my-destovi-pirati

Skotsko. Temná, drsná a divoká země na konci světa, na níž si vylámali zuby Římané, a tak ji za trest oddělili od světla civilizace Hadriánovým valem. Angličané si o pár století později při přežvykování hrdého Skotska svůj chrup vcelku zachovali, ale hádám, že dodnes je skotská plomba v puse vlevo nahoře občas pobolívá. :) Třeba proto, že Skotsko je země, kde se umí dost přesvědčivě tvářit, že s těmi vpravo dole toho – kromě jednoho ostrova – mnoho společného nemají, a kde před vámi zabouchnou okýnko, když na bankovce zahlédnou tu buckinghamskou paničku. Není zrovna těžké vytušit, kterého ze svých dvou sousedů mají Skotové radši. Oceán plný humrů se asi nikdy ani nemusel moc snažit. :D

Je to promočený kraj tyčících se benů, zařezaných glenů, hlubokých lochů a Harryho Pottera, po němž pobíhají duchové Williama Wallace, Roberta Bruce a Bonnieho Charlieho a snaží se naverbovat skepticky přežvykující ovčí klany do svých imaginárních armád. Skutečnými bohy této zapomenuté země (začíná někde tam, kam nedojedou autobusy Wild and Sexy) jsou kromě vody, větru, vřesu a kapradí právě ovce, které jako jediné živé bytosti nikdy neopouští svoji krajinu, navzdory tomu, že ta se jim před tlamami sama každou chvíli ztrácí při úhybných manévrech před výpady mlhy nebo pleskajícími závěsy deště, které tu mají příznačně tartanový vzor – občas déšť padá vertikálně, občas horizontálně.

No vážně. Rčení “až naprší a uschne” tu vzhledem k neustále podmáčeným vřesovištím a nekonečným salvám vody, které občas vypadávají snad i ze slunce, ukazuje nový rozměr věčnosti, a ovcí je tu tolik, že se honáckým psům příliš nevyplatí dávat pozor, co vlastně pasou, protože mají pokaždé velkou šanci, že je to ovce, takže se vám může stát, že jeden z těch psů začne pást vaše auto a obíhat kolem něj ve snaze zahnat ho ke stádu. :)

Je to země, kde zádumčivé dějiny zarůstají do krajiny jako zříceniny starých hradů a hlavně všudypřítomné ruiny dávných obydlí, jejichž obyvatelé většinou nedobrovolně odešli, a tak i domy přestaly vzdorovat, nejdřív ohni najatých “stěhováků”, pak počasí, a sklesle se do sebe pohroužily tak, že dnes z nich zůstalo jen pár vrstev kamenů z obvodových zdí. Ale nikdo je nebourá. Někde v nich skladují odpadky, někde v nich parkují traktory, ale většinou jen tak osaměle trčí z trávy a poslouchají, jak jedna generace skotských dudáků za druhou dál urputně hledá ten jeden jediný správný tón a stejně pořád nic. :) Taky jim fandím. Ale nemůžu to poslouchat moc dlouho. :D

Ačkoli ten, kdo by nás sledoval, jak uprostřed průtrže mračen podél celého dlouhého jezera fanaticky hledáme jeden jediný ostrůvek s Brumbálovým hrobem a najdeme ho pro velké nadšení postupně celkem čtyřikrát, než usoudíme, že to byl ten třetí, by možná nesouhlasil, do Skotska jsem chtěla hlavně kvůli Hebridám Petera Maye. Tvoří poslední rozdrolený pás našeho evropského světa zanořený do oceánu u skotské pevniny, odkud muži rituálně vyplouvají na nebezpečný lov terejů hnízdících na kolmé skále, kde rašelina vydává životadárné teplo a občas mumifikovanou mrtvolu, kterou ale na rozdíl od rašeliny nemůžete jen tak snadno přiložit, kde se jezera přelévají z kopce do údolí jako z jedné baňky přesýpacích hodin do druhé, kam mizely přebytečné katolické děti ze skotských sirotčinců a odkud naopak vyplouvaly nešťastné lodě vstříc blízkému tyfu anebo v dálce tušenému kontinentu přistěhovalců. Přesně takové jsou tyhle ostrovy, kde smuteční oznámení v novinách zabírají tři sloupce, i ve skutečnosti a možná by mi ani nevadilo, kdyby se ta vichřice tehdy neutišila a nikdy nepustila náš trajekt zpátky k pevnině. Největší město Hebrid se jmenuje Stornoway a nedaleko odtud stojí Bridge to Nowhere. Líp už by konečnou a konec světa označit snad ani nemohli.

Skotové mají ve znaku bodlák a jsou na to patřičně hrdí, protože jediný, kdo bodlák dokáže ohnout, je skotský vítr, ale ten se taky jednou vyčerpá a utiší. Teda aspoň na chvilku. Možná proto ale byla naše cesta z počátku trochu… trnitá. Skotskému bodlákovi chvíli trvalo, než mu došlo, že jsme kámoši ve zbrani. :) Budem’ si o tom povídat.

Post Navigation