Děkuju Masarykovi a všem ostatním, že to dodělali zrovna v říjnu, a že teda nejenže “muži října” nemuseli čekat třeba až do Vánoc, ale taky že díky tomu načasování můžeme jejich dílo pokaždé oslavovat uprostřed barev, které přes mlhu a tmu slavnostně září na všechny strany, ale vlastně nejvíc tak nějak uvnitř v duši (nejhlubší bod příspěvku), a děkuju podzimu, že nám připomíná, že i když teď tady zrovna něco strašně tleje, nebude to tady takhle nafurt. Ovšem kromě klíněnky, ta mi tu metaforu dost mrví.

Stejně jako v minulosti mnozí i my s eMkoněm jsme se v době společenské krize obrátili k přírodním motivům.

Nejdřív to sice vypadalo, že Rabštejn bude nová náplavka, protože jsme ale dorazili v pokročilém odpoledni a navzdory mrholení nasadili naše vražedné tempo, brzo jsme všechny lidi nechali daleko před námi a cedule naučné stezky vedoucí údolím řeky Střely s tak rozpixelovanými historickými fotkami, že už to byly v podstatě obrazy, jsme si užívali sami, dokud je nesmázla tma.

Fakt nevím, jak ten čurbes na konci králové přepíšou na jedničku. Ale to je koneckonců jejich problém a jsou na to tři.