skotsko-kdesi-na-obzoru

Intro

18. – 20. 9. 2016

Někdo nás tam asi nechce. Tak nějak by mohlo znít nedobrovolné heslo našich prvních skotských dní. S jeho nenápadným, leč vytrvalým, a vzhledem k tomu, že v tom hrálo roli pár tun kovu, jen velmi těžko přeslechnutelným skandováním začalo už v Praze letadlo, do kterého nás v neděli večer naskládali. Když po lidech konečně nabalili taky všechny bágly a ucpali tak díry v podpalubí, napadlo totiž posádku, že by mohla vyzkoušet, jestli letadlo vůbec funguje. No. Bod za to, že si aspoň vzpomněli. :) Nejdřív letuška do napjaté atmosféry nejistě vypustila tišící várku zdánlivě krotkých „few minutes“, které ovšem bez dohledu celkem rychle nabobtnaly v hodinu a vyplnily stísněný prostor letadla, až nám tváře připlácly na okýnka. Mohli jsme se tak dost dobře ujistit, že beton máme pořád sotva pár stop pod sebou, takže jsme letušku kolektivně donutili zabreptat, že to možná nebude trvat pár minut a že nás možná rozvezou zase domů. Pár hlučných zahraničních skupinek vybavených alkoholem tak, že tatáž letuška hned na začátku zakázala chlast na palubě pod pohrůžkou zatčení v Glasgow, se k tomu začalo hlasitě vyjadřovat, posilněno tím, že vidina Glasgow a tamního trestu se nejen jim začala dost zběsile vzdalovat. Fakt ale je, že oni se hlasitě vyjadřovali ke všemu, takže jejich komentáře zase nebyly až tak směrodatné. :)

Když nás vyháněli ven, eM_koň se letušky explicitně ptal, kde přesně je ten trouble manager, kterého ve své řeči uvedla na scénu. Tvrdila, že tam venku. Nevěřila jsem jí ani jedno slovo, které vypustila z té své rudé pusy a na cestu orazítkovala máchnutím falešných řas, a věděla jsem proč. Když nás bus vyplivl u baráků, trouble manager samozřejmě nikde. Dokud vedla dál jenom jedna cesta, naše stádo se po ní nejistě vydalo, po první křižovatce to začalo být podstatně méně jednoznačné… Postupně se ale tak nějak všichni doplahočili k našemu původnímu gatu A5, kolem nějž jsme si ztraceně posedali, ačkoli on už za námi dveře dávno zabouchl a teď svoji náruč rozevíral pro někoho úplně jiného.

Pořád se k nám nedostalo ani jedno kompetentní slovo, až po další hodině defibrilovalo uvadající náladu hlášení, aby si pasažéři našeho letu přišli k terminálu 1 pro poukázku na občerstvení. Aspoň se teda společnost netvářila, že jsme se tak nějak rozpustili mezi terminály, a uznala, že tu má nějaké pasažéry, ale upřímně, za 216 korun si na letišti koupíte možná rohlík. Navíc skoro ani nebylo kde si ten rohlík koupit, poněvadž letiště se prakticky ukládalo k spánku a většina jídelen zavírala, dokonce i pekař Paul už jen zametal drobky mezi kulisami předraženého francouzského venkova. Jediný, kdo netemněl a nekoral, byl Milan Antoš v pauze po 2. třetině zápasu světového poháru na němé obrazovce v otevřeném Pause Café, kam se proto posadila asi polovina našeho letadla. Strašnou migrénu a poslední aktuální zprávu, že letadlo má letět v půl jedné, jsem zapila pivem. Švédové vyhráli 2:1, ale jen tak tak, vlastně jen proto, že Znarok Ovečkinovi řek‘, ať tam ten puk prostě nějak dostane, třeba rukou, a Ovečkin to vzal doslova. :mrgreen:

Před půl jednou se všichni zvedli a pomalu se loudali znovu k A5… Jenomže tam nám v cestě stála řada do Londýna. „Maybe they’ll mix us with the London people…“ hlasitě nadhodil populární multikulturní myšlenku eM_koň. Trochu jako by jeho slova chtěla potvrdit (ale fakt jen trochu), zahlásila vzápětí madam na hřadu, že pasažéři toho a toho osudového letu se mají dostavit k odbavení ke gatu A5 a B14. No ty vole, tak ke kterému? Si vyber, viď. Někteří se začali přesouvat, někteří zůstali. Já se šla podívat na tabuli, kde sebevědomě zářil jenom B14, takže jsme se přidali k těm migrujícím, ale někteří, na které za pár chvil budeme čekat :) , nadále věřili hlasatelce. Na B14 jsme mezitím absolvovali další prohlídku, asi pro případ, kdybychom se na letišti při čekání zvrhli, což taky mnozí udělali, takže se začalo zdát, že jestli tohle letadlo vůbec někdy odletí, bude to letadlo s největším promile alkoholu v krvi. :) Dívali jsme se na to ale pozitivně, že tím pádem by se mohlo povznést i nad nějaký rozbitý teploměr.

Po sto letech jsme se autobusy znovu přiblížili k letadlu. Nesly se fámy, že se čeká na jiné letadlo, z Manchesteru, ale bylo to to naše původní, za což jsem byla dost ráda, protože jsem si už na svém místě vyryla značku. ;)

Pak jsme ještě nekonečně dlouho čekali, až umře poslední kachna na světě, která by se nám mohla připlést do letové dráhy, a někdy po jedné si letadlo konečně čuchlo k mrakům. Moje okýnko se při tom ovšem třáslo tak, že jsem ho radši zatáhla, aby se na to nemuselo koukat. Pak jsem další dvě hodiny pracovala na tom, abych si vyvrátila krk, dokud mě nevzbudili s tím, že to okýnko se na přistání koukat musí. WTF.

Před třetí nás zívající letadlo vypudilo na letišti v Glasgow. Docela rychle jsme prosvištěli kontrolou i našli svůj rozdováděný kufr, který se vozil na poloprázdném kolotoči, protože tu bylo naprosté vydezinfikované mrtvo a nikdo nepřekážel. Nadšeně jsme vyrazili na zastávku expres busu do centra, kde jsme měli hotel. No. Měl jezdit každých 10 minut, jenomže v noci se tady zřejmě zpomaluje čas, takže každých 10 minut podle jízdního řádu tu trvá přesně hodinu. Rezignovaně jsme se teda zařadili na konec fronty na oficiální letištní taxíky, jenže ty přijížděly postupně, takže stejně kolem pročvachtala upršená půlhodina, než přijel taxík pro tři poslední mohykány (nějaký snědý chlápek před námi nás přibral do party „to city centre“, protože se platilo za celé auto, takže jsme to měli dohromady za 30 liber).

Uf.

V Z hotelu už na nás čekali, protože jsme je radši v předstihu vzbudili mobilem (ne, kecám, samozřejmě byli vzhůru ;) ) a v půl páté jsme se konečně dostali do postele. V docela pěkném pokoji, akorát mu chyběla okna, takže jsem si trochu připadala jako mravenec zavřený v krabici, který akorát tuší, že tam někde nahoře přece musí být díra ke světlu.

Ráno jsme stejně museli vstát, abychom zavolali do půjčovny, jestli si pro auto můžeme přijít později, ale ani to nás nijak zvlášť ze zombie stavu nevytrhlo, protože do 11 jsme stejně museli z pokoje zmizet.

Expres bus teď opravdu jezdil skoro každých 10 minut, za chvilku jsme byli zpátky před hangáry, ale jak jsme zjistili, naše půjčovna tu neměla pobočku, takže nám jenom slíbili, že pro nás někoho pošlou, a už za čtvrt hodiny jsme odpovídali na žoviální otázku: „So guys, where are you from?“ Jinak jsem mu ale nerozuměla skoro ani slovo, protože jeho řeč zněla tak, jako by každé slovo tak dlouho převaloval v puse, až se všechny jeho identifikovatelné hrany zaoblily slinami. :D :D Po dalších sto letech v půjčovně kdesi v brownfieldu snad už mimo Glasgow jsme dostali auto a jeli konečně nakoupit něco k jídlu, kterýmžto řezem jsme chtěli rituálně ukončit tuhle šílenou epizodu.

Jo, to jsme byli ještě hodně naivní. :D Dostanu se k tomu. Nejpozději v příštím díle.

stirling-castle

Nicméně. I když dost vyčerpaní z logistického boje, ve který se cesta do tohohle bodu proměnila, přesto jsme se optimisticky snažili výlet konečně oficiálně zahájit, takže jsme opustili Glasgow požírané narvanými dálnicemi a rozjeli se rovnou ve velkém stylu na Stirling, na nedobytnou královskou pevnost čnící na skále nad planinami šikujících se dějin a jeden z největších a nejvýznamnějších skotských hradů, po jehož nádvoří kdysi ťapkala malá Marie Stuartovna a táhla za sebou skotskou korunu, kterou jí půjčili na hraní, a u jehož tvrdých pat nejdřív William Wallace, který věděl, jak funguje úzký most, a pak Robert Bruce, který zase věděl, jak fungují bažiny, ztrapnili Angličany, kteří nic z toho nevěděli.

Nejdřív jsem se dovnitř ani moc nehnala, protože do mě z nevyspání vytrvale klovala nemoc a zima a protože občas jsem předtím, než jsem dokončila krok, zapomněla, že jsem ho vůbec dělat začala :) , pročež jsem navzdory objektivně nesnesitelnému slunci (to má být Skotsko?) musela vytáhnout svoji novou šmoulí softshellovou bundu, nejteplejší kousek oblečení, který jsem v kufru vůbec měla. Nakonec jsme se ale navzdory těmto překážkám přece jen trefili do vrat hradu. Nebyli jsme ovšem zase takoví sebevrazi, abychom k tomu ještě absolvovali organizovanou prohlídku s programově extatickým průvodcem, z jehož dramatické dikce rozléhající se po celém hradě v nás nepříjemně mobilizoval pocit, že za každým jeho gradujícím „aaaand…“ přijde na scénu minimálně lochneska a z Royal Palace si udělá vanu. :D

stirling

Místo toho jsme chvíli nasávali atmosféru hradu horizontálně – soustředěným ležením v zahradě královny Anny a vlastním tempem, který všechny hradní kustody znervózňoval, neboť z něj vytušili nebezpečí svého přesčasu, jsme pak přes interaktivní podzemí, kde jste si mohli zahrát na šlechtice, muzikanta či na královského šaška anebo se praštit o nízká futra, a přes ženskou vyhlídku, odkud na dějiny pod skálou koukaly asi hlavně královny, jsme dorazili do renesančního Royal Palace, který je prý teprve pár let zrekonstruovaný. Abych to zkrátila, s růžovým tričkem UNICORNS ARE REAL bychom tady byli za největší mástry, protože z nějakého důvodu (teda ze dvou – prý kvůli čistotě a síle) byli v královském paláci právě na jednorožce dost úchylně zaměření. Když už si jednoho z nich Skotové kdysi vysadili do svého znaku, jako by si hromádkami prachu z rohu svého štítonoše vykolíkovali i všechny rohy paláce, aby vážně nebylo pochyb. V každé místnosti paláce, kterým prý chtěl Jakub V. nadchnout svoji nevěstu z Francie (upřímně doufám, že ne tu, která nadšením ze Skotska zemřela asi měsíc po příjezdu), visí velký portrét více či méně zdeformovaného jednorožce, jednorožčí motivy jsou taky součástí ozdobných maleb na zdech a jako bonus celou tuhle výpravu po království jednorožců završují obří tapisérie v místnosti vedle královniny ložnice s výjevy dokumentujícími lov jednorožce, po němž lovci jdou přes tři ze čtyř stěn.

jednorozci

Musí se mu tedy nechat, že výzdoba je velmi kompaktní a vévodí jí jeden silný sjednocující motiv, jinak se ale Jakub V. a jeho kameníci podle mě zase tolik nepředvedli. Royal Palace vykazuje prvky stejné stodolovité architektury jako Great Hall jeho otce a neutekl tomu ani jeho vnuk Jakub VI., který znovu rozžal dědičnou pochodeň stodolovitosti, když na nádvoří dodal Chapel Royal.

great-hall

Ještě jsme se stihli projít po hradbách u starého paláce, nad nimiž hystericky kroužili krkavci a snažili se najít tu díru v čase, kudy sem omylem proletěli z hostiny na bitevním poli, a zdejší ostří guardi už nám netrpělivě odstepovali poslední chvilky před zavřením. Staff tu byl mimochodem hodně drsný. Mimo jiné třeba taky proto, že nám s pohoršením při placení vstupného odmítl vzít libry, které jsme si s sebou dovezli, a tak se z toho zážitku osypal, že nebyl ani příliš schopný vysvětlit proč (dozvíme se to až o den později). A tak jsem si taky myslela svoje a neřekla jsem mu, že vzhledem k tomu, kde se nacházíme, by mohl být rád, že jsme mu nepřinesli hromadu stříbrňáků nebo na to nešli s úctou k tradici místa radši rovnou přes sekeru, která se s lecjakou tupou hlavou domluví vůbec nejrychleji.

stirling-vyhled

A ani tohle nebyl poslední z trnů, kterými se nás skotský bodlák nebo spíš kaktus snažil vyštípat. Vydržte do zítřka. ;)

Anebo vám to řeknu rovnou. :mrgreen:

Ještě tentýž večer, poté, co jsme na dohled od Stirlingu projeli kolem Wallace Monument, což je taková záměrná pseudogotická zřícenina na kopci, jsme zjistili, že auto, které nám v půjčovně dali, je prostě naprd a že rozhodně potřebujeme jiné. Jak původně Glasgow naše letadlo vůbec nepřitahovalo, tak v tuhle chvíli jsme trochu propadli pocitu, že teď se od něj pro změnu nikdy neodpoutáme a do smrti, nebo přinejmenším do konce výletu, kolem něj budeme kroužit jako dvě nešťastné planety lapené gravitačními řetězy.

Po strastiplné noci odkrvených končetin (to kvůli těm gravitačním řetězům), kvůli níž nemělo smysl zajíždět kamkoli dál než k nejbližšímu rozcestníku pro pěší túry, jsme druhý den ráno u jezera odchytili první probouzející se signál a dovolali se půjčovně. Co nám bylo stručně řečeno: Lepší auto samozřejmě můžeme dostat, ale ZROVNA JAKO NA POTVORU, FAKT JE NÁM TO LÍTO mají k dispozici jen auto lepší o celé dvě třídy a dražší o celých 6 tisíc. Nečekaně. Jenomže po ne zase tak složitých výpočtech, jestli nám úspora pár tisíc stojí za to mít pokažený výlet a z naší „road movie“ oželet „road“, nebo jestli radši připlatíme, jsme se stejně nakonec rozjeli zpátky do Glasgow, které nás už vítalo skoro jako staré známé a pomrkávalo přitom na nás s šibalským úsměvem skřeta, že stejně tušilo, že se zase brzy uvidíme. :)

Potom, co jsme tu francouzskou herku vyčistili, aby nám ji vůbec vzali zpátky, jsem si rozložila spisovatelskou základnu v mekáči a eM_koň vyrazil do stájí ulovit náhradní vozidlo. Po další hodině přijel s mercedesem,… který vypadal vážně dobře, vážně jo, až na to, že sotva jsme s nadějí, že tou výměnou jsme nakonec možná ani nezabili celý den, vyjeli, nedokázal už dál skrývat, že mu nefunguje klimatizace. Prostě siločáry glasgowské gravitace.

Takže jsme oba znova zamířili do půjčovny, kde nefunkční klimatizace připadala bossovi vážně „strange“, s čímž se teda nedalo nesouhlasit. Samozřejmě ZROVNA JAKO NA POTVORU, ALE UŽ NÁS TO ANI TOLIK NEMRZÍ, PROTOŽE JSTE OTRAVNÍ už vůbec neměli auto v naší nynější kategorii, takže nám přiřkli elitně kravské, tj. skotské Ford Mondeo, vyloženě ideální na úzké skotské cestičky. Ani s ním jsme z mnoha různých důvodů nebyli zrovna spokojení, jenže jakékoli další výměny už nám boss dost drsně zatrhl, asi trochu nasrán, protože tohle auto sám používal. :D

Protože už se s námi nikdo nebavil, nezbývalo než vyjet, nálada se mi ale zlepšila až po prvním hnusném pivu ze Sparu, kde taky eM_koň rozřešil kauzu neplatných liber z předchozího dne („Prý je tam zobrazený nějaký panák, kterého už na těch nových sundali.“). Pro další povzbuzení nálady jsme po cestě hráli hru Kdo by patřil do jaké koleje v Bradavicích, případně kdo do jiné školy, kdo by byl mudla, kdo patří do nemocnice svatého Munga a koho bychom poslali k obrům. :D Potenciálně kontroverzní scénáře tady nebudu ventilovat, ale každopádně jsme se shodli, že já a Bábi Zlopočasná bychom patřily do temné části Nebelvíru, do nějž by Moudrý klobouk poslal i Václava Havla a bandu z Pretty Little Liars (za to, že mají odvahu vzdycky znova vlézt do místnosti, která připomíná železobetonový bunkr, aniž by se předem bály, co budou dělat, až je tam jejich stalker popadesáté zavře), kdežto stařenka Oggová by to rozjela v Mrzimoru.

Mezitím jsme zjistili, že naše superskvělé ultramoderní kraví auto má navigaci, kde za sebou šipka naší polohy nechává na projeté cestě bobky – buď to můžeme brát jako Old Surehand, za nímž se nepříjemnosti táhnou, nebo tak, že všechna hovna už odteď necháváme za sebou. I kvůli tomu, jak hnusné je tady pivo, se rozhoduju pro tu druhou možnost. :)

dunblane-museum

loch-lubnaig

Mezitím se taky mění panoramata, s přicházejícím večerem jako trollové ze svých skrýší vylízají kopce a prohlubují se jezera. Spaní si rozbijeme u řeky Dochart těsně před vesnicí Killin.

Post Navigation