warning

Intro, 1. díl, 2.

22. 9. 2016

Ráno jsme vstali kousek od roztomilé vesničky Kinloch Rannoch u nejvýchodnějšího cípu jezera Loch Rannoch, která se ale budila až v deset, a tak jsme jeli rovnou k vodě. Poetické Loch Rannoch mě nadchlo a neustále jsem eM_koně nutila, aby zastavoval, abych mohla koukat, jak se mezi kopečky na protějším břehu rozespale převalují chuchvalce mlžného oparu, než je stále víc a víc protivné slunce definitivně vyžene z postele, a poslouchat, jak ani nedutá prastarý kapradinový les okolo vody, v němž rostly břízy tak staré, že už jim z kmenů opadaly i ty černé pruhy. <3

loch-rannoch

Na západním konci jezera jsme začali stoupat k vřesovištím Rannoch Moor, skrz která se jezdí do Bradavic, což věděli i smrtijedi, kteří tu vlak v předposledním filmu zastavili, aby se mrkli, jestli jede taky Herrák. :) Konec světa tady leží u stylové vlakové stanice Rannoch na kraji vřesoviště, kde na záchodech na nástupišti teče autentická hnědá rašelinová voda. Dál na blata už vedou jenom koleje.

rannoch-station

Abychom si k vřesovišti aspoň trochu čuchli, udělali jsme si procházku na pláž, o níž rozcuchané jezero na kraji Rannoch Moor metalo vlny s kadencí větší, než jakou zvládá lecjaké moře s přílivem v zádech. Po nás příroda mrskla sérií zvědavých, ale posléze hlavně naštvaných vážek, ale to jí nezazlívám, poněvadž uznávám, že jsem ve svém outdoorovém outfitu sestávajícím ze šmoulí bundy a stejně vyladěných bot vypadala jako pochodující šílený leknín, co se utrhl z oddenku. :)

vresoviste

Na pozadí už se nadechovaly hory Skotské vysočiny, a tak jsme se z konce světa vrátili k Loch Rannoch, abychom objeli divočinu a napojili se na cestu do Fort Williamu, který svědí na patě nejvyšší horu Británie, Ben Nevis. Z jízdy do Fort Williamu si moc nepamatuju, protože jsem ji zaspala, eM_koň mě donutil akorát jít se podívat na přehradu s trubkami, kterými ta voda prý teče pod horami až do elektrárny pod Ben Nevisem, super, ne? Super, no. Tak tady máte fotku, ať o to taky nepřijdete. :D

prehrada-nad-fort-william

Fort William bylo prvním městem na naší výpravě, které hlásilo místní názvy ve dvou jazycích, ale zatím trochu opatrně, protože gaelština tu byla až na druhém místě. Teprve na Hebridách uvidíme, jak jsou ty gaelské nápisy obří a jak se ty anglické ekvivalenty pod nimi spíš ustrašeně krčí.

Hlavně to ale bylo město totálně přecpané, s úplnými zástupy cílevědomých turistů, kteří se buď chystali nahoru, anebo už dole vstřebávali zážitek, takže jsme tu jen doplnili zásoby a rychle se klidili pryč.

Na wifi u obchodu jsem ale zjistila, že path na Steall Falls, kam jsme se chtěli vydat, je zavřená, protože se utrhla skála či co. (Podle toho článku jim je líto, že nám to udělali, ale prý všichni chápeme, že síla přírody je mocná a nelze jí zas až tak okatě vzdorovat. No tak jo.) Každopádně jsme se stejně jeli radši přesvědčit :), protože cesta k vodopádům vedla údolím Glen Nevis, a udělat si fotku u zákazu vstupu zafačovaného jako místo činu.

police-accident

glen-nevis

glen-nevis2

V podvečerním Fort Williamu, který se trochu utišil, ale jen asi tak, jako se uklidní rozkopnutý kus mraveniště, když mravenci zlikvidují největší škody, jsme načepovali další várku smoothie a vydali se do pustiny u jezera Arkaig. Nad jezerem se prý proháněl drak s Hermionou a spol. poté, co mu nebelvírská trojka pomohla z Gringottovic banky, taky sem snad přemístili ostrůvek s Brumbálovic hrobem a taky se prý jezero občas trochu tvářilo, že vedle stojí bradavický hrad. Protože se prý ale herci naproti tomu moc netvářili na ta hejna krvežíznivých pakomárců, co se kolem jezera potloukala, scény s lidmi se natáčely jinde. No nevím, jak moc důvěryhodné to jsou zdroje, ale pro nás bylo Loch Arkaig nádherné. Možná i proto, že jsme přijeli po sezoně pakomárců :), ale určitě hlavně proto, že jenom pro nás vyburcovalo bouřku, aby se nám mohlo předvést v jejích reflektorech.

loch-arkaig

Čím dál jsme doskákali po uzoučké cestě okusované kapradím, která lemovala břeh a dík svému respektu vůči terénu se podobala horské dráze, tím blíž byly mraky a tím dál zůstalo všechno lidstvo. Teda skoro všechno. Ačkoli po cestě jsme minuli jen pár karavanů a sem tam nějaký opuštěný strašidelný dům, když už se skoro setmělo, potkali jsme v protisměru auto, které venčilo psa. Boddie prý děsně rád běhá u auta. :D

loch-arkaig2

Ve chvíli, co jsme se vyhnuli, se mraky definitivně protrhly a na posledních pár kilometrech zbývajících ke konci jezera nás tak kromě tmy doprovázela i voda, která z neviditelného nebe vypadávala přímo stěračům pod nohy. Jak se blížil konec jezera, krajina se zvedla a setřásla při tom ze sebe stromy, takže z ní zůstaly jenom strašidelné holé obliny, které se vám sice letmo odhalí, když je zachytí světlo auta, ale stejně máte pořád takový nepříjemný pocit, že mnoha nebezpečných srázů skrývajících se za nimi si kvůli tomu vůbec nevšimnete. :)

Na konci jezera nás místo vesnice čekala závora. Prý nechtějí, abychom jim plašili jeleny. Což jsme chápali, že my bychom určitě plašili. :D A tak jsme si vybrali plácek na spaní, zaparkovali a hráli naši oblíbenou hru “Kdyby sis měl/a vybrat a nic mezi tím”. Třeba jestli Ebena, co moderuje hokej, nebo Zárubu, co moderuje Stardance. :D

Sotva jsme zalezli do spacáků, přijelo auto, a tak jsme ho děsně tajně stalkovali přes zatemněné okno. Pasažéři se chvíli motali v dešti kolem vozu a pak šli spát. Tak jdem taky, čau. :)

Post Navigation