Den druhý – 16. 9. 2014

Jak můžete vidět na fotografii, v Helsinkách se to přímo hemží extrovní nordickou rasou. I když vedlejším efektem tohoto rasově homogenního křížení zřejmě je, že někteří její jedinci zároveň připomínají Karlíkův oblíbený horor o nakažených. 😀 (Mimochodem napůl nemocný Machoš nevypadal o moc líp.) Ale i tak jsou Helsinky happi a snaží se moc nemyslet na to, že jim tu pořádné hlavní město zavedli až Rusáci, aby to neměli na dlouhé lokte z Petrohradu, když už se rozhodli v napoleonské rozjařenosti Finsko zkonfiskovat. 🙂

Dokonce bych řekla, že v pomyslném souboji skandinávských metropolí o největší X faktor Helsinky poráží Stockholm na hlavu Birgera jarla a Oslo se drží v čele jen tak tak pouze dík Vigelandovým penisům, Oslopassu, který v našich světech zlidověl, a své všeobecné ujetosti. (PS: M. jako porotce sice fandil právě Stockholmu, ale v reklamní pauze jsem mu vysvětlila, že Helsinky alias Helsingfors, jak říkají oni Švédové, na rozdíl od Stockholmu za tu relativně krátkou dobu, co je někdo bere vážně, nestihly zasmrádnout, takže to pak taky pochopil).

Ale pojďme si to teda jako ukázněný čínsko-japonský turista projít pěkně popořadě. Tedy v prvé řadě musím říct, že mě docela šokovalo, kolik žebráků se rozhodlo hledat štěstí zrovna v ulicích Helsinek (kam se hrabe zbytek Skandinávie… anebo je měli jenom líp schované?). Několik jsme jich viděli hned na Železničním náměstí s nádražím a sochami obřích průvodčích či čeho 😀 a pak už jsme je v centru čas od času potkávali všude. Musí se jim ale nechat, že Helsinkám dodávají značně kosmopolitní, vyloženě multikulturní rozměr, jelikož takřka bez výjimky tu žebraly národnosti na první pohled “z dovozu”. 🙄 Tím ale Helsinky nechci v žádném případě hanět, ostatně ať si žebrá, kdo chce a kde chce, akorát teda pod tím semaforem u přechodu je to podle mýho soudu trochu divný. 🙂

V Helsinkách mají demokraticky dvě obří katedrály, po jedné od protestantů i od pravoslaví, a obě jsou na vyvýšeném poli, takže na sebe dohlídnou a můžou na sebe nesouhlasně mlaskat, ale zároveň jsou od sebe dostatečně daleko, aby se do sebe nemohly jen tak pustit, a tak můžou vysílat jenom svoje špehy a pěšáky víry. 🙂 Mimochodem tu tisíckrát hezčí, luteránskou, s ohromným schodištěm, navrhl samozřejmě Carl Engel, i když dodělali mu ji až in memoriam. Vevnitř mají sochy tři protestantské celebrity – Michael Agricola (takový horší finský Hus) a Melanchthon s Lutherem. Podle průvodce se prej všichni tři tváří jako při zkoušce z teologie, z které vás co nevidět vyrazí, ale podle mě jsou úplně v pohodě a kdo se opravdu učil, tomu to dají. 😉 Jenom Luther byl namachrovanej jako dycky. 🙂

A kromě těchto tří grácií na interiér pro jistotu dohlížela taky kamera – to kdyby chtěl někdo ukrást Ježíše, nebo kdyby se naopak zjevil otec, syn anebo duch svatý, tak aby to katedrála mohla dát na Youtube.

Na jednom z větších ostrůvků přikovaných k městu mostem pak postává pravoslavná katedrála, kde ikony chápou spíš jako tapety nebo obkládačky a kde tak urputně pálí svíčky, co jim dodává nějaký starý ženský klášter, že musí zaměstnávat speciálního shrabovače vosku. 😉 Viděli jsme ho zrovna v akci – a trochu na mě působil dojmem, že si z těch zbytků ve sklepě modeluje zvířátka. 🙂

Ruské kolo v přístavu na protest Finové (nebo finský vítr) zastavili, ale kromě něj tu měli taky výbornou konceptuální skulpturu, co by se mohla jmenovat Co stodola dala plus dvě prkna od Stockmana, a hlavní pozornost samozřejmě pohoršoval “ošklivej, ošklivej chlapeček” (Bad bad boy).

Z téhož přístavu taky odjížděly trajekty na své poutě po atrakcích okolo města a jeden z nich mířil na Suomenlinnu, kdysi známou též jako Sveaborg, vytuněnou švédskou pevnost vzrostlou na několika ostrůvcích, skrz kterou se chtěli Švédové postavit rozpínajícím se Rusákům a vydrželi svoje předsevzetí přesně do té doby, než na ně nějakej Rusák plující okolo udělal baf. Možná že to byl jenom takový sranda pokus, ale švédské osazenstvo se prý sesypalo jak rozklepaný příborník a celou pevnost mu dobrovolně předalo. 🙄

A jak jsme teď tak strašně spontánní, začali jsme do oldschoolového automatu na lístky cpát žrádlo právě ve chvíli, kdy u nejbližší plavby na Suomenlinnu na ceduli s odjezdy začala výhružně blikat jedna minuta.

Suomenlinna je fakt pěkná a opravdu přátelská, ale úplně nejlepší zážitek nabízí místní informační centrum (nebo co to bylo), jehož součástí byly i výstavní prostory a součástí těch zas slimáci! Nějakej umělec prý jednou v jednom červnovém ránu na procházce potkal slimáka a byl to pro něj takový zážitek, že od té doby nedělá nic jiného, než že modeluje slimáky a potom jimi zabydlí zeď, podlahu, strop i parapet ve výstavních prostorách. Podobná osudová setkání stvrzená slizem rozhodně podporuji. 😀

V každém případě vzhledem k její neslavné historii není asi šok, že nejspíš nejlíp pevnost dokázal využít největší Fin a otec vlasti, generál Mannerheim, který si z ní během finské občanské války udělal vězení pro komunisty.

Btw kromě Asiatů s námi na ostrov připlulo i pár Rusů – a tvářili se tak nenápadně, jakoby si to tu UŽ ZASE obhlíželi… a asi si toho všimli i dělníci, kteří zrovna cosi ležérně kuchtili na jedné hromadě ruin. Když jsme se totiž vraceli zpátky od bunkrů a zrezivělých děl vytrčených na výspě ostrova, už tam nebyli dva, ale tři a renovace výrazně zrychlila. 😀

Cestou zpátky mě ale začala děsně bolet hlava z hladu, a tak jsem si na Kauppatori v přístavu musela dát pořádný hot dog za tři euráky a totálně vyignorovat všechny ty zdravé bobule a rybinu, skrz které je prý helsinský trh tak proslulý.

Takhle s dopingem jsem dala ještě nejstarší dřevěný kostel v Helsinkách (další high five s Carlem Engelem) a sousoší Eliase Lönnrota a Väinämöinena, hlavní postavy jeho eposu Kalevala, což je takový koncentrovaný výcuc finské mytologie a inspirace pro finské národní buditele. Mimochodem kdo to neví, tak Lönnrot byl něco jako náš Erben. 😉

Potom jsme ovšem zaplatili přímo mýtické parkovné (32 euráků) a přejeli ke kirkkovi ve skále. Kolem helsinského Temppeliakion Kirkko na Luthergatanu je totiž extrémní hype, který produkuje představa boha vrostlého do skály, kde jeho slova dobře akusticky cirkulujou, takže jsme byli natěšení na přírodní spiritualitu jak květinoví elfové, když se těší na nový květináč. Pro mě to ale teda bylo největší zklamání z celých Helsinek, protože místo jeskyně vytesané ve skále, jak jsem si kostel představovala, to byla jakási dodělávaná kamenná zídka, na kterou někdo přimontoval plexisklo a celé to zakryl měděnou střechou.

Odtáhla jsem proto Machoše do Sibeliova parku, kde mají od šedesátých let taky Sibeliův památník. Rozhořely se prý kolem něj ovšem bouřlivé spory, že je příliš abstraktní a že kdo ví, jestli to nakonec vlastně nejsou varhany, nebo ještě hůř – svařené trubky, a tak autorka k památníku přivařila ještě bustu samotného Sibelia, aby to bylo opravdu jasné i těm největším trubcům. I kdyby to ale varhany vážně byly, tak za mě dost dobrý a dobrý prý i za Machoše, který při nezbytném strkání hlavy do “varhanních píšťal” objevil v jedné ze svařených trubek dealerovu schovku. 😀

Btw fór, který bohužel nedokážu vysvětlit 😀 :
“No porn, no structure, no design.”
“Ty nejsi žádný Vinnetou.”

Potom jsme se přesunuli k olympijskému stadionu, kolem kterého zkraje padesátých let pobíhal Zátopek, ale zrovna, když jsme chtěli zaplatit parkovacímu automatu, eMkoň zjistil, že prostě nemá peněženku. Protřepali jsme celé auto, ale pořád nic, takže následovala rekonstrukce hmatové stopy (tj. kdy ji naposled držel v ruce) a z té jasně vyplynulo, že se skalní bůh očividně nasral za to, že jsme si z jeho chrámu nesedli na zadek, poněvadž hmatová stopa končila na židli v přeceňovaném kostele na Luthergatanu. Následovala dost nepříjemná vracečka do dómu s úvahami, co asi budem dělat, když tam nebude, ale měli jsme štěstí, protože ji našli zlatí čínští věřící turisté a nechali ji v úschově u prodavaček svaté vody. 🙂 Machoň později říkal, že se utěšoval nízkou finskou kriminalitou, ale faktem je, že na tomhle místě zrovna moc Finů ani jejich statistik přítomno nebylo.

Na věži olympijského stadionu nám ale mezitím zavřeli (jestli máme s něčím dlouhodobý pech, tak to jsou zrovna městské věže), a tak jsme si na chvíli lehli na skálu, vypouštěli stresy a koukali na fotbalisty a na malé ženské fotbalové naděje, které tu taky cvičily.

Moje poslední přání dne bylo podívat se k obří haldě uhlí, kterou jsem prostě tak vyrostlou uprostřed zástavby jako obří krtinec zahlídla už od pravoslavné katedrály, a tak mi muž našel Továrnu na absolutno aka Helsingfors Energi (která má ve znaku radši tři runová eSka, aby si je lidi nepletli s SSáky). Sympatické, že v Helsinkách komíny přiznávají a nestrkají je až za městské hradby.

Battle hrouda versus paneláky

Večer v Sibyllině podniku, jehož první pobočku jsme konečně našli, jsme nad pekoniburgerem (mimochodem víte, že pekoni je finsky slanina? my už pak jo 🙂 ) během televizní romance z divokého australského západu, kde zrovna honili krocana pod stolem, rozdali body v bitvě tří metropolí a došli k závěru, že i když finština a maďarština prý moc podobné nejsou, společné podle nás je, že oba ugrofinští bratři mluví pozpátku.

No a pak už jsme se pustili po pobřeží na východ, k epesnímu noclehu u jaderné elektrárny u Loovisy. 😀