Třetí sobotu se v pokoji konečně probudila ozvěna. Pátou v něm zůstalo jenom pár osamělých věcí, které se beze smyslu tyčily do prázdna na stolech, ve skříních a nad umyvadlem, a když na ně dopadlo světlo, zmatněly, jako by se už začaly ztrácet v hlubinách pod hladinou z igelitu. Zdatnější archeolog by z nich v budoucnu vyčetl dávnou přítomnost některé ze zapomenutých civilizací. Když se ale počet lidských artefaktů začal po pár dnech zase plíživě navyšovat, takže se vzácné naleziště začalo měnit spíš ve skládku, věděla jsem, že dočasná rozervanost mezi dvěma stanicemi metra musí definitivně skončit a že ten osmistý pár, který kolem právě přešel směrem do koupelny na konci chodby, oblečený jen v županech, jejichž barvy dokonale odrážely genderovou paletu (to kdybychom pohlaví nedokázali vyčíst třeba z tváře), musí být náš poslední.

A tak jsem přestěhovaná. Do ulice, která je sice o trochu víc pomočená než ta, kterou jsme opustili, ale protože je zároveň maličko dál od centra, chovám si naději, že stopa psů (a okapů) by v odebraném vzorku pouliční moči převažovala. Možná i proto, že v domě jich máme asi padesát, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že majitelé bytu, jinak celkem milí a ochotní, se na možnost mít za jednoho z nájemníků psa koukali jako na přání chovat vedle lednice hydru. Byl to pohled, který říkal něco jako: “Když bude ochotná slevit ze sedmi hlav na jednu…” 🙂

Read More →