church-of-scotland

Intro, 1. díl

21. 9. 2016

První plnohodnotný den skotského výletu jsme zahájili ve vesnici Killin, kde mají místo náměstí vodopády Falls of Dochart. Akorát jsou trochu záludné, protože od návštěvníků požadují celkem velkorysý náhled na definici vodopádů, takže například my jsme nejprve úzkoprse projeli celou vesnicí, aniž bychom jakékoli vodopády zahlédli, a teprve pak jsme se snažili zpětně promyslet, co z toho, co jsme doopravdy viděli, mělo k těm vodopádům asi nejblíž. :D A jestli by to náhodou nemohlo být to skalnaté pole uprostřed řeky na začátku Killinu, kterým se prodírala voda po cestě dál do vesnice. :)

Když ale takhle otevřete svoje srdce (nebo se předem podíváte na fotky), musíte nakonec uznat, že i skalnaté pole je prima a že umí být dost uspokojující, zvlášť tehdy, máte-li štěstí a přijde nějaký urputný dědek a za každou cenu si ty šutry chce vyfotit seshora z mostu, zatímco vy na těch šutrech zrovna už docela dlouho stojíte a čekáte, až si budete moct zezdola vyfotit ten most, a nehnete se, dokud se dědek neuhne. Podle téhle fotky si zkuste tipnout, kdo tenhleten battle pevných nervů vyhrál. ;)

falls-of-dochart

V Killinu mají taky překrásné domy, a na ostrově v řece dokonce pohřebiště jednoho ze zdejších klanů, na které jsme se ale bohužel nedostali, protože duchové otevírali až v deset.

Killin je prostě po všech stránkách hrozně inspirativní. Aniž by o tom věděl, daroval mi taky terminační munici do mých občasných diskuzí s eM_koněm, kdo z nás dvou je větší trubka. V lese za Killinem totiž trčí ze svahu do cesty ta největší trubka na světě, takže hlášku “jsi jak trubka od Killinu” těžko dokáže něco přebít. ;)

lochan-na-lairige

Za vesnicí jsme odbočili do hor, k Ben Lawers, který nás skoro zlákal, abychom se na něj drápali, ale nakonec nás odradila mlha a to falešné právnické jméno. Místo toho jsme postupně projeli snad celé opuštěné Glen Lyon, kde podél 50 kilometrů dlouhé silničky žije jen pár rodin a které se zařezává do kopců mimo trasy turistického zájmu, takže jsme tu potkali akorát červené veverky, bažanty a vůz Royal Mail, který urputně hledal záchod. :) Ovce samozřejmě nepočítám. Do údolí, které je prý nejdelším uzavřeným údolím ve Skotsku a kterým se prý vchází do říše vil a skřítků, nás přes hranu kopců dovedl jeden úžasný potok v přesně mojí velikosti. Mělký, rychlý, se spoustou kamenů – takové vždycky hledám a okamžitě do nich lezu. :oops:

pod-kopci

Chtěli jsme dojet až k Loch Lyonu, kterým na západě celé údolí končí, ale po cestě jsme odbočili ještě k jednomu jinému jezeru, respektive k ještě jedné přehradě (protože v tomhle údolí si ze všech jezer udělali přehrady a u Loch Lyonu si zrovna 6 lidí dělalo radost a upouštělo vodu z hráze ven). Loch an Daimh ale byl/a dole zamčený/á na zámek a na pěší stezce vinoucí se nahoru stálo varování „Hill walkers stalking season“. eM_koň tvrdil, že se tím myslí, abychom v době honu honcům neplašili jeleny, já tvrdila, že podle téhle cedule bychom měli urychleně vyrazit na lov pěších turistů, protože teď je jejich sezona. ;)

u-loch-an-dhaimh

Z údolí jsme chtěli vyjet až na druhé straně u Fortingallu, ale při vyhýbání se s protijedoucím autem nám děda za jeho volantem vysvětlil, že oni jsou možná menší strangers než my, ale stejně jeli špatně, protože cesta je dole zavřená. eM_koň uznal, že byly nějaké signály (třeba cedule s varováním, že cesta dolů je slepá), takže jsme to otočili a znovu kolem Ben Lawers dojeli na konec jezera Tay po druhé straně, do Kenmore, ke Scottish Crannog Centre. Těšili jsme se na pravěké sídliště na kůlech na jezeru, pročež nás dost zklamalo, že to údajné sídliště, jehož návštěvu pro jednoho dospělého ocenili na 6 liber, je prostě jeden jediný dřevěný domek trochu vystrčený nad vodu, aby se neřeklo, ale pořád ještě taky trochu přilepený ke břehu. Když si navíc eM_koň na nástěnce přečetl, že z pravěkého bydlení udělali dost trapnou ekopropagandu ve stylu „Mrkněte se, jak ti pravěcí lidé na rozdíl od vás žili uvědoměle a určitě nic nevyhazovali do té vody pod ‚balkony‘“, konečně se mu tam taky přestalo chtít jít. :) Nejlepší z celé téhle zastávky byl stejně Archie na parkovišti. Uznávám, že v porovnání s ním je přece jen trochu nefér říkat našemu autu “kravský vůz”.

archie

Minuli jsme taky hrad Castle Menzies, co se měl tyčit proti skotským hvozdům, ale tyčil se leda tak proti válcům sena, protože jsme zamířili do Aberfeldy doplnit zásoby. V Aberfeldě (ano, mám tušení, že tahle bych ji [sic] asi neměla skloňovat) se spustil obrovský déšť a skoro se stejnou silou na nás tady na konci světa dopadla zpráva o rozvodu Brangeliny. Noviny se překřikovaly, ale všechny mlely na jedno téma. Nejvíc jsem v tom řevu ocenila kreativitu The Scottish Sun za lakonický titulek „He’s the Pitts“.

Pořád prší, spíme u pádící řeky mezi jezery Loch Tummel a Loch Rannoch, na místě, které ta rychlá řeka prý běžně zaplavuje. Tak zase zítra. :)

Post Navigation