nakazena

Den druhý – 16. 9. 2014

Jak můžete vidět na fotografii, v Helsinkách se to přímo hemží extrovní nordickou rasou. I když vedlejším efektem tohoto rasově homogenního křížení zřejmě je, že někteří její jedinci zároveň připomínají Karlíkův oblíbený horor o nakažených. :D (Mimochodem napůl nemocný Machoš nevypadal o moc líp.) Ale i tak jsou Helsinky happi a snaží se moc nemyslet na to, že jim tu pořádné hlavní město zavedli až Rusáci, aby to neměli na dlouhé lokte z Petrohradu, když už se rozhodli v napoleonské rozjařenosti Finsko zkonfiskovat. :)

Dokonce bych řekla, že v pomyslném souboji skandinávských metropolí o největší X faktor Helsinky poráží Stockholm na hlavu Birgera jarla a Oslo se drží v čele jen tak tak pouze dík Vigelandovým penisům, Oslopassu, který v našich světech zlidověl, a své všeobecné ujetosti. (PS: M. jako porotce sice fandil právě Stockholmu, ale v reklamní pauze jsem mu vysvětlila, že Helsinky alias Helsingfors, jak říkají oni Švédové, na rozdíl od Stockholmu za tu relativně krátkou dobu, co je někdo bere vážně, nestihly zasmrádnout, takže to pak taky pochopil).

Read More →

dalnice

Dny první: 12. – 14. 9. 2014

Pro vykreslení toho, jak se dokážou věci lavinovitě srát, když stojíte pod dostatečně vysokým kopcem, bych uvedla, že ještě v pátek v půl sedmé večer, kdy už jsme původně tak trochu plánovali mít polský nebo aspoň pohraniční vítr ve vlasech, jsme přebookovávali lístek na trajekt kvůli změně SPZky. V Česku už ale od šesti měli padla, takže jsme zkusili anglickou operátorku, která ke svému vlastnímu vzteku musela brát v potaz nultý poledník. Za pět minut osm jme v Alze ochmatávali vytipovanou navigaci, což byl z různých důvodů rovněž nečekaný bod programu, akorát že to, že mezi evropskými zeměmi v ní chybělo zrovna Finsko, jsme na rozdíl od přezíravého alzamana odmítli chápat jako “prostě demo do showroomu neasi, v krabici ze skladu budou mapy beztak komplet, jo a kdyby náhodou ne, dycky to můžete reklamovat, že jo”. Poněvadž takový luxus jsme že jo zrovna neměli a a poněvadž v Tallinnu bychom takovou navigaci mohli leda tak hodit baltským rybám na cestu do teplých krajin, za minutu osm jsme nakonec zaplatili navigaci úplně jinou, samozřejmě mnohem dražší, jejíž Velký bratr ale prokazatelně dohlížel i na Finsko (asi ruská produkce), a někdy v deset večer se z posledních sil konečně vysunuli z Prahy.

Read More →

koli-my

Po třech letech od nejepesnější výpravy do norských dešťů a po loňských eskapádách ve švédském tratolišti bylo podle neúprosné skandinávské logiky na řadě Finsko (ovšem kam pojedem příště, je tak trochu záhada hlavolamu, poněvadž dál na východ už straší jenom Rusko, které mě teda zrovna nerajcuje, ale možná by se dalo uvažovat o tom, že tam vyrazíme jako jedna z protiruských sankcí :mrgreen: ).

Nicméně Finsko. Děsně sympatický, děsně svobodomyslný národ, který se přišoural bůhví odkud, ale jako taková hříčka kolonizace se ujal v půdě finské bažiny a po staletí tu statečně snášel, jak ho z jedné i z druhé strany okopávají Švédové a Rusové, kteří si ho s oblibou na střídačku porcovali a pak zas předhazovali jeho “vlastnímu osudu”, až to jednou Lenin, kterej coby nepřítel státu do té doby rád prchal z Ruska do emigrace přes zamrzlá finská jezera, rozsekl a na silvestrovském večírku roku 1917 Fennkům schválil takový nápad, že by se udělali sami pro sebe. ;) Bohužel ruská tlama si za pár let zas cosi z Finska ukousla zpátky, ačkoli dík hrdinským lyžařům v řadách finské armády jí to sousto aspoň trochu zhořklo. Ale když pak v roce 1945 vyhnali zdrcené Němce z Laponska, protože jim sámský přízvuk nikdo nevěřil, moh si tu konečně kromě Muminů zřídit trvalé bydliště i Santa a doplnit vybitej sobí chov.

I když od konce druhé světové války ve Finsku už polární nebeská liška tisíckrát máchla svým ohnivým ocasem, ani se nemusíte moc snažit a na jejího ducha tady stejně narazíte. Zvlášť na slavné Via Karelia. Třeba skrz dračí zuby z obřích balvanů po obou stranách silnice, které měly tarasit cestu a které radši prozíravě zůstaly na místě dodnes. Na úrovni zeměpisu si sousedy prostě nevybíráte. Ale kamarádi odsud p-o-s-u-d. Řek’ Kekkonen a vlez’ za Chruščovem do sauny.

Jinak co si budem povídat, Finsko je dost placka, což se dá odtušit z toho, že se jim tam docela drží jezera, nezdrhaj’ do řek a tak, ale zas o to víc Finové milují každou svoji pahorkatinu, co vystrčí růžky sotva do nějakých dvou set metrů nad jezerem a už z toho má infarkt, a rozervaná duše finského národa prej přebývá v hlubokých karelských lesích národního parku Koli, což je shodou okolností teda taky kopec.

Tohle byl náš nejvyvzdorovanější výlet ever. Tak trochu proti všem a tak trochu po nás potopa, protože jinak bychom prostě zkysli v Českoňovi. Těsně před odjezdem se proti nám spiklo úplně všechno a navádělo k témuž i to všechno ostatní, co bylo zatím na vážkách. Brali bychom to jako znamení, ale nevěděli jsme naštěstí čeho. :) Do poslední chvíle jsme neměli ani auto, a když už jsme pak jedno měli, byl to zrovna benzinový chcípák, co nedělal nic jiného, než že chlastal nebo že chlastat chtěl. :D

Jediných čtrnáct dní v celém roce, kdy se mohlo protnout naše volno, vyšlo zrovna na druhou půlku září. A to je prosím ve Finsku divoký finský podzim, který je na rozdíl od toho našeho podstatně stručnější, ale o to víc barví a řve. Taková vichřice v říji. A i když na nás teda vlastně zbyl, nedokázala bych si vybrat líp.

A o tom všem si teď budem povídat.