Třetí sobotu se v pokoji konečně probudila ozvěna. Pátou v něm zůstalo jenom pár osamělých věcí, které se beze smyslu tyčily do prázdna na stolech, ve skříních a nad umyvadlem, a když na ně dopadlo světlo, zmatněly, jako by se už začaly ztrácet v hlubinách pod hladinou z igelitu. Zdatnější archeolog by z nich v budoucnu vyčetl dávnou přítomnost některé ze zapomenutých civilizací. Když se ale počet lidských artefaktů začal po pár dnech zase plíživě navyšovat, takže se vzácné naleziště začalo měnit spíš ve skládku, věděla jsem, že dočasná rozervanost mezi dvěma stanicemi metra musí definitivně skončit a že ten osmistý pár, který kolem právě přešel směrem do koupelny na konci chodby, oblečený jen v županech, jejichž barvy dokonale odrážely genderovou paletu (to kdybychom pohlaví nedokázali vyčíst třeba z tváře), musí být náš poslední.
A tak jsem přestěhovaná. Do ulice, která je sice o trochu víc pomočená než ta, kterou jsme opustili, ale protože je zároveň maličko dál od centra, chovám si naději, že stopa psů (a okapů) by v odebraném vzorku pouliční moči převažovala. Možná i proto, že v domě jich máme asi padesát, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že majitelé bytu, jinak celkem milí a ochotní, se na možnost mít za jednoho z nájemníků psa koukali jako na přání chovat vedle lednice hydru. Byl to pohled, který říkal něco jako: “Když bude ochotná slevit ze sedmi hlav na jednu…” 🙂
Ze zdejší psí smečky už jsme ale poznali několik kusů, zdá se, že vše pod… palcem má Marcel paní správcové, zřejmě včetně vlkodlaka havajského souseda z bytu pod námi, který už nám jednou večer mezi námi sousedy stihl položit kruciální uzavřenou otázku, zda bychom mohli přestat tancovat na té podlaze. Okamžitě jsme rozpoznali palebný potenciál, jaký jeho dotaz skýtal, a zařadili jej k ostatnímu arzenálu v našem terminačním slovníku. Těším se, co se od souseda přiučíme, až nám přijede (nebo přiběhne?) běhací pás. 🙂
Záhadou ovšem zůstává nejbližší soused, z jehož dveří jsem prozatím nikoho vycházet neviděla a ani se odtamtud neozývá žádný zvuk, který by vydávala nějaká složitější forma života, než jsou bakterie, takže se trochu obávám, jestli jsme náš společný dospělý život nezačali vedle mrtvoly, a nosem vystrčeným z okýnka do světlíku vyhlížím první pachovou vlnu tlení.
Byl to celkem čtvrtý byt, který jsme obrazili na lednové šňůře Tour de House. V tom prvním bychom s bytem jako věcné břemeno museli přijmout i jeho majitele, velkopronajímatele příjemného jako přesezená prdel, jemuž jsme se ale bůhvíproč líbili, druhý jsme skoro vzali, než nás odradilo, že má jen “přijatelnou” polohu. A třetí byl spíš byteček pro panenku, a to ještě rozhodně ne pro Barbie, která má šatnu plnou oblečení, nebo dokonce pojízdnou stáj s poníkem.
Za to, že máme starý inspirativní byt s názorem, atmosférou a hitchcockovským výhledem, však platíme daň z křivé podlahy, jež se svažuje do středu Země tak, že na Zéland bychom to rozhodně měli rychleji skrz její gunganské jádro než letadlem okolo, a pro mě osobně je prozatím osudovou challengí taky plynový sporák. Jako člověk, který vyrostl ve světě elektřiny a který rozdělával oheň většinou jen tehdy, chtěl-li, aby mu na zdi plápolalo světlo z krbu, osciluji zatím mezi přezíravostí nad tím, že se sirkami jsme se vrátili k přípravě pokrmů vývojového levelu pravěk, a panikou, že se udusíme, protože teplá večeře nám vyžere všechen kyslík. V každém případě jsem napjatá jak transformátor, zda se mé kuchařské chvilky v novém domově rozmnoží. 🙂 Spíš asi ne.
Co se týče nějakého stýskání, jsem momentálně tak zaplevelená, že se do mě nostalgie ani nesnaží zasít nějaký svůj výtrus. Navíc mnohem osudovější bylo, když jsem se před necelými dvěma lety stěhovala ze svého prvního pokoje, vůči němuž jedinémuž mám tak trochu výčitky, protože jsem ho vydala napospas Vojtimílkovým narkotizačním ponožkám. Druhý pokoj už mi nikdy tak nepřirostl a mám podezření, že v tom hrála roli podlaha, jejíž vzorek dovoloval příliš mnoho otázek o svém původu. Třeba tu, jestli nevznikl tak, že někdo rozžvýkal 10 kilo špenátu a pak ta sousta použil jako bramborová tiskátka. Navíc jsme se, myslím, důstojně rozloučili, když přijel Karlík a Milan symbolicky zamknout sezónu.
Spoustu vzpomínek i dřevěnou ruku jsem si zabalila, ale možná by se přece jenom našlo něco, co mi bude chybět. Třeba vůně dezinfekce, díky níž to bylo ve sprchách v poledne cítit jako na krytém bazéně, takže měl člověk pocit, že mezi těmi kachličkami projde rovnou k plavecké dráze. Nebo vietnamské zelinářství, o němž jsem kdysi napsala povídku a kde mívali ten jediný správný balkánský sýr.
U odhlašování jsem osobně nebyla a po všech kafkovsko-havlovských zkušenostech s hysterickými sirénami, které hlídají všechny klíče a formuláře v ubytovací kanceláři a jejichž “zpěv” vás vábí akorát k tomu, abyste si urvali hlavu a skryli ji ve stádu melounů, protože tam bude vaše logika ve větším bezpečí, jsem toho ani nelitovala. Ale podle toho, co mi eMkoň vyprávěl, vypadalo předávání pokoje jako závěrečná scéna z kteréhokoli podstatnějšího dílu Akt X – armáda ve zbrani na poslední chvíli vtrhla dovnitř a začala pálit všechno, co na místě zbylo jako důkaz o naší existenci.
Minimálně Muldera by to jistě přesvědčilo, že naše civilizace byla mimozemská.