Den jedenáctý - søndag, 11. 9.

Noc u hučícího jezera nám předvedla, jaké to je pocítit teplé vlhké Norsko na kůži, neb se rozpálila na sedmnáct stupňů a nechtěla s tím přestat. Vzbudili jsme se a ještě ve spacácích si vyprávěli sny. Bohužel jsme také museli zkonstatovat, že Máchomužův igelitový vynález, který měl zabránit padající vodě pronikat skrz okénko do auta a který předešlé noci pokřtil kmotr déšť, fatálně selhal. Hlavní tragickou roli v tomto dramatu sehrála sebraná větev, jež měla původně igelit napínat. Bouřka z ní totiž udělala cosi jako prak, jehož výkonnost byla ověřena hned vzápětí, když se vprostřed noci vzepjala a veškerou vodu, která v igelitu mezitím uvízla, chrstla svému vynálezci skrz okénko na hlavu.

Ještě předtím, než jsme se museli nevyhnutelně posunout blíž ke Kristiansandu, toužil Máchomuž vrátit se kus zpátky a prozkoumat divoký Jossingfjord, kolem kterého jsme se kroutili ve včerejší tmě, a dával mi to nejen podprahově najevo. Dali jsme si tedy ještě dvakrát tytéž serpentiny, ale bez blesků, mlhy a oparů to nebylo zase až tak famózní, takže jsme se zakrátko rozjeli dopředu, vstříc všemu, co nás ještě chtělo potkat. 🙂

Prokrosili jsme Anou Sirou, kde se jim válel kus brouka, Flekkefjordem, který měl víc garáží pro lodě než domů a jehož jméno mě ještě teď nutí myslet na nudle v polívce, ačkoli ve skutečnosti to znamená spíš něco jako Fjord se skvrnou, a roztočili to na kruhovém objezdu ve Vigelandu. Vzhledem k tomu, že uprostřed objezdu se tyčila nějaká podezřelá socha, napadlo nás bryskně, že Vigeland možná bude mít něco společného s Vigelandem, oslovským mramorovým onanistou (viz druhý díl našeho seriálu).

Z Vigelandu vedla jedna jediná cesta k Lindesnes, nejjižnějšímu bodu Norska na chvostu malého poloostrova, na jehož úplné špičce se vzdouval maják Lindesnes fyr.

Původně jsme se chtěli jít podívat nahoru a nahlídnout dovnitř, jenže tři ( ❗ ) pokladní vybíraly padesátku natvrdo, kterou bychom stokrát radši dali na koncert Nordic tenors, takže, a protože jsme stejně neměli moc času, jsme se akorát rozlezli po skalách okolo.

Po téže cestě, tentokrát však z poloostrova pryč jsme se až na pár zastávek tady

nebo tady

řítili jak ďasi, jelikož nám odkapával poslední norský čas do odjezdu trajektu. Jakýsi opilec na chodníku na nás mával/ukazoval, ať myslíme na jeho motající se kolegy a zpomalíme, vigelandské matky proti nám chystaly blokádu z dětí, ale my jsme nakonec z venkova zdárně prchli a ztratili se v Kristiansandu.

Splašeně jsme honili vodu a pohled a známku pro Jiříka, pro kterého jsem do té doby nenašla nic dostatečně dobrého, jenže nedělní město bylo naprosto nepřekonatelně mrtvé. Navzdory veškerým našim snahám jsme tak známku na místě nakonec nesehnali (čili doufám, že si tohle Jirka nebude nikdy číst a že si známku na pohledu moc pozorně neprohlížel ).

Na check-inu jsme vyfásli osmnáctou fjordolajnu a poslušně se zařadili do pruhu na čekané. Fjord Cat se přihasila s asi hodinovým předstihem a celá naše řada se na ni dle pokynů naháněčů rozjela. Jenomže už jí žádný pasák neřek’, kde přesně má mezi ploty, boudami a dopravními kužely zabočit, takže jsme všichni dojeli až k hranici přepravní společnosti a pak se zase neobratně vytáčeli a soukali zpátky jeden za druhého jak nervózní krávy v koridoru před porážkou. 🙂

V kabinách Máchomuž usnul a prospal skoro celou cestu, ale já radši bděla, jednak proto, že vedle nás se na sedačkách a přilehlém území utábořila (a to jako doslova) drsná motorkářská banda, a jednak proto, že tentokrát se zvedaly vlny a loď se na můj divný pocit v jícnu houpala možná až moc. Když jsme i přes to všechno úspěšně doplachtili k dánským břehům a všichni se rozesadili do aut a žhavili motory, přistávající fjordokočka sejmula kus mola, takže všichni, včetně nás a našeho teplého předvoje, kteří žhavili poblíž výjezdu, motory zase vypnuli a šli se podívat, co jako bude. A případně taky ještě poradit, viď.

Sotva jsme pak po nějakém čase spolu s ostatními vyskočili z lodi, začali jsme hledat nějakou příhodnou dánskou pláž, poněvadž jsme se chtěli ještě chvíli na místě kochat. A náhodou byla teda hned opodál jedna nekonečná písečná, kterou Severní moře jen tak jemně cuchalo a házelo po ní pěnu.

Máchomuž stavěl velehrad a já jsem hleděla na mraky a oba nás to zaměstnávalo asi tak nastejno. 🙂 I když je fakt, že si vybral místo těsně u příboje a musel instalovat vlnolamy, takže proto bylo na jeho straně dost práce. 😉

Taky jsem rozhodla, že dojdu na konec pláže, což se ukázalo jako nereálné (vzhledem k tomu, že byla nekonečná), ale došla jsem přinejmenším do té části, kterou pro vlastní potřeby zabavilo a ovládlo ptactvo – pár tisícovek jich mělo právě na pláži sněm a rokovalo o stravenkách. Když jsem je všechny úspěšně vyplašila, zůstal v písku bezpočet ptačích stopiček. Svoje území ale neměli vybráno zle – do teritoria jim zasahovala teplá laguna chycená mezi návaly písku, v níž si mohli o pauzách zahřívat kotníky.

A pak jsme se otřepali, olízli sůl (mořskou) z tváří, a zatímco se pomalu rozpršívalo, zahájili jsme dlouhý ústup k domovu.

A tak se skončil náš vyladěný výlet do divokého severního kraje, který nezůstane stejný ani dva okamžiky po sobě.

A víte co?
Norway ruluje. 😎