Provedli jsme s úspěchem výpravu do bouřící země plné mluvící, křičící, ba i té tiché vody, co jen mele, hyperbludného kamene a “pohostinných introvertů”™. 😎 Defaultní idea, že jen Máchomuž a já společně naleptáme nějaký poutavý kraj, byla nastavena již před časem, měnil se pouze cíl k zaměření. Několik měsíců jím byl Island, toliko země kouzel a skřítků, avšak posléze ho jaksi nekontrolovaně nahradil zkroušený zelený diamant Irsko, pročež jsem se začetla do Joyceových Dubliňanů, abych se připravila na setkání s původním obyvatelstvem. Ovšem docela nakonec jsme se takřka spontánně rozjeli do promočené země k divokým hrdým Norům, na které jsou všechny behaviorální příručky, včetně knihy Lonely Planet se speciální vazbou pro extrémní namáhání, nekonečně krátké, a obrazy některých domorodých postav, s nimiž jsme se v chuchvalcích mlhy a prověšených mraků střetli, byste spíš našli ve scénáři k temnotemnému hororu, v němž bude vystupovat hned několik výtečných žánrových zabijáků. 🙂

Pojďme si to ale říct a ukázat pěkně popořádku.

Den první - torsdag, 1. 9.

Obtěžkáni nákladem, jenž mimo jiné zahrnoval i rudou svíčku o váze cca jednoho kila, s jejíž pomocí jsme hodlali v dalekých studených krajích provozovat romantiku, kteroužto jsme měli nakázánu od mužovy maminky, jsme rozechvěle opustili domovinu. Řídil Máchomužík, neboť je “vyřízený” a “vyjetý” z cestování u kiviů a podle svých slov, jimiž se pro tento úkol kvalifikoval, je schopen pařit jako nic i deset hodin v kuse.

Jelikož jsme si klestili cestu ze zapomenutého cancouru, tj. slepého geografického střeva docela na západě republiky, pronikli jsme do Deutschlandu nestřeženě hned záhy a několik následujících hodin strávili v objetí jeho pevných dálnic. Cestu a obzory nám vylahodila ekopanorámata rozeklaná větrnými elektrárnami, které se ovšem pod tíhou nové zodpovědnosti za teplo pro německé příbytky sotva točily, a rádio Šputnik.

I když nesbíráme kešky, hned na první zastávce jsme s učiněným štěstím v křoví u dálnice našli zbytky po tirákově oběti. Na druhé zastávce to bylo ještě horší, jelikož mě a můj plný močový měchýř tam zparalyzovala srdečná kontextová reklama na test VagiQUICK umístěná zevnitř na dveřích záchoda pečlivě právě v úrovni sedících očí. Nakonec se ale zadařilo a my jsme se zprudka znovu nasunuli do provozu. Krátce poté jsme minuli parkující policejní vůz, a tak v nás začalo klíčit tušení, že brzy dojde na blízké setkání policejního druhu, protože v osudnou chvíli jsme se právě hádali o Špicberkách a nechali tachometr, aby si šlehnul podle libosti. Kobra 11 ale asi zrovna jen svačila štrůdl, a tak jsme jí z revíru zdárně vyvázli.

V předpůlnočním Dánsku jsme zabrzdili na mírumilovně zarostlém odpočívadle s bzučící lampou skrytou v korunách stromů. V tu ráno se však všude kolem nás začali ze tmy odlupovat ostatní dočasní uživatelé prostranství s průzračnýma očima zaraženýma do bledých lebek, kteří se až příliš moc tvářili, že se jen prochází kolem, a mně přitom až příliš moc připomínali ty filmové scény, v nichž se kolem vás začne stahovat stovka krvelačných zombií. Když se první úchyl přiblížil na půl metru k autu, uvážili jsme, že bychom se mohli snad ještě o kus k cíli posunout, a ujeli jsme zavilým bestiím tunelem za vodu (a tak místo nás sežraly svobodnou dánskou matku se dvěma dětmi). 😉

Den druhý - fredag, 2. 9.

Na široširém odpočívadle, kde jsme nakonec skončili, ráno postávala jen banda podivných dědulů, která v průměru působila docela neškodně. Možná jen uvažovali, že by si ode mě půjčili kartáček. Trošku jsme se vzbudili, dojeli do přístavu Hirtshals a s ohromným předstihem a slávou prorazili cílovou pásku u check-inu na trajekt. Přes mlhu euforie se k nám prodrala optimistická zpráva, že jsme správný vjezd minuli jen o nějaké dva kilometry. Neměli jsme se totiž plavit se zde sídlící Colorline, nýbrž s Fjordline, která sídlila opodál. A tak se jen pro nás rozevřela křídla exkluzivní exitové branky a my jim za to trochu slepili tu protrženou pásku.

Napodruhé už jsme se trefili jako suveréni. Vyhandlovali jsme lístky, na nástupním parkovišti, kde fučel krutý severní vítr, jsme se zařadili do šesté fjord-lajny, snídali jsme a čekali, co že jako bude. Národnostnímu složení čekatelů dominovali Němci a Norové, avšak nalevo od nás vyhřezla z dodávky bengálská výprava z Belgie a když jsme se po sluchu trochu rozhlídli, praštil nás přes uši trojitý slovenský atak, kterému jsme se pak snažili vyhýbat ze všech svých xenofobních sil. 😉 Při čekání jsme ještě trochu uvažovali, zda ryby chodí čůrat za sasanku, když jim to stejně všechno přiteče zpátky do bytu, ke kterýmžto úvahám nás zřejmě motivovalo vše – i naše mozky – omývající moře a pak se najednou na obzoru zjevila monstrózní Fjordská kočka.

Protože jsme prve, ač rozpustilou oklikou, přijeli mezi prvními, zasunuli jsme se dle pokynů fjordlajnských pasáků autoplechu do nejhlubších lodních útrob. Skončili jsme někde v temnotě tenkého střeva, kde jsme ukotvili vůz, a propustnými stěnami prosákli do kabin. Aby nás mohla za mořem co nejdřív zase vytlačit, cválala loď Fjord Cat Expreskvalt k norským břehům, až jí od boků vystřelovaly řetězy duh, jimiž jsem se u zmoklého okýnka oslněně kochala. Přesto se ale cesta vlekla přes dvě promrzlé hodiny, protože kabinami asi procházela studená fronta a člověk měl při tom trošku pocit, že místo na sedačce se houpe na plující ledové kře. Máchomužík radši spal a když jsem mu později nesmlouvavě nutila pohled na duhové stříkance, dokud se opravdu nepodíval, prohodil poněkud nevraživě: “Jo, vidím,” čímž si vysloužil obvyklou porci mučeníčka. 😎 Zato mi pak tvrdil, že kapitán naší lodi se představil jako Karol Triglav, v překladu Karel Trojhlavý, ale ono je dost možné, že si to ani nevymyslel. 🙂

Když už to vypadalo, že v přístavu místo nás vylodí dvě ledové sochy darem z Česka, začal se za okýnkem někde mezi šedobílou a šedomodrou hmotou nejistě komíhat rozpitý pruh šedohnědé a všichni se tvářili, že to už je ono, a tak jsme se docela rádi nechali strhnout. Při výjezdu kontrolovalo auta něco jako jednočlenné celní komando, které se mělo přesvědčit, že jsme si z lodi neodvezli třeba kus motoru nebo plavčíka. Naštěstí lidi před námi si vezli psa, a tak se na ně soustředilo, pročež nás pak nechalo projet skoro bez povšimnutí. Což byla samozřejmě jeho osudová chyba. 😉

Byli jsme tam.

Vpluli jsme do víru Kristiansandu, největšího města na norském jihu, které si prý ve vyhřívaném skleníku vydržuje i nějaké tři čtyři palmy z dovozu, aby dostálo statutu letního letoviska. Za sebe můžu jen potvrdit, že jsem si na místě přioblíkla dvě další vrstvy oblečení. Nicméně, poněvadž jsme zatím neměli ani NOKa, prakticky jali jsme se hledat nejprve parkoviště a hned potom bankomat. Za tímto účelem podařilo se nám neplánovaně absolvovat okružní vyhlídkovou jízdu městem, protože všudypřítomné parkovací automaty přirozeně neslyšely na eura, karty ani dobré slovo. České kletby je ovšem přinejmenším zaujaly.

V zoufalství jsme se nakonec pustili vstříc vodě, ale zarazili jsme se na skoro opuštěné výspě vedle staveniště, kde se usilovně pracovalo na zhmotnění vlhkého developerského snu. Ačkoli se ale teprv kutaly základy domů, parkovací automat již se zde dokonale spořádaně tyčil, a tak nám nezbylo než se tvářit, že pro naše místo neplatí. Pro jistotu jsem na sedadle viditelně zanechala knihu švédské autorky, aby případná policejní hlídka poznala, že jsme přátelé, přátelé Skandinávců. Až po cestě do města mě napadlo, jestli to vzhledem k údajně trochu řevnivým vztahům mezi Švédy a Nory nebude spíš přitěžující okolnost.

Ve městě jsme konečně zahodili bezpohlavní eura, vybrali pořádný kroner a ochmatali si poctivou národní měnu, kterou jsme směnili za mapu, prošli jsme se po tamních kvadraturen, hýčkané riviéře a přístavu s důmyslným zařízením pro topení vozíčkářů. Nadopovaní zprávami o zvláštní homogenitě norské společnosti byli jsme taky poněkud překvapení, když jsme ve městě potkali víc muslimských hábitů než blondýn a když mě málem přejel Číňan (v tu chvíli jsme ještě mysleli, že ve větších městech se přece jen třeba k multi kulti stavu spěje, ale to jsme se docela pletli).

A pak jsme Kristiansand pomalu nechali za sebou a pustili se, se zastávkou v malinkém Grimstadu, kde jsme nepotkali vůbec nikoho kromě celkem tří černochů na norských kolech, po východním pobřeží směrem na severovýchod. Protože ale začalo padat to, co padá těsně před tmou, osídlili jsme útulné odpočívadlo u lesa, vylezli na skálu odvedle a nahoře na vlastnoručním ohni si k večeři uvařili ptačí vajíčka. Kolem se sice honila padající voda, ale zůstali jsme až do hluboké noci a četli první norskou pohádku a nechali se při tom štípat od pravých norských hmyzích sviní.

Den třetí - lørdag, 3. 9.

Ráno nás vzbudil pan údržbář, protože v Norsku se i v sobotu prořezává křoví na bohem zapomenutých odpočívadlech. Máchomuž se jako muž rozhodl navázat s ním kontakt, a tak jej nesměle pozdravil “hello”, na což dotyčný reagoval halasným “heja!” a dál se srdnatě pral s lopuchy, a tak jsme mu raději dopřáli klid na boj s přírůsty a přesunuli se pryč.

Minuli jsme typicky malebný Arendal, který má na náměstí jezero, a obsadili vyhlídku nad jiným, kde jsme se chtěli najíst a opít okolní krásou. Protože Máchočuník ode mě stále a znovu vyžadoval noviny na svoji jídelní podestýlku a mně už zbývala jen nepřečtená kulturní dvojstrana starých hospodářek, musel mi při jídle číst speciál o čerstvě odvaleném Knížákovi. 🙂 Potom jsme ještě chvíli nasávali kontemporární norskou kulturu prostřednictvím vysílání místního rádia, leč rozuměli jsme akorát, že se mluví o “telekomunistech” a “Lejdy Gágá”, a tak muž přepnul na stanici nějakých koketek, jimž rozuměl bez potíží skrze translator svých bystrých pudů.

Vyrazili jsme na další krasojízdu. Potkali jsme vůbec první norský billboard, portrét slečny, která notně připomínala Samaru z Kruhu, což ale, jak se ukázalo, vlastně vůbec nebyl billboard, ale výstraha pro příliš rychlé řidiče. Navzdory varování jsme se ale i my až moc rychle klidili pryč, když jsme octli v jakési zvrhlé vesničce, kterou tvořila sada absolutně totožných domků, takže to vypadalo jako nějaká ujetá kolonie Amišů nebo co. Pro případ, že by to nebyli Amišové, kteří by nás zahrnuli jen opovržením, ale třeba skupina hodných sousedů, kteří si z náhodných návštěvníků s oblibou dělají hostitele pro dosti nechutné slimákovité parazity, osmělili jsme se vyčůrat radši až o kus dál – Máchomuž do konvalinek, já posléze do vřesu. Muž mezitím kreslil do štěrku a svůj výtvor pak přede mnou bez skrupulí vydával za bezelstné norské lidové umění (v průběhu výpravy se o totéž, podotýkám, že s tímtéž nezdarem, pokusil ještě několikrát 😉 ).

V pokročilém odpoledni jsme dosáhli bodu Larviku. Obezřetně jsme započali procházku po liduprázdném městě a přístavu, kde si akorát skučící mořský vítr honil vlastní ocas mezi bezhlavými sochami. Vyfotila jsem zde dokonale zašlou larvickou telefonní budku, do které si jistě ještě malý Thořík Heyerdahl chodil objednávat balsové dřevo na svoje modýlky. Akorát jsem si nevšimla, že budka je dosud plně funkční a že se mezitím vedle mě zjevil jako duch nějaký domorodec (i když vyhlížel spíš jako jeho španělský bratranec). Přestože si ale chtěl asi vážně zavolat, trpělivě čekal, až si všimnu. 😳

Když na konci nábřeží došel beton, přelezli jsme na skály u břehu a v jedné ze škvír objevili solidní sklad lihovin. Pak jsme patřičně zameditovali u Thoříkova památníku a došplhali až k vytrčenému vyhlídkovému ostrohu, kde jsme ale vyrušili nějaký ukázněně vášnivý párek dospělců, a tak jsme šli radši fotit silo na moři.

Nakonec jsme larvickou komunu opustili a vinuli se dál úzkými cestami mezi polehávajícími kopci a nespoutanými horami. Večerní obloha temněla a černé mraky přikryly zemi kolem jako obrovský gumový zvon do záchoda. Všichni Norové už před námi vymřeli anebo zalezli do svých nor, jenom tu a tam mezi tušenými pastvinami mžiklo světýlko zavěšené nade dveřmi. Původně jsme chtěli spát na břehu jednoho z jezer, ale nenašli jsme zákoutí, které by nás chytlo za srdíčko, a tak jsme nakonec slevili z romantiky a pragmaticky spočinuli až na místě, odkud by troll kamenem dohodil a Osla při tom trefil.

Zůstaňte u svých přijímačů.