domaci

Na cestě zaskřípal štěrk a naše světla rozčísla závoj z dešťových kapek, pokud se to tedy ještě může počítat jako závoj, má-li to sílu deky, a osvítila ten druhý vůz, jehož řidič na nás už čekal. Za poslední půlhodinu cesty jsem stihla všechny členy posádky (zřejmě však kromě psa, který nejspíš už někde u Geila rezignoval na to, že by snad měl být naším nejlepším přítelem, a otočil se k nám ve svém cestovním pelechu zadkem) vynervovat, že na nás určitě čeká divný Nor se sekyrou, se kterým budeme muset ještě nějakých těch 600 metrů k chatě nervózně konverzovat a který nás při tom určitě – nechá jít před sebou. Díky mé předpovědi jsme tak byli všichni velmi vděční, že na nás čekala jen milá paní Britt a že sekyru, kterou ale určitě taky měla, zatím nechala ležet v kufru. Už míň se nám zamlouvala ta zarostlá pěšina za pláckem sloužícím tady jako parkoviště pro těch pár zdejších chatařů, která mizela po pár metrech promočené trávy a mechu ve stále tmavším a tmavším lese a která okamžitě rozmetala naše původní bezstarostné úvahy, že možná v tom inzerátu psali o pouze pěším přístupu k domu jen proto, aby potenciální zájemce upozornili, že poslední úsek cesty je TAKOVÝ NĚJAKÝ horší a bude třeba jej projet opatrně. Takže ne, kvůli tomu to tam nepsali.

Read More →

my-destovi-pirati

Skotsko. Temná, drsná a divoká země na konci světa, na níž si vylámali zuby Římané, a tak ji za trest oddělili od světla civilizace Hadriánovým valem. Angličané si o pár století později při přežvykování hrdého Skotska svůj chrup vcelku zachovali, ale hádám, že dodnes je skotská plomba v puse vlevo nahoře občas pobolívá. :) Třeba proto, že Skotsko je země, kde se umí dost přesvědčivě tvářit, že s těmi vpravo dole toho – kromě jednoho ostrova – mnoho společného nemají, a kde před vámi zabouchnou okýnko, když na bankovce zahlédnou tu buckinghamskou paničku. Není zrovna těžké vytušit, kterého ze svých dvou sousedů mají Skotové radši. Oceán plný humrů se asi nikdy ani nemusel moc snažit. :D

Read More →

koli-my

Po třech letech od nejepesnější výpravy do norských dešťů a po loňských eskapádách ve švédském tratolišti bylo podle neúprosné skandinávské logiky na řadě Finsko (ovšem kam pojedem příště, je tak trochu záhada hlavolamu, poněvadž dál na východ už straší jenom Rusko, které mě teda zrovna nerajcuje, ale možná by se dalo uvažovat o tom, že tam vyrazíme jako jedna z protiruských sankcí :mrgreen: ).

Nicméně Finsko. Děsně sympatický, děsně svobodomyslný národ, který se přišoural bůhví odkud, ale jako taková hříčka kolonizace se ujal v půdě finské bažiny a po staletí tu statečně snášel, jak ho z jedné i z druhé strany okopávají Švédové a Rusové, kteří si ho s oblibou na střídačku porcovali a pak zas předhazovali jeho “vlastnímu osudu”, až to jednou Lenin, kterej coby nepřítel státu do té doby rád prchal z Ruska do emigrace přes zamrzlá finská jezera, rozsekl a na silvestrovském večírku roku 1917 Fennkům schválil takový nápad, že by se udělali sami pro sebe. ;) Bohužel ruská tlama si za pár let zas cosi z Finska ukousla zpátky, ačkoli dík hrdinským lyžařům v řadách finské armády jí to sousto aspoň trochu zhořklo. Ale když pak v roce 1945 vyhnali zdrcené Němce z Laponska, protože jim sámský přízvuk nikdo nevěřil, moh si tu konečně kromě Muminů zřídit trvalé bydliště i Santa a doplnit vybitej sobí chov.

I když od konce druhé světové války ve Finsku už polární nebeská liška tisíckrát máchla svým ohnivým ocasem, ani se nemusíte moc snažit a na jejího ducha tady stejně narazíte. Zvlášť na slavné Via Karelia. Třeba skrz dračí zuby z obřích balvanů po obou stranách silnice, které měly tarasit cestu a které radši prozíravě zůstaly na místě dodnes. Na úrovni zeměpisu si sousedy prostě nevybíráte. Ale kamarádi odsud p-o-s-u-d. Řek’ Kekkonen a vlez’ za Chruščovem do sauny.

Jinak co si budem povídat, Finsko je dost placka, což se dá odtušit z toho, že se jim tam docela drží jezera, nezdrhaj’ do řek a tak, ale zas o to víc Finové milují každou svoji pahorkatinu, co vystrčí růžky sotva do nějakých dvou set metrů nad jezerem a už z toho má infarkt, a rozervaná duše finského národa prej přebývá v hlubokých karelských lesích národního parku Koli, což je shodou okolností teda taky kopec.

Tohle byl náš nejvyvzdorovanější výlet ever. Tak trochu proti všem a tak trochu po nás potopa, protože jinak bychom prostě zkysli v Českoňovi. Těsně před odjezdem se proti nám spiklo úplně všechno a navádělo k témuž i to všechno ostatní, co bylo zatím na vážkách. Brali bychom to jako znamení, ale nevěděli jsme naštěstí čeho. :) Do poslední chvíle jsme neměli ani auto, a když už jsme pak jedno měli, byl to zrovna benzinový chcípák, co nedělal nic jiného, než že chlastal nebo že chlastat chtěl. :D

Jediných čtrnáct dní v celém roce, kdy se mohlo protnout naše volno, vyšlo zrovna na druhou půlku září. A to je prosím ve Finsku divoký finský podzim, který je na rozdíl od toho našeho podstatně stručnější, ale o to víc barví a řve. Taková vichřice v říji. A i když na nás teda vlastně zbyl, nedokázala bych si vybrat líp.

A o tom všem si teď budem povídat.

vikingové

Po necelých dvou letech od legendární výpravy do norské země rozežrané fjordy a napadené soustavně se snášejícími dravými lijáky jsme se s Máchomužem usnesli, že je na čase znovu se zanořit do bohatých skandinávských vod a vylovit si nějaký “pěkný zážitek”™. Dlouho byli sice jako hostitelé s potenciálem ve hře i hrdí Skotové nebo samorostlí Normanďané (v nichž možná ještě crčí trochu vikingské krve, i když pořádně zředěné různými nedobrými evropskými vlivy), ale nakonec nás nekompromisně přemohla naše vlastní drsná srdce, která to očividně táhlo na severosever a taky k opravdovým Vikingům, a kromě toho též Stena Lajna se svou ultimátní nabídkou švédských trajektů. ;-)

Švédsko musí milovat všichni ti, co jsou hotoví z šutrů – obzvlášť z těch s patinou, u kterých je relativně šance, že na něj někdy mákl nějaký ten Viking nebo ho spořádaně občůral jeho mořský vlk. Ve Švédsku mají všechny tyhle šutráky perfektně zmapované a zkatalogizované, takže Vám neujde jediný zkamenělý troll. Spíš má člověk občas pocit, že si Švédové oháčkovali legendami i kameny, co se jim za bouře jednou prostě přivalily na zahradu. :mrgreen: Ale k tomu se dostanu až později.

Kromě milovníků šutrů si tam ovšem užijou i nadšenci do lodí, kormidel a všech dalších lodních featurek líznutých mořskou solí. Švédové jsou loděmi posedlí – asi jako každý národ, kterému to na vodě dycky celkem šlo (líp než na suchu) a který si proto jako správný furiant schválně stavěl svoje města na ostrovech a nejvíc si to dával. Kromě toho, že si nechávají statisíce lodí v přístavech okopávat vlnami nebo vyzvedávají ze dna přístavů vraky těch, co jim je vlny prokoply, a pak na ně nábožně zírají (viz Vasamuseet), si lodičky zastrkávají taky třeba za okna místo květináčů. A když jim ani to nestačí, nechají občas kus fejkové přídě trčet ze štítu domu do ulice místo vlajky.

A pak taky Švédsko musí zbožňovat ti, co milujou Ikeu (ale o tom už vyprávěla Entropa blahé europaměti), na jejíž megastóry u cest odkazují extra výstražné oranžované ukazatele, které v ostatním světě signalizují třeba dopravní objížďky, a samozřejmě osudové Háemko. Hennes & Mauritz dnů našeho života se zrodili kdysi právě tady, na březích jezera Mälaren, a ve Stockholmu dneska okupují celou jednu ulici.

Každý si tam prostě najde něco. A co všechno jsme si v zemi U Tří korun, která nám kdysi vyrabovala sejfy a které jsme o pár století později nadělili Rachnu kachnu, našli my dva, o tom bude, doufejme, následující mnohadílné vyprávění. :mrgreen: