Pokusili jsme se dnes na chvíli vymanit z přetékajících tukových záhybů každovšedních monstroblud a nasát sváteční pražský smog.

Nejprv jsme vyrazili na hromadnou schůzku s realitním makléřem do Kramářovy haciendy. Mezi přítomnými zájemci vyčnívali jsme jednoznačně jako nejperspektivnější pár, neboť kromě nás přišlo nebo bylo přivedeno akorát mnoho postarších dvojic až trojic (z nichž někteří získali v poslední možné chvíli privilegium zasednout k odpočinku do židlí pro jinak jen politické hosty), jimž jsme pouze kazili věkový průměr a marně přitom přemýšleli, jaká strategie vede úřad vlády k tomu, že inzeruje zrovna v lifestylu “Život začíná po šedesátce”. Read More →

Věk sloní matky dávno skončil; zvedl se vítr, až se peříčka zatvrdlá v holubích hovnech, vyrovnaných na parapetu jako z písku uplácané cukroví, zimomřivě zachvěla, a přivál dobu TOP dívek. Jednou o svých drsných múzách možná napíšu knížku. Bude to vypadat nějak takhle:

“Vpadla jsem dovnitř v dobrém pátečním rozmaru. Nic nenasvědčovalo ničemu, ačkoli už tehdy mě měla varovat voda, která z nedovřeného kohoutku zlověstně crčela do výlevky. Když jsem si na ni později vzpomněla, přemohla mě myšlenka, že to byl zvuk jejího odtékajícího mozku. Na zemi u své postele jsem objevila podezřelé kusy plastu. S narůstající hrůzou jsem se podívala nahoru na stolek, kde obvykle poléhával můj přístroj. Teď ale ležel bezvládně jako mrtvola na předním skle auta a vypadal při tom strašně cize a vzdáleně. Dalo by se říct, že vypadal přesně jako notebook, který někdo srazil na zem a jehož křehká duše v té chvíli vyletěla oknem a vy jste přišli tak záhy po tom, že ještě cítíte, jak se ve vzduchu vznáší křemíková čára, která za ní zůstala. Teprve až když jsem místo činu obhlížela příliš dlouho a příliš evidentně, zašveholil od stolu u okna jemný hlásek: Jo, mimochodem, já jsem asi trošku zakopla o šňůru.”

Patrně to nejhorší, co může spisovatel čtenáři provést, je zvrtat dobrou knížku bídným zakončením. Je to mnohem krutější a méně čestné než psát tragicky rovnou, protože mizernou knížku zahodí čtenář mdlým obloukem do škarpy protékající pod postelí hned zkraje, aniž by se snažil do ní proniknout, anebo ji čte právě proto, aby mohl na konci uspokojeně říct, že a proč je mizerná (to je třeba důvod, proč jsem překonala Rudišův zplaněný Grand-hostel nebo již dříve zmiňované nesmrtelné Kundeří placičky).

Ze všech možných případů se mi ovšem jako obzvlášť brutální zdá situace, kdy dotyčnou zvrtanou knihou s chatrným koncem má být detektivka, to jest žánr, u kterého se vlastně právě jenom na mistrovské koncovky jaksi čeká. A přesně do takové brutálně frustrující situace mě uvrhla knížka Podoba autorky Tany Frenchové, toho času na pozici mladé naděje irského psychologického detektivního románu. Read More →

Pod zadky oslepených černých batolat šplhajících po žižkovském Barad-duru zhlédla jsem včera v noci a veřejně Český mír čili komedii o radaru. Byl to zážitek svůdně hluboký, neřkuli přímo bezedný, pakliže započítám i svého muže, který se během hustokrutého veřejného promítání opil růžovým vínem a poté začal poletovat kolem jak splašená vakoveverka s beranicí na hlavě a vykládal všem, že je tu za ruskou ambasádu. K tomu je však třeba dodat, že to si plánoval ještě v mravné střízlivosti.

BuldoKlusák s Remundou rozorali meze taktu i společenské sebezáchovy a na širé lány vypustili nadmuté české obludárium. Mají můj obdiv za to, kolik obskurních živočichů se jim podařilo shromáždit a slepit do jednoho dokumentu, od záškodnického špióna partyzána z Krokatce přes dravou bojovnici s mikádem a soustavně hemžící se brdské mravence až po na hlavy publika seroucí vlaštovku Václava Moravce a vojenského mluvčího Mástrkutóra Kamennou tvář. Někdo byl Magor už předtím, taková Chytilová se ale jako dement teprve ukázala a Jirouse dalece překonala.

Svým tragickým způsobem to byl závan absurdního štěstí, když opyžamovaný Fischer sdělil národu, že mu ouško polaskal ten fejkový Američan mírotvůrce, poněvadž v jiné situaci by ta česká stupidita nabrala patrně ještě mnoho obludných rozměrů. Takto se mi po těle rozléval smích a stud z trapnosti a chtělo se mi čůrat.

A každý hloubavý recenzent, který usoudil, že tadyhle ten dokument neobjektivně nadržuje odpůrcům toho ošklivého radaru, tomu lidu prostému, kterýžto je utlačován vládami cizími, a nadto svou vlastní vrchností zrádnou, by měl spláchnout svou press kartu do záchoda, neboť zdatně nepochopil, že si z něj někdo dělá prdel. ;-)

Vsáknutí do matrací tu všichni kolem bezelstně spí. Zbývá z nich už jen několik uspokojivě umaštěných fleků. Mám chuť je konečně jednou vzbudit a prohnat jim hlavami tři nadměrné kulky namísto teček.

Demence všech možných skupenství přítomná ve všech vrstvách, strukturách a řetězech. Vadný článek, který je všeobecně oblíbenou součástí kteréhokoli systému, s urputnou docházkou – s nulovou absencí. Demence prenatální. Demence zhrzená adolescentní. Demence zaseklá. Demence soustavně blábolivá. Demence tak rafinovaná, že by se myslící člověk ze zoufalství rád i zabil, aby se jí zcela zbavil, ale nějaký dement by mu nepochybně zhasnul světlo na konci tunelu. Tunel je dočasně uzavřen. Čekejte – zde se prodlužují čekací doby. Nekuřte. Ani nedýchejte.

V jednu chvíli se prostě ze všech děr řine lidská záře a naráz v tu ránu všechna okna zmizí, jakoby do nich někdo vyprázdnil zásobník. Nánosy záclon a Tma. Vyjdete ven a podle hvězd a intuice trefíte k místu odlehlého kosmodromu, odkud má dnes večer startovat zkušební raketa na trase Ze-mě – Země. Takhle jste si to nepředstavovali, protože jste si to dosud vlastně vůbec nepředstavovali, ale bojíte se oprávněně, že je to tak správné. Vítr při tom trhá stromy na kusy. I po tom.

Pára. Omítka opadává. V zatopeném kanálu mezi sprchami plavou bříška. Někdo si tu vylíval akvárium.