Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8.

Den devátý – 28. 8. 2013

Druhý den jsme se před polednem vzbudili kdesi v rezervaci na rozeklaném pobřeží, kam nás v noci dovedla bdící Machostřelka, ale skrz svoji vlastní noční paracetamolovou jízdu o tom místě nedokážu ani teď říct nic moc bližšího. :) Akorát že jsme byli někde mezi nebem, zemí, pevninou, Gulfem od Bottenů a Uppsalou a Gävlí, kterou jsem si hned trochu tajně přejmenovala na Davli.

Celkem mi ale bylo všechno jedno, poněvadž jsem si v euforii užívala, že se mi hlava zase vejde do lebky a neteče mi ven ušima, takže už je nemusím mít permanentně zalehlé, a tak jsme se šli prostě jen tak projít do lesa, na němž hodovaly kolonie žravých mechů a lišejníků, a pak jsme si sedli k moři utěsněnému obřími balvany.

A taky trochu koukali, jak rybáři z moře vytřepávaj’ ryby. Asi.

Větřisko u Jägermeisterova statku na druhé straně bezejmenného poloostrova.

Nad Gävlí už viselo pokročilé odpoledne, prostě den DJe Mrtwoshe, takže jsme akorát vypátrali benzinku a Sibylliny burgery, o kterých mi Machoš vyprávěl dojemnou pohádku, že to prý rozhodně není řetězec, ale že je tady vážně vyrábí nějaká nadaná paní Sibylla, a fakt o tom byl hluboce přesvědčen, dokud jsme o pár dní později nenašli tutéž nadanou paní Sibyllu přestěhovanou o pár set kilometrů dál. A stejně to i pak na mě zkoušel. :mrgreen:

V každém případě je třeba říct, že to byla právě záhadná paní Sibylla, kdo dokonce i MĚ naučil jíst burgery, takže hustá je rozhodně dost.

V Gävli jsme taky učinili zásadní rozhodnutí ohledně našeho dalšího jízdního plánu a namířili jsme do Bollnäsu, takže jsme skončili s mořem a nastavili se na chvíli zase nástrahám a svodům vnitrozemí, jakým byla třeba tato extrémně fotogenická továrna na výrobu extrémně shnilého kysaného zelí. Jo, taky nevím, k čemu je takový produkt dobrý, ale ten puch nepřipouštěl moc manévrovacího prostoru pro omyl. :D

Vpodvečer jsme dorazili do Ljusdalu aka údolí světla :oops: , kterému jsme okamžitě udělili první místo v anketě Bastarastaplatz 2013. O odpočívadlo se starala několikanásobná sukcesfull (toillette) grandma, jejíž záchodky vypadaly jak kuchyňka provensálské hospodyňky.

Zajímala se překvapeně, do jakých že hills se tady chystáme, což mě teda upřímně dost znepokojilo, ale pak jsem jí zamumlala název z mapy a asi na pátý pokus se jí konečně zablísklo v očích a hlasem plným náhlého porozumění vyslovila cosi, co neznělo ani vzdáleně příbuzně tomu, co jsem na začátku řekla já. :D

Doporučovala nám sice jako správná domorodka a patriot výlet kolem místního Kerkesjönu či čeho, ale nakonec jsme jeli přece jen dál a zakempili v opuštěném lese nad rozlehlými vodami spadajícími do gesce Storsjönu neboli Velkého jezera, kde se haldy dřeva přímo třásly na to, až se ohřejou v našem ohýnku. ;)

Dělala jsem nejlepšího ohnivce ever, takže jsme jedli, sotva se měsíc pověsil nad mechové lesní patro. Když jsme pak četli pohádku o silákovi nad siláky, hned vedle nás se ve tmě ozvalo zapraskání a v záři ohně se objevila nádherná malá lištička. Chodila kolem nás, natahovala krk a skoro vůbec se nebála (shodli jsme se jednomyslně, že to bude tím, že člověka ještě nejspíš nikdy nepotkala, a samozřejmě ne tím, že by měla vzteklinu). Každopádně ji buď přilákala vůně párků, a nebo Machoš umí tak vábivě předčítat. :D

Úplně jsme zatoužili ji začlenit do kolektivu, ale ona si jela spíš sólovou dráhu a když si začala cílevědomě odtahovat naši celtu do lesa, bohužel jsme ji museli trochu zaplašit :D (ale M. mi samozřejmě musel slíbit, že i tak se jí bude dobře spát!).

Fascinující, i když taky maličko děsivý zážitek. No prostě jako když se civilizace dotkne okraje divočiny, která nejdřív ukazuje svoji odzbrojující krásu a potom tasí drápy. Po zbytek večera jsem tak trochu nervózně vyhlížela, kdy a hlavně odkud přijde další návštěva. Třeba medvěd, víš jak. :)

Ale nepřišel. Anebo jsme ho zaspali.

Post Navigation