Jsem nechutně zparalyzována. Přemírou askorbu snažím se udolat monstrbandu bacilových píčusníčků a není se mnou nic, neboť můj kamarád do deště, můj osudový zelený notebook, k němuž mě váže až nepříjemně bytostně důležitý mentální kabel, se samozřejmě rovněž rozestonal a již řadu mých ponurých dní je podrobován nárazové léčbě pána, který vypadá jako ten otykadlovaný přemoudřelý vousáč z toho krotkého francouzského animovaného filmu o lidském těle. Momentálně se čeká na pašované polské pilulky. Nyní mám v držení na klíně dočasnou náhradu, protřelého bonvivána, mnohokrát vykastrovaného a přešitého, který, ač mu čas od času vypadne podvozek, tak nějak ví, jak na věc, ale není to ono, chybí tu souznění. Přesto, i když jsem zamáčklá jak buldok po havárii a nemůžu řádně psát, cítím nutkání přec ve stručnosti cosi zaznamenat, aby si měli ti, co přijdou po skřetech, co číst, než jim vědro zahučí do studny a budou mít průser.

Vůbec nevím, jestli to, co jsem napsal, je pravda.

Korektorská recidiva. Tak by se to asi odborně jmenovalo. Urputná touha napravovat svět mě na začátku února zatáhla zpět do místa (pře)činů. Novinářstvo se krčilo na polovině newsroomu, někdo zmizel, někdo přibyl, chyby však zůstaly. Ostatně proto jsem také byla povolána. Schytala jsem doktorskou pohádku, zrazené české vepře, arabské bitky (plné pekelných arabských jmen) i jednání o osudu velkého blondýna. Read More →

Přenádherná krajina…hm. Prý špatný překlad.
Malý pyj zaujal posluchače. Někteří úplně rozkvetli.
Musí z vás mít doma radost.
Pozor, Judžínovi prcci na pravoboku. :arrow:
I když na to nevypadám, tak jsem umytý.
Nová politická strana Srandy Troška.
Jak propojit “bitou generaci” s antikou: Vždyť i ten Aristoteles nadával támhle na agoře.
Padají byrobomby.
Nařízla si žílu alobalem.
Avšak vkus, jsa dobrým, může také býti přirozeně velmi špatným; a vskutku se také velmi často setkáváme se špatným vkusem. A špatnost bývá nejnebezpečnější stránkou vkusu, neboť jest na všechny strany škodlivá.
Posunula jste se k surreálnosti.
Trs významů a omnipotence.
Sebeuvědomění: Vždycky jsem fandila nominalistům.
Jsme bezvadní i vadní.
Řasenka XXL nezdolná alergie.
Sémiovložka: Existence arbitrérních znaků je důkazem radikálního relativismu našich kategorií mystéria.
Největší pták v českém kurníku.
Paní Dallowayová cosi řekla (co vlastně?) a šla pro ty květiny sama.
To asi vanou větry změn.

Následuje kaleidoskop několika postřehů visících mi v lednici z minulého týdne.

Konečně jsem teda taky viděla první polovinu posledního Pottera. Zpoždění oproti zarytě ryčícím fanouškům mám jednak proto, že nejsem fanoušek (pokud jde o poslední potteradaptace), a jednak taky proto, že jsem si ho slíbila jako zvláštně ambivalentní odměnu, až odprezentuju na ekosemináři doktora Šutráka svou druhou esoesej, tentokrát o tom, že lidi jsou svině. Nelze to sice teď zpětně označit za nijak zvlášť úchvatné vystoupení, ale čekala jsem ze strany pedantského mikrokosmonauta víc protivenství, takže si myslím, že nakonec jsem uskakovala celkem obstojně. Taky jsem trpělivě čekala, až mi vysvětlí, že jenom proto, že jsem infantilní já, nemusí být infantilní on a ostatní přítomní spolužáci (No budiž). To skrze jeho nepochopení, nepřátelství a předsudečný odsudek mých neotřelých příkladů recipročního altruismu, k nimž mě inspiroval Křemílek, Vochomůrka, vodník Krapítko a Malá čarodějnice. Toto mé očekávání přirozeně záhy vyplnil, a tak celé představení začalo být docela upřímnější. Ostatně právě proto, že odhalil své emocionálně nenaplněné dětství, stály mé příklady za to, no. :oops:

Teďka teda krátce k tomu rozervanému Harrymu. Read More →