Den osmý - torsdag, 8. 9.

Poetické ráno nás zasáhlo jak letící kovadlina. Voda bublala mezi břehy a jiskřila všude kolem jako diskokoule na aktivní dovolené, hvízdající stromy si nás omotávaly kolem větve a houby jsou houby, takže na to jenom tupě hleděly a nasávaly v přítmí.

Nejdřív jsme se očistili a hned nato se pustili nahoru do kopce po lesní stezce s romantickou ideou, že se shora rozhlédneme do dáli po kraji a zintenzivníme do slastně neúnosné míry naše těsné sepětí s přírodou.

Zdálo se, že lidský tvor na příkrou pěšinku mezi kameny a vysokou trávou dávno zapomněl, avšak ne tak svrchu se valící spontánní potok, který si z ní v nestřežené chvilce udělal své nové koryto. Máchomuž se tedy jal tvořit hrázičky a postranní žlábky vedoucí z cesty do útrob lesa a já šla k přitékající vodě seriózně lobbovat, aby se ze stezky vůbec nechala odvést. A tak jsme společnými láskyplnými silami zdárně snížili průtok.

Nahoru mezi podmáčené kopce, kde rostlo jen pár jehličnanů v různě zakrslých variantách, se ovšem spolu s námi přihnaly taky hrozivé mraky a docela drsně na nás začaly vypouštět svoje bezedné dešťové měchýře, takže mi nezbylo než vlézt pod předek mužovy pončopláštěnky a dělat našemu bezděčnému polyesterovému sousoší těhotné břicho.

Ještě chvíli jsme se motali po zarostlé placce na vrcholku, načež jsme zahájili sestup a oběma se nám ulevilo, když fatálně promočený Máchomuž, který na rozdíl ode mě a mých gumáků trajdačil jen v sandálech, ztěžka opustil ideu, že se po cestě přece jen nějak může vyhnout vodě, a když mu tak v nastalé letargii konečně začalo být jedno, do kterého z nyní již mnoha spontánních potoků šlápne. 🙂

Dole jsme vytyčili dnešní trasu, rozloučili se s připitými houbami, které nevěděly o světě, a začli se sunout po ostrově dál. Aniž bychom se proklestili daleko, přistálo nám před očima nějaké bezejmenné, leč pro nás vůbec nejkrásnější norské jezírko, zarostlé kameny a lekníny.

A tuhle jeho pozici nemohlo nijak narušit ani to, že jsme posléze u jeho půvabně členitého břehu našli pytel s mrtvolou.

Na jižním konci ostrova se před námi zjevil prý víc než kilometr dlouhý most s hrdým jménem Stordabrua, což ve skutečnosti znamená zhruba něco jako “most z ostrova Stord”, ale proč na to i tak nebýt hrdý, viď. Protože se udělalo počasí tak akorát na sušení prádla na kapotě, zastavili jsme a šli prozkoumat terén.

Za hrdou Stordabruou začínal masakrózní 8kilometrový podvodní tunel, který se v první půli svažoval jak cesta do středu Země. Ovšem na to, že jsme za něj cálovali rekordních 85 kroner, mohli mít dole aspoň nějakou větrací trubičku, protože takhle člověk, přidušený v 260 metrech pod mořem, docela ztrácel naději, že se ještě nadechne. Nicméně i smradlavý tunel nakonec splnil svůj účel a spojil nás zase s pevnější pevninou, která se při okrajích rozdrobeného Norwaye nehledá až tak snadno.

Máchomuž byl v mimořádně dobré náladě, pročež se pustil do úvahy o vlivu prostředí na velikost skandinávských penisů, kteréžto zábavné téma mu vydrželo až do chvíle, kdy naše industriální obsese spatřila u jakési vesnice toto skvostné dílo a vzala nám oběma dech.

Zde na okraji mimo kontext poznámka: Norské vesnice působí jaksi průzračným až hororovým dojmem, protože jakkoli naklizené a úpravné domky je tvoří, skoro nikdy v nich ani nikde kolem neuvidíte člověka, takže se zdá, jako by se všichni Norové v davové narkóze právě sebrali, nechali svoje příbytky mrazivě opuštěné a beze všeho odešli na kopec vyčkat příletu mimozemské lodi (pakliže je, jako v horším případě, mimozemšťani ještě neodnesli). 😯

No ale zpět k naší dějové lince.

Ačkoli jsme si jako jeden z našich cílů toho dne trošku vytkli vodopády Låtefoss, vybrali jsme rozhodně nejdelší a nejrozeklanější možnost, jak se k nim dostat (v tu chvíli jsme ještě netušili, že to bude jedno z nejlepších rozhodnutí vůbec), a tak jsme v Ølen odbočili na cestu, která se postupně vlnila těsně podél Sandeidfjordu (-), Vindafjordu (nahoře) a Saudafjordu (dole), a než se dovlnila do Saudy, třikrát se změnilo počasí, včetně jedné divoké fjordobouře.

Ještě kus před zmíněnou Saudou nás ale sejmul mohutný vodní dým, který se valil z pukliny mezi skalami. Nejdřív jsme viděli jenom tohle:

Ale když jsme se po stovkách strmých schodů z železa i kamenů vyškrábali nahoru, vylezla z toho tahleta obluda:

Těsně pod vodopádem jsme se nechali zlehka osprchovat a posléze si teda odbyli Saudu, která dřepí na konci fjordu, ale která celkem nestojí za zmínky a zdržování; jen je možná dobré upozornit, že tam ani ta jediná cesta skrz vesnici není hlavní, a tak má zprava přednost každý, i když zrovna vyjíždí z garáže. 😉 Buď to, anebo jsou tam řidiči dementi. Obě varianty jsou nemálo nebezpečné.

Fjord se za námi mračil, ovšem my jsme bez výčitek opustili Saudu a vyjeli směrem na Skare, když tu nás bez varování ze všech stran jak korzet pro trolly sevřelo těsné kamenné údolí, které spíš připomínalo divokou průrvu mezi skalami. Nejdřív se proti nám kolem skalních bloků dral zpěněný potok, ale čím výš jsme se posouvali, tím víc se odkrývala síť vodopádů, které se do potoka postupně hroutily.

Nepochybně to bylo jedno z nejvyhustěnějších místeček, jaká jsme viděli, a přesto jsme do něj spadli úplnou náhodou, jelikož mezi oficiálně uváděnými skvosty.no ho nikde nenajdete, takže ho leckdo asi dost snadno mine. Ne tak mladý pár v karavanu, který nás chytře sledoval a pak se zastavoval na výhledech opodál, ačkoliv my jsme si samozřejmě vždycky našli ty nejlepší. 😎

A potom jsme zase vjeli do bouřných hor, zamlžených jak zapařený okýnko (pochází odtamtud mimochodem i docela úvodní fotka k úplně prvnímu dílu).

Jakkoli je na fotkách mlha ještě celkem zdrženlivá, vzápětí se nám i s mraky zavěsila těsně nad hlavy jako tomu pánovi, který nad sebou všude nechtěně nosil pršící mrak, i když šel třeba zrovna do sprchy. Nemohla jsem se rozcupovaných šutrů a vody padající a plovoucí všude kolem ani nabažit. 😳 A poté co jsme se emocionálně konečně trochu vyhákli a na druhém konci se přeci jen spustili dolů ze studených trollích planin, zarostlých oblohou, naskytlo se nám náhradou aspoň tohle mrakování:

Skrze dva oldschoolové tunely ze starých ražebních časů jsme se pak přiblížili ke Skare, u kterého kýženě stříkaly vodopády Låtefoss. Nějaký vizuální znásilňovač k nim ovšem postavil hyperhnusnou turistickou budku, takže nebylo možno srovnat oba proudy vody do jedné kompozice tak, aby do ní při tom nebodalo rezavé prkno (každý si proto musí nalevo domyslet ještě jeden obdobný vodní chrst). 😉

Potom jsme se znova objevili v tmící ošklivé Oddě, pročež tohle mimořádné město smradu drží prim, protože když nepočítám Kristiandsand, kde připlouvají a odplouvají trajekty, viděli jsme jej jako jediné schválně dvakrát. Tanker nás dovedl až k benzínce, povečeřeli jsme kokt skinke a Máchomuž vymyslel spaní u jezera Valldalsvatnet. Jenomže mezitím se spustila tma a když jsme klopýtali po stezce kolem temné vody a přední světla klouzala po kmenech stromů nad srázem, vypadalo to, aspoň v mých očích, jako bychom si osvětlovali cestu do vlastní hrobky. Zatímco jsem zodpovědně zamítala jeden děsivý kout za druhým, objeli jsme takhle skoro celé jezero, na jehož konci se lesklo pár aut, které tu zjevně nechali zombíci, než odešli na měsíční schůzi do rozsvícené chatky nad břehem. Takže jsme se zase kus vrátili a já jsem neochotně svolila k přespání na jednom ne tak strašném místě, nicméně ještě předtím jsem cítila povinnost oznámit lehkomyslnému Máchomuži, že přímo nad námi se na obloze rozsvítily hákové kříže, což tak nějak nikdy není dobré znamení.

Na střechu auta začala bubnovat voda a mně bylo jasné, že zombíci už nás našli a že se svou prýštící močí snaží naleptat naše auto a vyřezat si dovnitř díru, nicméně snažila jsem se je ignorovat a místo toho poslouchala pohádkové čtení o princezně, která to měla ráda s trollem, o týpkovi, který s oblibou mlátil kozla mezi nohy, a o norském milostném vztahu s dvacetiletým věkovým rozdílem.

Schválně jestli do rána přežijeme.