rok2015

Letos je to jak podupávat nahoře na kopci poplivaném od mrazu a lapat po růžcích zamlžených vzpomínek, které čas od času prorazí některou z dun zledovatělého oceánu okolo, než se zas překotí a zanoří pod hladinu sebezáchovné inverze. První polovinu roku si pamatuju jako jeden dlouhý a skoro čirý děs z toho, jak se nejdřív rozložilo tělo a potom hlava, která si dlouho myslela, že to zvládne sama. Nakonec asi zvládla, ale celou druhou polovinu roku se čistila. A protože do toho přišlo tolik práce, že jsem si za celý půlrok stihla jenom jednou nalakovat nehty, a to přesně 20. prosince, ještě se asi chvíli čistit bude, než se ta ledová krusta z údolí rozláme.

Ale něco jsem přece jen vylovila…

Navigovali jsme zvracející k oslavě nového roku kolem kulaté mísy, těsně před silvestrovskou půlnocí vařili nudle a pár sekund po ní – dali gól. Jak na Nový rok, tak v květnu, jo. No skoro.

Budapešť probouzející se z ponovoroční kocoviny se ráno zase tak spořádaně jako obvykle přepásala Dunajem, aby se cukrový parlament měl kde zhlížet, a ze zacuchaných drnů suché trávy si tahala vyhořelé petardy.

Udělili mi moji první neschopenku i první antibiotika v životě. Dítě farmacie a kovářovy kobyly do té doby poznalo jen studené zábaly a koňské dávky céčka. Vzrušení z kroku do neznáma trochu kalil fakt, že netrefili tu správnou nemoc a tři týdny přešlapovali na místě.

Mám svůj vlastní výtisk Charlieho smutného resu-e-rrection.

Poprvé pořádně venku až koncem února. Popelení v posvěcených brdských lesích nad Mníškem.

Ztratila jsem imunitu a dostala lepru.

Šestý letokruh jsme dokroužili v hamburgrárně.

Spisuju diplomku a každou chvíli se temně zachechtám. Žiju ve světě ponravy Moravce, zcepenělého Heydricha, Adolfa parazita, jeho bolavého slepého čreva Mussoliniho a smečky posvastikovaných macarátů. Těším se, ale i děsím, až přijde konečná desinfekce Hitlerova chléva. V půlce dubna se snažím jízlivě títi naposledy, ale „protože máme čas“, jsem vyslána na lup do dalších archivů. Povodeň nových pokladů zvedne hladinu o deset levelů.

V sklepní sluji zádumčivých černých desek jsem vyhrabala podpultovou tyrkysovou vazbu.

Večerní tréninky se kříží s hokejem, a tak visím na Machoslavově kulometném zpravodajství: Po silene rozehravce zpoza brany to na modre chyt Hall a vymetl krovi v rozkroku Pavelce 2:3… Je to pomalejsi a opatrnejsi ted. ‚Nemecke transportery‘ jsou tuhe… Bijou nas a nasi hraci trochu simulujou, protoze je doted nevylucovali… Mame presilovku a tlak… Obraz hry mizerny a nasilny velmi kupodivu. Zadnou poradnou strelu jsme nemeli. Slava Lener se z hlediste mraci… Rozhovory hracu pred zapasem jsou docela optimisticke, Pavelec zda se v pohode, komentuje Dusik, jen Plakanec je trochu zombie… 0:2 kdyz jsem byl na zachode. 😀

V půlce května odevzdáno.

Kdybys byla kluk, tak tě pozvu na rande.

Snad trochu blíž k pin-up a dál od veselé uklízečky. V Nymburce ne, vždycky v Nymburku. (Ale kecá.)

Nekonečný puťák, málo jídla, prochozené paty, noční bojový nácvik při pochodech po vyhřátém parku. Do toho opakování kroků. Ještě pořád se mi zvedá žaludek. Další nemoc už mě nemohla rozházet. Všechno už rozházené bylo.

V pondělí v půl čtvrté konec. Mokneme pod děravým stromem na Andělu. První párek v rohlíku po.

A mezi půl čtvrtou a devátou se vetřela osudová krize.

V červenci jsme stopovali stydlivé německé moře, které každé ráno prchlo daleko k obzoru a až do noci se nevrátilo, a krodili po propršených stepfordských uličkách Norderney na retro kolech, až se nám divocí králíci míhali před očima.

Cyklojízda.

V rámci plánů na poslední zazimování jsme pomáhali stěhovat. Zachraňovala jsem vzpomínky z igelitových pytlů a přetřiďovala na zbytné a recyklovatelné. Rozvrzaná knihovnička přistála pod tújemi a terminující hláška všechno bych to vyhodil z okna se časem vžila jako žolík, který přebije cokoli.

Úprk do Norska. Vytahuju kraťasy. A srážka s losem. SMILE, it’s just a bad day, not a bad life. Jako když Titanic přijíždí do vesnice. Gausta trip a Bessegen. Záhada tajných norských děr: Čím to, že když se protrhne obloha, jsme na té hoře najednou úplně sami. 🙂 Velkolepost Středozemě, mořský mnich – spřízněná duše na dně akvária. Promočená Hardangervidda.

S Hellboyem a Vojtimílkem na burger. Místo pro tajnosti na Vítkově. Tulipány v kašně. Vyrvat kus podzimu. Do Brna jsem letos nejela. Poslední představení v Alfě.

Drtič emocionálních hrud jedině za příplatek. Vyklízení ponorky, která doteď sloužila jako překladiště na cestě do světa „pro případ“.

V Jihlavě jsme zjistili, že eM_koň je spíš jako Petr Horký a já spíš jako Thor Heyerdahl. 🙂

Od listopadu standardní středoevropský čas nahradil přesčas. Valící se koryto dokázaly přehradit jenom obojživelné boty na punkovém výletě do Berlína, po kterém spolu účastníci tři dny nemluvili.

Kráva sere na celé panorama.

Dvojitá dračí tragédie: zlomená noha a rozervaná blána z dračího srdce.

Algoritmus na tečky a kapsář mrchožroutů.

Zásah v Hochfilzenu, tyrolskej ordnung od první odbočky k parkovišti. Trestné kolečko kolem bažiny roztátého sněhu, Alpy v zeleném. Gabriela Súúkalova a Lusy Šarvatóva.

S Milanem až pod střechou na utkání mistrovství fanfrpálu.

Vánoční lodičky ze skořápek jsme pouštěli na Berounce, protože letos to chceme dotáhnout dál než k okraji lavoru/Evropy. A zdá se, že budeme mít úspěch, i když smrt pak bude náhlá a strašná – zhasnem a zhynem po zásahu neohrožené kachny obecné. Dál od zobáků!

 

Kulturní vymeteno 2015:

Nejlepší film: Špión. Protože Sookie se konečně vymanila ze stínu Lorelai&Lorelai.

Nejčetnější film: Potterovic sága. Poslední půlrok jsem neviděla, respektive neslyšela skoro nic jiného. Jako audiofilm vyposlechnuto přinejmenším desetkrát.

Promarněná šance: V rytmu swingu buší srdce mé v ND. Kvůli mizernému scénáři, který slepuje skvělou hudbu a skvělý tanec upatlanou cukrovou vatou, kvůli panoptikálním nacistům a otrocké teatrálnosti ostatních a kvůli tomu, že kalkulují se smíchem primitivního publika, když „je to v prdeli“.

Nejlepší knížka: Samozřejmě Poslední aristokratka. Protože Carevna s mývalí čepicí a zpopelnění aristokrati v pytlících od slaných oříšků těšící se na rodinnou hrobku. Povinná četba pro všechny, které neopomíná vždy znovu udivit plíživá žravost jejich výdajů.

Post Navigation