Pokusili jsme se dnes na chvíli vymanit z přetékajících tukových záhybů každovšedních monstroblud a nasát sváteční pražský smog.

Nejprv jsme vyrazili na hromadnou schůzku s realitním makléřem do Kramářovy haciendy. Mezi přítomnými zájemci vyčnívali jsme jednoznačně jako nejperspektivnější pár, neboť kromě nás přišlo nebo bylo přivedeno akorát mnoho postarších dvojic až trojic (z nichž někteří získali v poslední možné chvíli privilegium zasednout k odpočinku do židlí pro jinak jen politické hosty), jimž jsme pouze kazili věkový průměr a marně přitom přemýšleli, jaká strategie vede úřad vlády k tomu, že inzeruje zrovna v lifestylu “Život začíná po šedesátce”.

Nicméně bylo to, navzdory tomu, že někteří nám očividně záviděli naše rozkvetlé mládí, vlastně celkem milé a všichni jsme ve smíru vyposlechli chytlavý příběh o tom, jak se spolu ruský medvěd trhač (robustní Naděžda) a submisivní český lev (Kramář) plavili na jachtě vášně, a o tom, jak vilu navrhl a postavil nějaký typan, který se sice obyčejně specializoval na říční stavby, ale protože byl asi asi jako jediný schopen přijímat “každodenní Naděždiny modifikace” (víc sloupů a pravoslavných vypuklin!), pad’ mu kšeft do klína. Kramář musel být asi naprostý Naděždin uctívač, protože jinak si neumím představit, že by byl nadšen z výzdoby “svého” pánského salónku, který mu paní obložila atrapami prken z tradičních ruských chalup. (Ačkoli sehráli jsme pak tuto láskyplnou verzi při čekání na tramvaj.)

V rámci prohlídky jsme taky ještě rádi pohaněli obludné míšeňské vázy, které zcela případně radši drželi pod zámkem, aby neútočily na hosty, a kritickým okem prohlédli knihovnu, již okupují takové mocné tituly jako Historie pekárenství v Čechách a Teplo a energie pro Prahu. Jedinou útěchou může být, že knihovna prý není původní.

Potom jsme se přesunuli na Národní třídu v naději, že vyjádříme názor v nějaké sváteční rvačce. Dělníci lidu promlouvali pod znuděným Jungmannem, jemuž těžkla a klesala hlava ještě víc než obvykle, a jedinou zábavu tak náhodnému divákovi v davu kulatých černých zad poskytovala přešlapující banda českých fotografů, kteří si po vzoru Šibíka jeden po druhém chodili fotit chudáka prostředního z trojice statických demonstrantů držících transparent o zkáze tradic, jenž se nicnetušíc vybavil vysoce fotogenickou rouškou proti inverzi, o níž ale i Vít Hygienický prohlásil, že je docela zbytečná a že je lepší jíst víc vitamínů. U asi tak šestistého padesátého šestého fotografa jsme to nevydrželi a bezmocného mladíka se před ním zastali.

Bohužel fotografové začali mít znovu dlouhou chvíli, a proto nevyhnutelně došlo na tu strašnou věc, že obrátili objektivy proti sobě. A to tak nějak vždycky začne páchnout metatrapností. 🙄

Takže jsme skrz připravené šiky těžkooděnců přešli k Můstku, kde nás ovšem zastavila další těžkotoonážní řada s tím, že dál teď nemůžeme. Nejdřív jsme nadšeně uvažovali, že před námi jsou anarchisté, mezi něž bychom vizuálně zapadli vůbec nejlépe, ale posléze nám došlo, že shora směrem ke Staromáku proudí Proaltová demonstrace, pročež jsme živý zátaras lstivě podešli metrem a šli pocítit masu a moc z druhé strany.

“Jeseník je tady, budou padat hlavy!” křičelo například jedno z pláten pohupujících se nad rozhorlenými účastníky. Protože Machoň tohleto setínací násilí (anebo Jeseník – to nevím) nemá rád, zapředl s jedním z jesenických nosičů krátký hovor: “To nám jako chcete vyhrožovat?” zeptal se konfrontačně. “Ale ne, to je jen tak všeobecně.” konejšila ho hlava.

Jiní ale už tak smířliví nebyli, jakkoli přiléhavá poetická hesla vyřvávali (“Lis-tí už padá, bude padat vláda”). Protože to celé byla jedna velká kydavě se táhnoucí hrouda marnosti a zoufalosti intelektu, která se mi ani fotit nechtěla, jemně jsme se odpoutali od jejího konce v Rytířské a šli na závěr výjimečného dne radši obhlédnout komiksatou výstavu.

Pochází odtamtud mimochodem i tato skvostná hambatost pana Velíška, po níž je už asi zbytečné zkoušet cokoli dál vyprávět. 😉 Takže tak.