Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9.

Den desátý – 29. 8. 2013

Od liščího ohniště u borůvkového lesa, ve kterém mimochodem děsně prudily i brusinky a kterým čas od času zachvěla ozvěna pár kilometrů vzdálených rozvibrovaných kolejí nebo zvuky turbokachních hrátek z jezera, jsme se v podstatě nehli ani celý následující den, protože i nomádi si občas potřebujou někde umýt hlavu, vyprat duši nebo si chvilku v klidu číst Žítkovské bohyně, ačkoli vám řeknu, že to není zas takový hit a že se nedozvíte o moc víc, než co byste se dočetli v Gabře a Málince.

Navíc nás toho dne vhodně konečně zastihl i první trochu řádnější a vytrvalejší švédský déšť, který kromě mě rozradostnil taky latentní architekty z našich řad, kteří se tak mohli pustit do stavby sofistikovaného voduodpuzujícího přístřešku. O něco míň už je potěšily místní písčité poměry, které na tuto stavební snahu pohlížely poněkud s ironií. :) Párkrát jsme sice solidně promokli, ale nakonec teda – pochopitelně dík mojí obětavé asistenci – v určitém slova smyslu příštřešek stál. A pak tak dokonce vydržel, i když jsme ho přestali podpírat. :cool:

Read More →

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8.

Den devátý – 28. 8. 2013

Druhý den jsme se před polednem vzbudili kdesi v rezervaci na rozeklaném pobřeží, kam nás v noci dovedla bdící Machostřelka, ale skrz svoji vlastní noční paracetamolovou jízdu o tom místě nedokážu ani teď říct nic moc bližšího. :) Akorát že jsme byli někde mezi nebem, zemí, pevninou, Gulfem od Bottenů a Uppsalou a Gävlí, kterou jsem si hned trochu tajně přejmenovala na Davli.

Read More →

KVIFF končí a principál Bartoška reaguje v ČT na kritiku týkající se nedostupnosti lístků:

…Ale zase je to taková napěchovaná atmosféra, která tomu festivalu dělá dobře.

A mně by asi udělalo hodně dobře, kdybych mu za tenhle pšouk mohla do zadku místo špuntu napěchovat třaskavého skvorejše. Jen tak, aby se zkusilo, co to udělá. :mrgreen:

To ovšem trošku předbíhám. Nejdřív totiž čelo kouzelného prázdninového vláčku, který se mnou definitivně vyrazil vstříc novým dobrodružstvím pod laskavou záštitou SŽDC, naleptala urputně kulturně se tvářící myšlenka (rafinovaně poukazující na právě odžité bezkulturní studijní období), že bych se už jednou taky mohla dostavit na ten haute couture filmový festival s trampy intelektuály místo atrakcí, co zrovna probíhá v ruských lázních, a nasát z plátna nějaká ta mocná sociální a existenciální dramata (jako třeba nemírně diskutovaný film Modrý pták), aby se ze mě konečně stal taky lepší člověk.

I když jsem se o to posléze teda trochu snažila, z celého festivalu jsem viděla celkem asi patnáct minut záběrů hodně nahustěných negerských teenagerů z půlnoční nízkorozpočtové hororové komedie, což s mým charakterem nijak drasticky nezacloumalo a jsem utěšeně svá stejně jako předtím. ;-) Read More →

Vyrvu-li ze zřetele bujné zážitky posledního týdne, o nichž bude ještě v jiných chvílích řeč i křik, mohu se uvrhnout do čerstvě kvasící historie pohnutých dní přímo předcházejících.

V rámci přípravy na předsvatební cestu do Tibetu jsme se s mužem vypravili do zdivočelého kraje nekraje broskvových masožravek, kde lze za znepokojivých večerů zpozaslechnout vzdálené vytí důlních temnokopů a někdy i plíživý sykot mučených chobotnic.

Přirozeně jsme se na toto vpravdě ďábelské místo dostali až následně poté, co jsme se chtěli dostat úplně jinam. Nicméně ve chvíli, kdy jsme se proplížili pod žeberním obloukem jisté smrtící mostní skulptury, po níž přecházeli pitbullí odstřelovači s ručními děly, a překročili tak střeženou hranici nenávratna, vcelku těžko jsme se mohli…vrátit, načež jsme se tedy ve smrákání dopravili k jisté pravěké prasluji uprostřed pralesa, již mi nadšený muž představil jakožto naše provizorní bydlení. Aniž bych stihla zatnout do nejbližší břízy poznámku, že jeskyně nemám ráda a lezu do nich jenom proto, aby mi pak na světle bylo v temném světě veseleji, vtáhl mě pod notně snížený strop a jal se mi předvádět půvaby chmurných skal. Zmocnily se mě tak silně, až jsem prohlásila, že tadyhle spát nebudu, poněvadž by mě ta jeskyně sežrala, natrávila a vyloučila na druhé straně osy historie. Leč nakonec jsem statečně navrhla, že se zkusíme utábořit u ohniště pod vchodem do jeskyně, a to sice přesně tak, že kdyby se zrádné šutry kol nás v noci sesunuly a jeskyně mi ukousla nohy, zůstala by mi ještě hlava. Read More →