A já pořád, proč jsem z toho čtení tak vystresovaná…
O sobotní noci mi dělá společnost Patočka, Heidegger a obligátní holub spící mezi holubinci na římse za oknem.
Holub aspoň nemá kecy.
Pořád mám pocit, že vězím v odstředivce.
A čím dýl to trvá…
…tím víc jsem odstředěná.
Neasi.
Zabodnutí do letenského svahu seděli jsme provizorně na dvou slepých koncích téže trnky a s větvemi sdíleli novoroční ohňostroj nad Vltavou, který z reproduktorů doprovázel osobitý “květinový” hudební výběr. Vsadila bych se, že to byly Květy zla. Poslední, co si pamatuju, bylo plíživé indiánské šustění pod námi, ve stíněném klestí, jak se kolem našeho kmene stahovala nepřátelská tlupa krvelačných diváků s teplými plamínky v očích…………….
Zabouchla jsem dveře své skříňky, kam jsem nahrnula hromadu knih z podpaží, a kolem vydutých zrcadel prošla do sprch. Navzdory růžovým plavkám na hlavě jsem se cítila naze – dokud moje papírové tělo z vybraných úryvků a poznámek nenasálo vodu, úryvky se nerozpily a jednotlivé tenké vrstvy se neslouply až ke kotníkům.
Bazén moudrosti byl plný. Mám neustále ještě opuchlé oči, protože když vidím blbost, která lidi nad hladinou nadnáší, dostavuje se u mě alergická reakce. Lhostejno, zda je ve vodě přítomen chlór nebo cizí sperma, či nikoli. Nalokala jsem se slov. Glo glo. Puf.
Mentálně jsem se evakuovala.
A tohle je přesně ono…i když teda tak trochu jinak…
Řekl bych, že každý otazník je určitým východiskem, protože nás nutí přemýšlet. A přemýšlení je cesta. To je přesně to, co se z uměleckého hlediska snažím publiku nabízet: divák přijde do divadla, posadí se na své místo, světla zhasnou. V tom okamžiku ho uchopím za ruku a vezmu ho na cestu. Kus jdeme spolu, pak ho zanechám samotného – tím mu naprosto svobodně umožňuji navázat na představení jeho vlastními představami, pocity, myšlenkami a vzpomínkami. Není zas tak důležité, aby divák přesně pochopil, co jsem svým představením měl na mysli; (…)
Podstatné je, aby přijal mé otázky a začal na ně hledat sám v sobě odpovědi, aby se ho mé představení dotklo. To je způsob, jakým se snažím komunikovat s publikem. (…)
Rami Be’er, umělecký ředitel a choreograf The Kibbutz Contemporary Dance Company
Celý rozhovor k přečtení je k přečtení tady.
Ví bůh, že se nikdy nemusíme stydět za slzy, neboť to je déšť na oslepující prach země, který pokrývá naše tvrdá srdce.
Charles Dickens (Nadějné vyhlídky)