Třetí sobotu se v pokoji konečně probudila ozvěna. Pátou v něm zůstalo jenom pár osamělých věcí, které se beze smyslu tyčily do prázdna na stolech, ve skříních a nad umyvadlem, a když na ně dopadlo světlo, zmatněly, jako by se už začaly ztrácet v hlubinách pod hladinou z igelitu. Zdatnější archeolog by z nich v budoucnu vyčetl dávnou přítomnost některé ze zapomenutých civilizací. Když se ale počet lidských artefaktů začal po pár dnech zase plíživě navyšovat, takže se vzácné naleziště začalo měnit spíš ve skládku, věděla jsem, že dočasná rozervanost mezi dvěma stanicemi metra musí definitivně skončit a že ten osmistý pár, který kolem právě přešel směrem do koupelny na konci chodby, oblečený jen v županech, jejichž barvy dokonale odrážely genderovou paletu (to kdybychom pohlaví nedokázali vyčíst třeba z tváře), musí být náš poslední.

A tak jsem přestěhovaná. Do ulice, která je sice o trochu víc pomočená než ta, kterou jsme opustili, ale protože je zároveň maličko dál od centra, chovám si naději, že stopa psů (a okapů) by v odebraném vzorku pouliční moči převažovala. Možná i proto, že v domě jich máme asi padesát, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že majitelé bytu, jinak celkem milí a ochotní, se na možnost mít za jednoho z nájemníků psa koukali jako na přání chovat vedle lednice hydru. Byl to pohled, který říkal něco jako: “Když bude ochotná slevit ze sedmi hlav na jednu…” 🙂

Read More →

Ačkoli organizovanou malbu po zdrsnělých dračích kůžích jsme úspěšně vyvedli už loni, vlivem nepříznivých meteorologických podmínek – ovšem dalo by se to říct taky tak, že kvůli špatným větrům, které na to vypouštěli ti smradlavější ze zúčastněných 😉 – se nakonec letka do vzduchu nikdy nevznesla. Stojaté vody přízemní inverze jsme nabourali akorát Máchomuž a já, když jsme se jednou rozhodli vyvenčit aspoň naši Příšeru z hlubin, avšak jinak nám nevybouřená dráčata obývající podstropní patro pokoje zahrnující převážně vršky skříní, gaučů a topení, kde se z chuchvalců prachu vůbec líhnou všelijací tvoři, hlavně po celý rok pomstychtivě padala na hlavy a trošku to vypadalo, jako když tříhlavý drak obsadil Pařezovou chaloupku.

Takže jsme si letos řekli, že dractvo už patřičně dozrálo, a naběhli na stráně olezlé podzimem a škrkavkami z psích hovínek.

Read More →


(foto: Fight Con, Chotěboř)

Měl to být klidný večer se špendlíkovými hlavičkami, lovci trollů a létajícími ananasovými chocholy.

Avšak místo toho se dnes hrdinný Máchovzmužka sepral. (A to jsem dosud nezažila.)

Machoň se totiž dnes bil za mou čest s jistým zaškrceným parazitem, známým též jako entita “Honzík s provázkem”, jenž byl kdysi za temné apokalyptické noci, kdy se měsíc nad skládkou sjížděl lajnami hvězdného trusu, pokoutně sestaven z náhradních dílů skoro jistě biologického původu (beze sporu byl ale integrován také jeden plechem pobitý zapékací pekáč) a nahozen opakovanými údery do zad vedenými snahou přesvědčit skeptické tlačítko restart.

Read More →

Doktor Snobek už na semináři kritiky nevěděl, co by nám ještě chytrého řek’, případně koho by zkritizoval, a tak nám nařídil, abychom ve zbytku času napsali kritiku na jakože “novou” bankovku, co zrovna máme po ruce. Vzhledem k tomu, že to nebyla ani tak z nouze ctnost jako spíš z nouze vopruz, a nebude to jinak vůbec k ničemu, mrskám to aspoň sem. :mrgreen:

Do oběhu vniká v těchto dnech docela nová stokorunová bankovka o rozměrech 14 na 6,9 centimetrů, jíž na líci dominuje ctihodná busta Karla IV. vyvedená rukou grafika Oldřicha Kulhánka.

Volbu stokorunového protagonisty, jehož úděl nakonec padl na známého Lucemburka, takzvaného Otce vlasti, provázely zřejmé rafinované pohnutky. Mocný král a římský císař, který se zasloužil o české země měrou nesmírnou, symbolizuje jistě sílu a velikost, je to na výsost seriózní postava. Kdo jiný by nám mohl lépe vnuknout toužebnou myšlenku, že naše měna dlí v bezpečí a těší se stabilitě jako nikdy, než panovník z dob romanticky zašlého středověku, jenžto je soustavně halen do konotační aury domnělé jistoty a řádu. Důstojnost samotné bankovky pak ještě dokládá vyobrazení pečeti Univerzity Karlovy a velkého státního znaku na rubové straně papíru.

Kulhánkovo zpracování ve spojení s měňavě zelenou barvou bankovky nám však patrně bezděky nabízí jaksi nečekaný a inovativní pohled na situaci. Karel IV. se totiž v tomto podání skrze české platidlo noří do nového mýtu, obrůstá mořskou trávou, řasou a chaluhami. (Mezi prsty mu pučí plovací blány a do zadku ho šimrá velrybí kůstka, na to však nevidíme.) Více než cokoli jiného, pakliže nebudeme počítat skřítka Vodenku z pohádek o Křemílkovi a Vochomůrkovi, teď jeho tvář připomíná rysy Poseidóna, toho (mytického) času starořeckého boha moře a vodního živlu. Namísto trojzubce podpírá oblouk bájného království pod hladinou gotická klenba, Karlův hustý vous volně splývá ve vodních proudech, Karel poulí rybí oči a jeden by čekal, že zpoza okraje bankovky si to sem každou chvíli přihasí Blanka z Valois s opravdovou rybí ploutví coby mořská panna. Read More →

Tvrdé jádro Fialové koaly vyrazilo podpořit svého člena, citlivého medika Karlíka, který se kromě sledování seriálů z lékařského prostředí realizuje v jistém hudebním tělese. Toto těleso hodlalo koncertovat úplně poprvé ve strašně drsném žižkovském klubu spolu se zavedeným progresivně metalovým hudebním souborem Oxhole, který vyvzlínal trhlinami sokolovské zemské kůry. Řekla bych k těm dobrým chlapcům z dolů asi toto: “Trpaslíci kopali příliš chamtivě a příliš hluboko…Ty víš, co probudili v temnotě Khazad-dum: Stín a oheň!” Read More →