První krabička slavnostně prázdná. Medikaci toleruje dobře, čtu si druhý den venku před pavilonem ve zprávě, abych se dozvěděla, jak jsem na kontrole uvnitř zapůsobila. Mám silné nutkání s výrokem polemizovat, tak aspoň přeškrtnu slovo “dobře”. V areálu nemocnice už začínají kvést šeříky, aby pacienty levně naočkovaly, jak je ten život navzdory všem sračkám vlastně krásný. Beztak je tu těmi sračkami hnojí, aby dobře rostly a hodně voněly.

V lékárně se za mnou vlní fronta narůstající jako had na displeji Nokie a nesouhlasně sleduje, jak pobíhající lékárnice na pultu buduje vysokou hradbu z cihliček léků. A pak, když zadám pin, cihly zmizí v tašce a fronta se vzrušeně nadechne ke kroku vpřed, lékárnice si ode mě vezme poslední papír s razítkem a zmizí vzadu. Tři nové krabičky. Jako tři první narozeninové dárky.

V ledničce zabírají už dvě poličky ve dvířkách. Vajíčka se musela klidit. :D

Pokusili jsme se dnes na chvíli vymanit z přetékajících tukových záhybů každovšedních monstroblud a nasát sváteční pražský smog.

Nejprv jsme vyrazili na hromadnou schůzku s realitním makléřem do Kramářovy haciendy. Mezi přítomnými zájemci vyčnívali jsme jednoznačně jako nejperspektivnější pár, neboť kromě nás přišlo nebo bylo přivedeno akorát mnoho postarších dvojic až trojic (z nichž někteří získali v poslední možné chvíli privilegium zasednout k odpočinku do židlí pro jinak jen politické hosty), jimž jsme pouze kazili věkový průměr a marně přitom přemýšleli, jaká strategie vede úřad vlády k tomu, že inzeruje zrovna v lifestylu “Život začíná po šedesátce”. Read More →

moc šťastně se však netvářím
mám pod nohama další klacek
s hvězdičkou křížek v diáři
– blíž ke smrti než ke stáří
blíž do rakve než do kolébky
blíž rozpadu než srůstu lebky
však o to blíže úniku…
je život v skutku “unikum”?!
snad nebude jich probůh více?
mně stačí jeden – zlá lasice
v mém pobořeném kurníku!

J. H. Krchovský

Kdy jindy, když ne dnes. Páchlo to právě tak chmurně, jak tady píše krchov, ale pak jsem od muže dostala 2D spermii a náhradní koule (cizí pochopitelně, když on sám v prašné dálce klátí ovce a nazgůly) a hlavně hru vhodnou pro lidi od tří let, imaginárního králíka a lesklé úplatky z Donžonu. Ve sprše mi natekla do hlavy rozmilá analogie s Krakenem k použití do bakulářky a k dovršení všeho mi pan Občasník, kterého jsem si tajně nominovala na alternativního konzultanta, napsal, že mířím správným směrem! Taky ale mě dnes přepadlo, zrovna když mi v říši divů přála Alenka, že se toho pod zastřešující všechno nejlepší možná nikdy nemuselo vejít tolik jako letos. Snad teda ta střecha hned nezrezne a nezačne do coolničky, kde průběžně tesám perly, zatýkat. :mrgreen:

“Jestli tohle má být vyvrcholení oslav k výročí založení fakulty, tak já už jsem vyvrcholil,” sdělil důvěrně nějaký agilní chlapec a dívka po jeho levici se svolně zachichotala.

Byl teda ples. Byl to ples naší fakulty, což se dalo kromě všudepřítomné humanitní elity snadno poznat podle toho, že se v tombole objevily takové skvosty jako třeba Úvod do studia komunikace od Denise McQuaila s předmluvou profesora experta fikantéra Jiráka a byly prezentovány jako VÝHRA. Mým i mužovým favoritem byla ovšem kniha Jiřího Peheho, kteroužto jsme oba toužili vyhrát a věnovat Martinovi, až se vrátí od šikmáčů. :mrgreen: Bohužel jsme ale nic nevyhráli, a tak jsme se museli bavit jinak, třeba hodnocením přítomných robek a jejich rób.

Výsledné pocity mám značně smíšené, protože v jednu chvíli to byla taková pruda, až jsem zatoužila být doma a koukat na Akta X. Pekelné taky bylo, když parta starců na pódiu rozjela sérii Kájových hitovek, Trezorem počínaje, poněvadž tento promyšlený tah v lidech spolehlivě zalarmoval kritické centrum duškoidno-koitálních pohybů a nebyl v tu chvíli na parket hezký pohled. Teda pokud nemáte v oblibě pohled na divoký milostný rituál před skupinovým pářením.

Potom jsme však odešli do menšího sálu, kde se pozvolna rozjíždělo cosi sympaticky sveřepého, a nutno podotknout, že toto seskupení značně vylepšilo moji taneční náladu. Dávám jim čtyři kaktusy z pěti, jeden musím strhnout za práci s publikem.

A to je všecko, protože to bylo krátký. Tak.

Fakulta slavila dvacet let. Respektive ona je slaví jaksi průběžně celý letošní rok, ale včera kvůli tomu dokonce zrušila výuku, abychom se všichni mohli hojně veselit a tímbuildinkovat, a tak jsme se s mužem hned zkraje rána vydali do Jinonic, kde sídlí ty mírumilovnější, víc snášenlivé a méně ctižádostivé z fakultních institutů a kde se oslavy zahajovaly.

Nelze arci nezmínit, že skoro víc než studentů zde důstojně oslavujících bylo na místě, jako už tradičně, mých spolužáků, tentokrát z audiovizu specializace, kteří to měli za úkol a umně proto natáčeli rozhovory a prázdné židle. Reportérka Klára položila mi zákeřnou otázku. Proč že si myslím, že přišlo tak málo publika a jaký že je rozdíl mezi nedostavivšími se a mnou, dostavenou. Dumala jsem pak nad tím ještě řádnou chvíli poté, co vypnuli kameru, a dospěla jsem ke značně úchylnému závěru, a sice že tu školu mám snad svým způsobem asi i ráda a možná právě proto mě na ní všecko tak moc sere. Když jsem se ptala muže, odtušil, že za jiných okolností by taky nepřišel, ale že věděl, že se mnou ho to bude bavit, a užíval si to jak Havlovu absurdní hru.

Ponejprv jsme tedy chtěli vlézt do místnosti, kde se měl provizorně prezentovat institut ekonomický alias IES, který jinak tleje v Opletalce, protože lákal přednáškou na téma Proč že si všeci o něm myslí, že tam chodí jenom nafoukaný blbečci. Read More →

Natáhla jsem si sval, když jsem padala z postele.
Pak jsme se sjeli draky.
Dostala jsem mimozemšťana a zajdu s vagínou.
Mamutí deštník stál nad parkem.
Sauronovi do oka nasypte pepř!
Kytice a elektrodžinové.
Prošli se po hvězdách a viděli Pegasa – koně s kuřecími křídly.