stengt-nahled

Tento příspěvek bude o tom, jak jsme zjistili, že všechny ty svíčky a svícínky a deky a polštáře, jimiž je naše roztomilá chatička naplněná až po okraj, se nehodí jenom na vytváření hygge. :mrgreen:

Sotva jsme totiž stihli udělat večeři po návratu z bergenských galerií, přihnal se od moře (všechno tam vždycky přicházelo od moře) Mordor. Začalo foukat tak urputně, že okamžitě vypadl proud (a taky signál, ale to jsme tehdy ještě nevěděli). Mezi prkna chaty se snažil trefit jeden poryv z dlouhé kolony poryvů za druhým a děsně přitom skučely, a kdybychom v tu chvíli vysunuli plátěnou střechu nad terasu, chata by se okamžitě vznesla jako plachetnice. Samozřejmě, s norským větrem už jsme měli jakési zkušenosti, tak jsme se snažili zůstat v klidu a přesvědčovat se, že takový je prostě zdejší podzim a že ti, kteří chatu kdysi stavěli, s ním taky počítali. Navíc jsme si byli naprosto jistí, že je fér, aby vítr nejdřív odnesl ty dvě polorozpadlé chatky na rybářské bárky choulící se na konci výběžku naproti našemu příbytku, a že teprve pak bychom měli být eventuálně ochotní vyjednávat o rozebrání chaty naší.

Protože jsme museli čekat, jak to teda bude, eMkoň, kterému jsem musela slíbit, že jestli umře, budeme o něm mluvit jako o hrdinovi, se zatím odhodlal vyrazit na terasu, aby aspoň zajistil těžký venkovní kovový stůl, který nedočkavě poskakoval a vypadal, že jestli ho brzo nepustíme dovnitř dobrovolně, klidně udělá do obýváku salto zavřenými prosklenými dveřmi. eMkoň výpravu přežil a posílen zážitkem, po němž se cítil úplně jako lovec tornád, navíc tvrdil, že teď jsme podle mraků honících se nad námi prostě na hraně bouře a že tam je to vždycky nejsilnější.

O pár hodin později se setmělo tak, že už venku nebylo z mraků vidět vůbec nic, ale podle intenzity větru, jsme stále byli – na hraně bouře. 😀 Na chatky naproti jsme neviděli, ale z pudu sebezáchovy jsme jim dál hodně fandili. Samozřejmě to všechno zní jako hysterie nezkušených Pražáků, kteří jsou rádi, když jim v Divoké Šárce na podzim trochu foukne, aby se drak neplazil potupně po zemi mezi bodláky, a kteří se ve zvládání živlů vůbec nemůžou rovnat s domorodci. Nicméně i jako nezkušený Pražák bych si dovolila mít pro domorodce jednu, myslím, podnětnou myšlenku – splachování záchodu se dá vyřešit i jinak než elektřinou a takové řešení se někdy – co já vím, třeba když elektřina vypadne – může hodit.

Read More →

domaci

Na cestě zaskřípal štěrk a naše světla rozčísla závoj z dešťových kapek, pokud se to tedy ještě může počítat jako závoj, má-li to sílu deky, a osvítila ten druhý vůz, jehož řidič na nás už čekal. Za poslední půlhodinu cesty jsem stihla všechny členy posádky (zřejmě však kromě psa, který nejspíš už někde u Geila rezignoval na to, že by snad měl být naším nejlepším přítelem, a otočil se k nám ve svém cestovním pelechu zadkem) vynervovat, že na nás určitě čeká divný Nor se sekyrou, se kterým budeme muset ještě nějakých těch 600 metrů k chatě nervózně konverzovat a který nás při tom určitě – nechá jít před sebou. Díky mé předpovědi jsme tak byli všichni velmi vděční, že na nás čekala jen milá paní Britt a že sekyru, kterou ale určitě taky měla, zatím nechala ležet v kufru. Už míň se nám zamlouvala ta zarostlá pěšina za pláckem sloužícím tady jako parkoviště pro těch pár zdejších chatařů, která mizela po pár metrech promočené trávy a mechu ve stále tmavším a tmavším lese a která okamžitě rozmetala naše původní bezstarostné úvahy, že možná v tom inzerátu psali o pouze pěším přístupu k domu jen proto, aby potenciální zájemce upozornili, že poslední úsek cesty je TAKOVÝ NĚJAKÝ horší a bude třeba jej projet opatrně. Takže ne, kvůli tomu to tam nepsali.

Read More →

ranni-loch-arkaig

Intro, 1. díl, 2., 3.

23. 9. 2016

Navzdory tomu, že rozlícené nebe v noci o jezero Loch Arkaig a okolní kopce rozmlátilo miliony kapek a tráva všude kolem byla zasypaná střepy, když jezero a kopečky okolo něžně probudilo svítání, všichni zjihli a tvářili se jakoby nic, že je to jenom rosa. 🙂 Od závory, u níž jsme nocovali, jsme vyjeli zpátky na silničku klikatící se kolem vody směrem k civilizaci a přitom hledali odpověď na osudovou otázku, který ze zdejších kopečků pučících těsně u břehu hostil tu legendární převlíkací scénu z posledního Herráka Potteráka, v níž ze sebe Harry s Ronem dramaticky strhávají mokré oblečení, aby děj posunuli do Bradavic. Nepřestalo mě bavit vykřikovat za každou novou zákrutou, která otevírala nové možnosti, že tenhle nebo tenhle… nebo tenhle to určitě byl! Ale vlastně doteď vůbec nevíme, jestli se tu tahle legendární scéna točila. 😀

Read More →

warning

Intro, 1. díl, 2.

22. 9. 2016

Ráno jsme vstali kousek od roztomilé vesničky Kinloch Rannoch u nejvýchodnějšího cípu jezera Loch Rannoch, která se ale budila až v deset, a tak jsme jeli rovnou k vodě. Poetické Loch Rannoch mě nadchlo a neustále jsem eM_koně nutila, aby zastavoval, abych mohla koukat, jak se mezi kopečky na protějším břehu rozespale převalují chuchvalce mlžného oparu, než je stále víc a víc protivné slunce definitivně vyžene z postele, a poslouchat, jak ani nedutá prastarý kapradinový les okolo vody, v němž rostly břízy tak staré, že už jim z kmenů opadaly i ty černé pruhy. <3

Read More →

church-of-scotland

Intro, 1. díl

21. 9. 2016

První plnohodnotný den skotského výletu jsme zahájili ve vesnici Killin, kde mají místo náměstí vodopády Falls of Dochart. Akorát jsou trochu záludné, protože od návštěvníků požadují celkem velkorysý náhled na definici vodopádů, takže například my jsme nejprve úzkoprse projeli celou vesnicí, aniž bychom jakékoli vodopády zahlédli, a teprve pak jsme se snažili zpětně promyslet, co z toho, co jsme doopravdy viděli, mělo k těm vodopádům asi nejblíž. 😀 A jestli by to náhodou nemohlo být to skalnaté pole uprostřed řeky na začátku Killinu, kterým se prodírala voda po cestě dál do vesnice. 🙂

Read More →

skotsko-kdesi-na-obzoru

Intro

18. – 20. 9. 2016

Někdo nás tam asi nechce. Tak nějak by mohlo znít nedobrovolné heslo našich prvních skotských dní. S jeho nenápadným, leč vytrvalým, a vzhledem k tomu, že v tom hrálo roli pár tun kovu, jen velmi těžko přeslechnutelným skandováním začalo už v Praze letadlo, do kterého nás v neděli večer naskládali. Když po lidech konečně nabalili taky všechny bágly a ucpali tak díry v podpalubí, napadlo totiž posádku, že by mohla vyzkoušet, jestli letadlo vůbec funguje. No. Bod za to, že si aspoň vzpomněli. 🙂 Nejdřív letuška do napjaté atmosféry nejistě vypustila tišící várku zdánlivě krotkých „few minutes“, které ovšem bez dohledu celkem rychle nabobtnaly v hodinu a vyplnily stísněný prostor letadla, až nám tváře připlácly na okýnka. Mohli jsme se tak dost dobře ujistit, že beton máme pořád sotva pár stop pod sebou, takže jsme letušku kolektivně donutili zabreptat, že to možná nebude trvat pár minut a že nás možná rozvezou zase domů. Pár hlučných zahraničních skupinek vybavených alkoholem tak, že tatáž letuška hned na začátku zakázala chlast na palubě pod pohrůžkou zatčení v Glasgow, se k tomu začalo hlasitě vyjadřovat, posilněno tím, že vidina Glasgow a tamního trestu se nejen jim začala dost zběsile vzdalovat. Fakt ale je, že oni se hlasitě vyjadřovali ke všemu, takže jejich komentáře zase nebyly až tak směrodatné. 🙂

Read More →

my-destovi-pirati

Skotsko. Temná, drsná a divoká země na konci světa, na níž si vylámali zuby Římané, a tak ji za trest oddělili od světla civilizace Hadriánovým valem. Angličané si o pár století později při přežvykování hrdého Skotska svůj chrup vcelku zachovali, ale hádám, že dodnes je skotská plomba v puse vlevo nahoře občas pobolívá. 🙂 Třeba proto, že Skotsko je země, kde se umí dost přesvědčivě tvářit, že s těmi vpravo dole toho – kromě jednoho ostrova – mnoho společného nemají, a kde před vámi zabouchnou okýnko, když na bankovce zahlédnou tu buckinghamskou paničku. Není zrovna těžké vytušit, kterého ze svých dvou sousedů mají Skotové radši. Oceán plný humrů se asi nikdy ani nemusel moc snažit. 😀

Read More →

zoo-planters

13. – 17. 5. 2016

Už chápu, proč Hadriánův val není vidět z kosmu.
Myslíš jako, když není vidět ani z dvaceti metrů?

Bylo dost času na trochu trudnomyslných úvah o nezvratnosti osudu a vědoucného vytipování těch, kteří by jasně umřeli hned při havárii, a těch pro kameru zajímavějších, kteří by vydrželi až do zlomového poznání, že nasrané smrti stejně neujdou, i na trochu nervozity ohledně absence filánže, ale nakonec nás všechny úspěšně převezli na volné betonové jezero, nad nímž trochu hrůzostrašně visel temně zářící měsíc a kde se jediný obří noční dravec Ryanair chystal roztáhnout křídla. Na sedadlech ve čtrnácté řadě (tedy ve třinácté, pokud bychom jeli s nějakou míň pověrčivou společností, která se nezačne křečovitě křižovat, když přichází turbulence 🙂 ) jsme si konsternovaně vyposlechli pokyny pro případný průšvih, neboť nám je demonstrovala letuška, která sama vypadala jak vosková figurína, co zrovna uprchla od Madame Tussaud. Na lince Praha – Londýn docela styl. 😉

Read More →