A já pořád, proč jsem z toho čtení tak vystresovaná…
Atyvole, to jim ani nechci nic prodat! Dnes to byla bída v celé své nahé kráse, z níž se vám do paměti jak do inteligentní plastelíny zaryjí všechny páry žeber a mezi zuby vám skřípe chrupavka. Poměr mezi ochotnými a neochotnými byl přímo depresivní. Propukla jsem v neblahé podezření, že se po vesnici rozkřiklo, že na tom a tom místě někdo nutí lidi k rozhovoru dlouhému jak toaletní papír, který spotřebujete při úporném průjmu.
Rodič mi radil, ať jako dárek za ochotu rozdávám cukety, že jich má moc a neví co s nimi. Zatím neříkám, že to nezkusím, byť ta high výzkumná společnost, pro kterou to provádím, by možná byla rozpačitá.
Takřka nejvíc vzrušující chvíle dne nastala, když mi telefon padl do záchodu. Zčistajasna přede mnou jako vize nezvratné budoucnosti přistála hladová cesta, po níž, jak se zdálo, ode mě poputují vydělané peníze, nicméně vzkřísila jsem přístroj po několika hodinách a on se tváří prozatím, že sice trošku zamlženě, ale žije. Anebo naštěstí pro mě dost silně věří na posmrtný život.
Setkala jsem se opět s několika specifickými muži. Jeden z nich jménem Grepák nešel pro jadrná slova daleko, ba právě naopak, a stále opakoval, že ho v zelenině hrozně nasrali, neboť se mu tam nedostávalo grepů, jichž byl žádostiv. Po něm jsem vycucla i několik Slováků. Ten poslední mě ale zcela vyčerpal, protože měl jednak hrůzostrašné oči přesně jako Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, a jednak v půlce rozhovoru přijal telefonát s nabídkou večerního fotbalu. To by nebylo až tolik zlé, kdyby následně nezačal systematicky obvolávat potenciální spolukopance a kdyby to nevypadalo, že svolává celou jedenáctku. Avšak musím mu přiznat, že nakonec pro mé zřejmé půvaby rozhovor s nadšením dokončil, a tak mohu prohlásit, že jsem okouzlila slovenského Voldemorta. Jo a taky jsem dnes navázala kontakt s přívětivým doplňovačem pití, který je pro mě vzhledem k tomu, jak chlastám, mimořádná partie.
Toť druhý díl spontánního seriálu.
V dolní liště odbíjely dvě hodiny v noci. Napjatě jsem seděla vedle poloprázdného půllitru instantního čaje, houževnatě ždímala hvězdy a opravovala stylistické přečiny své nadpozemské inspirace.
Pro závěrečné, tabloidní, vydání drahé Fleše jsem se rozhodla zpronevěřit svým prudce skeptickým zásadám ohledně případné budoucnosti. Vyjevila jsem čtenářům fakultního skvostu neveselý, avšak přitažlivě bizarní čtvrteční osud. Navíc, jak se zdá, jde o horoskop s určitou univerzální platností. S nevyznačeným datem definitivního vypršení.
Křehká a bezbranná tradice nepopsatelně tvůrčího čtvrtečního semináře byla nadobro rozetnuta. Z jeho záhadných útrob se v duchu posvátného štědrovečerního příběhu, prakticky z ničeho, z nejistých odstavců zpocených talentů, obstoupen ohromenými zvířaty, opakovaně rodil zázrak tištěného slova. Už nebude. Je mi to tak líto, že jednoduše nemůžu ani psát. Taky proto, že se mi ztrápená klávesnice topí v slzách…
Totální kolektivní nasazení. Redakční okna zamlžená párou z kouřících se hlav. Rozbouřená mozková činnost. Vícehlasé vyťukávání vzrušených písmen do prázdných stránek textových editorů. Pohnuté emoce. Zkřivená obočí. Nervózní zírání do stropu. Roztřesené ověřování zdrojů. Plamenné diskuze. Rituální obětování. Nekonečné probírání hromady neotesaného materiálu a zajíkavé zaříkávání bolestně nepřítomných, avšak jistojistě jediných správných dílků, jež by hladce vklouzly do díla. Jakási nepřehledná a chaotická symfonie. Kdo nezažil, nikdy nepochopí.
Šla jsem dneska na chvíli do školy, zlanařila Jožu a vypravili jsme se spolu do kvarty zachraňovat čest třídy v češtinářské olympiádě. Nezadařilo se. Samozřejmě za to mohlo téma slohového úkolu, které bývá už tradičně mimo jakoukoli schopnou mísu a každý rok zní pitoměji nežli v roce předcházejícím, to je snad bez debat.
Jaký já jsem fanoušek (Vypravování? Fejeton?)
Budu-li velkorysá a pominu skutečnost, že ze všeho nejraději bych byla fanynkou, musím říct, že jsem vždycky bývala fanouškem přinejmenším srdceryvným. Jako důkaz snad postačí jeden případ z historických análů.
V oněch pravěkých dobách, kdy jsem ještě s tichým odporem snášela punčocháče a pyšnila se sponkami s beruškami, mě fascinovala každoroční evropská či světová krasobruslařská klání, která s železnou pravidelností vysílala Česká televize.
Zatímco se z reproduktorů linuly hned břitké a hned zase líbezné melodie, éterické dívky se půvabně vznášely nad hladkým ledem a já, okouzlena, zapomínala dýchat. Jejich vystoupení jsem prožívala tak urputně, až jsem nebyla s to je sledovat, neboť jsem s nepopsatelnou hrůzou zavírala oči, kdykoli jsem zpozorovala, že se na ledové ploše schyluje k některému z komplikovaných skoků. Znovu jsem se odvážila je otevřít, teprve až se komentátorův hlas dramaticky zachvěl kýženou úlevou.
Na rybníku za domem jsem pak s ohromným úsilím nacvičovala první krkolomné piruety. Opět s nesnesitelnou hrůzou, jelikož jsem, coby poslušné dítko, měla na paměti všechny odstrašující případy z černé kroniky, v nichž vystupovaly zlobivé, a proto utopené děti, které bídně zahynuly, když se pod nimi led probořil. Přesto jsem pokračovala. S děsem ve vytřeštěných očích jsem trénovala umělecký dojem.
Přiznávám, že dnes je ze mě spíše fanoušek – střízlivý flegmatik. Fanoušek egocentrický. Hvězdy nasvícených kluzišť pouštím ze zřetele a ve volném čase se věnuji pilování vlastní techniky. Techniky, jak zůstat nad vodou. Bruslím, elegatně padám, vždy s patřičným uměleckým dojmem, zvedám se s pohmožděninami, balancuji na tenkém ledě, ponořena do sebe bloumám po nekonečné zmrzlé ploše a soustavně hledám únikový východ.
A teď se s dovolením půjdu klouzat.