2018

Rok 2018. Druhý rok s diagnózou. Pořád to není a nikdy nebude kamarádka, a nejenom kvůli tomu, že si špatně dělám nové přátele, ale trochu taky kvůli tomu, že když už si nějakého udělám, nebývá to obvykle zrovna někdo, kdo mi drží nůž pod krkem. Ale – už trochu chápu, jak to myslí ti, co jsou z ní oficiálně nadšení, že je v životě „navedla správným směrem“, což jsou obvykle bohužel titíž, co o ní mluví do médií. Stejně si ale myslím, že to popisují úplně debilně. 🙂 Já bych to popsala spíš jako život s nechtěným budíkem, který vám někdo voperoval do těla (mně konkrétně do nohy) a který začne sám od sebe vždycky neomylně zvonit ve chvíli, kdy už jste to v jakémkoli smyslu „přetáhli“. Jako takový první strike. Třetí strike je ataka a jehla do žíly.

Na tři striky jsem si v roce 2018 jednou sice sáhla, ale i tak to byl od minule „obrovský pokrok“. Protože taky to byl rok, v němž se ze mě stala zrzka. Nebo rok, v němž jsme oslavili první rok s obludičkou v Praze. Rok, v němž jsem hodila drobné muzikantovi na náměstí v Brémách, protože hezky hrál celou tu dobu, co jsem pila kávu na schodech před radnicí. Rok, z nějž měsíc jsem strávila v lázních s trojnohými i čtyřnohými důchodci a připadala si velmi mladá a krásná :D, rok, z nějž jsem třináct nocí spala v domku na skále v Norsku a jednu tamtéž, ale skoro ne kvůli vichřici, rok, z nějž jsem se po dva večery koukala z desátého patra hotelu v Heidelbergu, nebo rok, v němž jsem zase začala t a n c o v a t. A rok, v němž mi došel sešitek s woodoo panáčky, kterým jsem do té doby poctivě dělala křížky na místa, do kterých jsem se předtím bodla, abych viděla, jestli to dělám správně, takže jsem se rozhodla spolehnout sama na sebe, že to asi správně dělám.

A teď jak to šlo za sebou, jo.

Navzdory tomu, že antibiotika a neschopenku u nás doma nemá jenom pes, který si to ale zase až moc vynahradí v únoru, v lednu jako vždycky strašně moc pracuju. Ale slibuju si, že tentokrát je to opravdu naposled. A v únoru podnikám kroky, abych to dodržela. (Edit k 13. 2. 2019: Nepovedlo se to. Ale odteďka už s životem, na který mám každý rok jen 11 měsíců, opravdu definitivně končím. Příští rok konečně přivítám leden zpátky mezi živými.)

V půlce února znova do tunelu, aby „se vidělo“. Nejhorší je to čekání, jestli to bude dost špatné na to, abych konečně „žila naplno“.

Není, ale i tak se snažím. Poprvé v životě jdu na masáž, vyjednávám si lázně, koukáme na ryby a sasanky v mořském světě, protože pod vodou se nedá spěchat. Jdeme taky na párty za tanečnicemi, ale připadám si tam trochu jako z jiné planety.

Pes to řeší po svém a ordinuje si týden na kapačce kvůli roztroušené hovňouze.

A já si sedám do křesla před zrcadlem a postupně se zbavuju svojí černé slupky.

“Ahoj, já jsem XY a mám z toho spoustu problémů.”

Krátký výlet do Bratislavy a o týden později delší výlet do Brém. Během dopolední se toulám sama, odpoledne s obludičkou očucháváme jarní hlínu v brémských parcích.

eMkoň byl kreativní a koupil mi strašně hnusné kytky, protože jsou „zajímavé“, a tak radši i s Milanem jedeme slavit moje narozeniny do lesa mezi obyčejné sasanky, abychom se na ně nemuseli dívat. 😀

O týden později do Pardubic na hokej. Milan dělá babysitting. Naše i Finy máme v té malé haličce takřka na dosah ruky – a doslova na dosah hned potom, co eMkoň zakoupil tu velkou molitanovou hnátu.

S narámkem pro diváky fandím tanečnicím tam dole na parketu. Moji dva psi na mě čekají venku.

Ve městě sedmi věží. Je překrásné, ale nejlepší z něj je stejně francouzské okno našeho hotelového pokoje, ze kterého pes dohlíží na koleje u lübeckého hlavního nádraží.

JINÁ Gabriela. Knížka dorazila otlučená a vepředu promáčklá. Nejdřív ji chci vrátit, ale pak usoudím, že je to celkem symbolické. A uvnitř? Všichni ti, co se cítili dotčení kvůli tomu, co o nich píše, by se měli uklidnit. Jako jednoznačně největší dement z knihy vychází její manžel a nakladatel.

Ten pramen prý kdysi objevilo postižené prasátko, které se pak k němu chodilo na tajňačku rochnit v teplém bahně, aby si vyléčilo kulhavou nohu a stačilo ostatním vepřům. Prý mu to opravdu pomohlo, takže od té doby k tomu prameni posílají i všelijak postižené lidi, které taky něco bolí jako (to) prase. V květnu ta šťastná karta vychází na mě. Když mě ubytují v pokoji metr od staveniště, konstatuji, že jsme nejspíš hráli Černého Petra.

Je to hrozně divný měsíc. Na slavnostním přivítání nových pacientů sedím já, jeden pár ve středním věku a zbytek pavoučí lidé 60+ s holemi místo chlupatých nožiček. Dvakrát denně před jídelnou potkávám migrující stáda nervózních dinosaurů, kteří se ovšem nenervují kvůli meteoritu, nýbrž kvůli tomu, jestli si stihnou z věčně prázdné vaničky naložit kompot. A jaké hrozné zklamání v jejich očích, když to vypadalo jako ananas a byla to jen blbá hruška. 😀

Ale… radioaktivní voda v obřích kovových vanách mi srandovně nadnáší prsa, staré teplické kino večer pouští filmy jenom pro mě, protože nikdo jiný sem nechodí, a velmi podobně to vypadá v posilovně. Nohy a ruce na střídačku strkám do kyblíku nebo umyvadla s bublající vodou, která mě vždycky na 10 minut přenese někam pod splav na řece, kde neslyším stížnosti a rady všudypřítomných seniorů, a stejně funguje taky Big band teplické konzervatoře, který poprvé slyším při zahájení lázeňské sezony a podruhé při samostatném lázeňském koncertu. Na pouti kupuji značnou zásobu štramberských uší, abych nemusela tak často konverzovat v jídelně u společných obědů a večeří.

Takřka přesně po patnácti letech na koncertu No Name. Nostalgie jako blázen.

Jednou mě přijedou navštívit jen mí dva psi, podruhé vezmou ještě další dva a všichni společně mokneme v lese, a při třetí návštěvě už si mě berou s sebou domů. Se zastávkou na domácí limonádu na hradě v Krupce.

Hned den po návratu nacházím propast na trávníku u Kongresového centra. Šla jsem tam dobrovolně, ale uvnitř mě přepadl vztek, že tam jsem.

„Vy jste se hledali, až jste se našli,“ snaží se mě s eMkoněm v Mikulově urazit naprosto retardovaný sekuriťák. „No a bohužel pak jsme našli taky vás,“ dodávám já. Ale Pasta, který „takzvaně přepálil start“, a ostatní nám to trochu vynahradili.

Náš hundimírek slaví třinácté narozeniny!

Spontánní výlet do Heidelbergu, který byl tak krásný, že se mi ani nechtělo zpátky.

Přecházím na vodu z kohoutku a na bílé jogurty.

„Je vám blbě?“ „Myslíte jako nějak nově blbě?“ 😀 … „Ale ne, dávkování zatím zvyšovat nebudeme, to bych byla zase až moc údernice.“

eMkoň pořád někde lítá, nejdřív do Francie, potom do Londýna, mezitím v unavené teplé Berounce ochlazujeme psa a u splavu v Dobřichovicích se snažíme nekoukat na nahatá Klusátka. :))

Ke strachu se přidává odhodlání. Díky jedné ze schůzek vinohradských pátečníků do toho chci zase jít.

Večerní bouřka a to zvláštní žluté světlo, když slunce zapadá a přitom svítí do mraků. Obludka se spokojeně hrabe v popadaných mokrých listech a všude jsou otevřená okna, jak vysušení lidé lačně nasávají ten vzduch po dešti.

Vybíráme náš prázdninový dům. Je to láska na první pohled, i když hodně nervózní, protože náš vyvolený je úplně čerstvounký a na celém internetu není ani jeden review.

Míříme do našeho oblíbeného březového háje, naše liška si tam vyhrabe hnízdečko, jako by tam byla odjakživa doma.

Beru eMkoně na cosi jako pracovní párty a je z toho spousta zamlžených vzpomínek a D. z toho má chlupatý jazyk. Jenže nějak se na granule vydělávat musí – vysvětluji zahanbeně psovi.

Hrajeme s M., P. a nečekaně taky J. schovku na Floře, M. se láduje rajčatovou polívkou a já je všechny hrozně ráda vidím. V baru se k nám přidává i vyběhaný A.

Po desetihodinové cestě od göteborského hotelu večer konečně přijíždíme ke štěrkovému parkovišťátku, od nějž vede pěší stezka k naší pohádkové chatě. Z každého okna je vidět Norsko.

Osmého října vyhrávám sama nad sebou, protože tam opravdu jdu a vydržím to, i když netuším, co je to fouetté ani sissone ani co bych si s nimi měla počít.

S D. děláme neplánovaný pracovní photoshoot na Hradě a kolem něj ke 100. výročí republiky a vyjdou z toho krásné fotky.

„Mám pro vás jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Ta špatná je, že ten zub už je venku, ta dobrá, že tam máme na příště ještě tu druhou osmičku.“

V Chýni u Prahy vyrostla zeď národní hrdosti. Krásná práce, ale posledních pár metrů se mnou jde dost nepříjemný pocit, že počínaje sametem nás pocitem hrdosti dotují už jen sportovci, kteří se sice můžou přetrhnout, ale nějak to nestačí.

Na Kalvárii zapadá slunce a na Hřídelníku voní vzduch páleným uhlím. „Kde jsou všichni ti kohouti? Ještě před chvilkou tady byli…“ „Šli spát se slepicemi.“

Výročí republiky slavím šťávičkou do žíly, po které mi na těle vyskáčou červené fleky, a na Evropské v dešti máváme na vojáky. Pak přichází pár vážně hrozných dnů, nejen kvůli tomu, že se někteří členové naší domácnosti rozhodují držet během eMkoňových služebních cest protestní hladovku.

Navzdory chřipce focení na výroční tablo v pracovní kuchyňce. Výsledek je krásný, ale zhořkne.

V primátorském salónku s novým primátorem. Trochu fraška, ale aspoň tam mají výtah s opravdovým liftboyem. Nebo spíš s liftgrandpapou.

První prosinec s sebou po půlnoci přinesl sníh a rozsypal jej všude kolem, aby se Praha mohla vzbudit do zasněžené soboty. Večer my holky, co jsme spolu zase samy doma, vyrážíme tancovat, aby nám nebylo smutno.

Nejdřív menší vánoční párty v práci, potom větší ve stodole.

Štědrý den přichází o den dřív a já přicházím na Štěpána, ale s tříletým zpožděním. Tušila jsem to, ale stejně jsem s sebou kytku na hrob neměla. Aspoň jsme chvíli pobyli v zasněžené pohádce.

Na řadě jsou ceny:

Nejlepší výstava: Nemám nejlepší výstavu, ale nejlepší dílo. Instalace belgického umělce Dannyho Devose The Family v galerii Weseburg v Brémách. Místnost, do níž byl vstup na vlastní nebezpečí, plná jakýchsi primitivních stroječků, k nimž byly přimontované všelijaké staré rezavé čepele a mačety. Jakmile jste prošli kolem nich a ony vás „ucítily“, rozechvěly se a s rachotem kolem sebe začaly sekat. Jako ano, primárně to bylo o Mansonově „Rodině“, ale když nebudeme tak doslovní a mačety budeme brát víc jako symbol, velice to sedí i na lecjakou běžnou rodinu s malým r.

Druhé nejlepší dílo roku je ze stejné galerie, jmenuje se – nepřekvapivě – Ohne Titel, vytvořila jej německá autorka Kitty Kraus a vypadá takhle.

ohne-titel

Málem jsem kolem přešla bez povšimnutí, protože se mi zdálo, že jsem koutkem oka zahlédla, že tam v rohu mají jen nějaký rozlitý bordel. 😀 Co jsem tak ale četla o téhle umělkyni, tak právě o tenhle efekt se možná právě snaží, takže palec nahoru, protože je to rafinované a funguje to.

Nejlepší knížka: Taky mám dvě. Zaprvé Větrná hůrka rodiny Brontëových od Hany Whitton, po níž jsem si po letech okamžitě musela znova přečíst Janu Eyrovou, i když chudák Charlotta vyšla z knihy jako celkem vopruz. Pořád ale líp než bratr a především otec. Celkově ale – z té knihy prostě přímo duje ten vítr, který profukoval i Brontëovic domem a kosil jednoho po druhém. A zadruhé Pět malých prasátek od Agathy, protože ta nás jako audio udržela jednak vzhůru, ba dokonce v napětí po celou cestu ze západního Norska do jižního Švédska.

Nejhezčí město: Lübeck do toho hodně šlapal, ale Heidelberg ho i tak poráží.

Objev roku: A zase mám dva. Jednak zmrzlina Ben & Jerry’s, příchuť Cookie Dough, o které vyprávím každému na potkání. Je to fascinující věc, protože fakt nemám ráda 2 ze 3 hlavních ingrediencí – vanilkovou zmrzlinu a hořkou čokoládu. Jenže eMkoň tyhle předsudky neměl, takže Bena a Jerryho jednou přivedl k nám domů. Od té doby mají trvalé bydliště v nejvyšším patře našeho domku pro mražené kámoše. A jednak hodinky Fitbit. Pro někoho, kdo kdysi hrozně toužil po tamagoči, ale nikdy ho nedostal, je to bezva vychytávka. Taky to pořád musíte krmit, akorát kroky. 🙂

Post Navigation