dalnice

Dny první: 12. – 14. 9. 2014

Pro vykreslení toho, jak se dokážou věci lavinovitě srát, když stojíte pod dostatečně vysokým kopcem, bych uvedla, že ještě v pátek v půl sedmé večer, kdy už jsme původně tak trochu plánovali mít polský nebo aspoň pohraniční vítr ve vlasech, jsme přebookovávali lístek na trajekt kvůli změně SPZky. V Česku už ale od šesti měli padla, takže jsme zkusili anglickou operátorku, která ke svému vlastnímu vzteku musela brát v potaz nultý poledník. Za pět minut osm jme v Alze ochmatávali vytipovanou navigaci, což byl z různých důvodů rovněž nečekaný bod programu, akorát že to, že mezi evropskými zeměmi v ní chybělo zrovna Finsko, jsme na rozdíl od přezíravého alzamana odmítli chápat jako “prostě demo do showroomu neasi, v krabici ze skladu budou mapy beztak komplet, jo a kdyby náhodou ne, dycky to můžete reklamovat, že jo”. Poněvadž takový luxus jsme že jo zrovna neměli a a poněvadž v Tallinnu bychom takovou navigaci mohli leda tak hodit baltským rybám na cestu do teplých krajin, za minutu osm jsme nakonec zaplatili navigaci úplně jinou, samozřejmě mnohem dražší, jejíž Velký bratr ale prokazatelně dohlížel i na Finsko (asi ruská produkce), a někdy v deset večer se z posledních sil konečně vysunuli z Prahy.

hotel

Spíš z lásky než z praktických důvodů jsme chvilku sjížděli německou dálnici, ovšem pak jsme se na nějakém obskurním přechodu stejně museli dát na vykotlanou polskou stranu. Poláci teď sice mají prezidenta EU, ale kdybyste ho na jejich cestách vezli moc rychle, začne vám docela brzo hrozit, že dojedete jenom s kostrou. Navíc občas je cesta lemována takovými přívětivými kouty, jako je ten na fotkách výše, který byl dokonalý právě tak, jak byl, včetně blikajícího nápisu “restaurant”, z jehož písmen se ale osmělil jenom “taur”, a neviditelných skřípavých kroků kolem stojanů staré benzinky, ani jednu jedinou další hororovou dekoraci by už jako exteriér pro natáčení východoevropské vyvražďovačky nepotřeboval. :mrgreen:

Ale abych zase byla spravedlivá, kdo z aktérů přežil do dalšího dne, ten se ráno dočkal i celkem solidní cesty, ze které namísto vraků začali odpadávat houbaři. :)

Následujících několik hodin se ve snaze zmenšit to strašidelné číslo v kolonce cíle kromě interakce s polskými jehovisty u benzínky popravdě nic moc nedělo; adrenalin do toho přilila až dopravní situace před Varšavou. Uprostřed polí se najednou srocla kolona, jejíž začátek se ztrácel někde za sedmero horami před námi a po nějaké době skromného popojíždění se zastavila úplně. Dík odposlechu domorodého rádia a extrémně sociálním Polkám v prskátku vepředu jsme si tak nějak poskládali dohromady, že na dálnici před námi naboural motorkář do traktoru se senem a udělal na cestě takový bordel, že kdo ví, kdy se to sesbírá. Polsko prostě.

Takže jsme ztratili i tu hodinu, kterou jsme neměli a o kterou se kromě Finska posouvá čas dopředu i v Pobaltí, a začínala to být docela napínavá challenge: Někdy vprostřed noci jsme se konečně dostali do Litvy, kde nás na benzínce obsloužil nějaký břichatý mafián, kterému prý nefungoval ani záchod, ani platba kartou, ale eura si teda milostivě vzal, a po Litvě se dokonce rozjelo tak trochu sado maso, o čemž se tady ani radši nebudu šířit :D , a když jsme v opravdu hodně ranním oparu jako takový malý dvouhlavý zázrak na čtyřech kolech a s jedním otevřeným okem středem like a boss konečně dorazili do vylidněného Tallinnu, nechtěli nás pustit k přístavu jinak než skrz jinotajně značenou objížďku přes centrum, protože zrovna tu neděli se měl ve městě za pár hodin běžet maratón (btw to ale nebylo tak úplně špatný, protože nový a nečekaný stres nás docela vzbudil…bohužel tou dobou se spolu s námi vzbudily taky semafory :D )…jo a na úplný závěr nás navzdory předem přebookovanému lístku skoro odmítla odbavit baba na check-inu trajektu držíc se sveřepě prakticky neprůstřelného argumentu, že to tady v počítači prostě nevidí :evil: , takže když jsme konečně zabrzdili v nitru obří Viking Line, mělo to asi takový euforický náboj, jako když omylem překonáte gravitaci, ale jste moc unavení na to, abyste zkoušeli skákat. :)

tallinn

Božský výhled z lodi (který se stejně záhy rozpustil v nenažraném vodním obzoru) jsme ovšem po chvíli vyměnili za rozšmelcovaný vajíčka k snídani a zbytek cesty pospávali na miniaturním parapetu v jídelně, protože nejídelní část trochu vypadala, a taky voněla, jako salón z Tisíce a jedné noci.

Asi v jedenáct jsme přistáli v Helsinkách, ale extra nás to netankovalo, protože jsme jeli spát do nejbližšího národního parku. Trochu estetična do těch snů, ne. :)

fiskars

Pozdě odpoledne se nám ale do Helsinek už taky nechtělo, a tak jsme se jeli podívat do rodné vísky Machošovy sekyrky, kterou ve svých pecích ve starých cihlových domcích manufaktury rozlezlé po obou březích vesnické říčky ukuli finští kováři ve Fiskars. ;)

vez

A už tady, na samotném okraji finské plochozemě, jsme se střetli s Carlem Engelem, berlínským rodákem a finskou naplaveninou, který kromě téhle staré školy na fotce postavil ještě taky asi tak půlku Finska (a tu druhou pak, jak se zdá, pak dodělal Aalto, takže když se nás po dvanácti dnech ve Finsku zeptala průvodkyně v původním sídle Lotta Svärd, jestli už jsme někdy dřív slyšeli jméno Alvar Aalto, vysloužila si od nás akorát velkorysý úsměv znalců, co to nemusí dávat na odiv :cool: ).

rybnik-na-navsi

Ve Fiskars chcípla pec a na “náměstí” jsme potkali akorát notně dezorientovanou lokomotivu, které zjevně už před časem ujel vlak. Mrtvost skanzenu, kde má každý barák vlastní cedulku s rodokmenem, trochu narušovaly jenom dvě holčičky, co na hřišti řešily podstatnější věci, jako třeba co se stane, když si na tu skluzavku nejdřív hodí kamínky, tak jsme v zájmu zlepšení jazykové vybavenosti chvíli odposlouchávali, ale pak jsme se radši klidili, abychom nevypadali moc pedofilně, protože Fiskars je přece jenom známý dík svým kvalitním nůžkám, nožům a sekyrkám. :D

komin

V každém případě mnohem líp a hustěji autentičtěji působil starý tovární komplex v Billnäsu, v další železárenské vesnici poblíž, kde se kulo železo, dokud bylo žhavé, už od 17. století.

maluvka

backstage

zapad

mlha

Poslední naší zastávkou měl být středověký hrad Raseborg ve Snappertuně, který se stavěl výjimečně ne kvůli obraně před Rusy / Švédy, ale před Tallinnem pod vlivem hanzy, ovšem zastávka dopadla asi stejně úspěšně jako hrad sám – za ty roky mu kleslo moře okolo a zvedla se země a to mu jako vodnímu hradu dost ubralo na image.

hrad

Příště radši už echo z Helsinek. ;)

Post Navigation