Březen – za kamna vlezem, abychom konečně dopsali bilanci. Takže jako asi poslední člověk na světě pouštím rok 2019 po vodě do archivu. Díky za vše. I když jsi začal tak špatně, jak jen jsi mohl, už to pak aspoň nemohlo být horší. A hodněkrát to nakonec – bylo dobrý.

Leden 2019 pokračuje v trendu mých špatných lednů, a dokonce se zdá, že je odhodlán předchozí roky překonat. Koťátko má záchvat, já mám hrozně moc práce a podezřelý čípek a eMkoň je pořád někde pryč. Vystoupení na párty taneční školy musím v poslední chvíli odpískat, protože nemůžu nechat nešťastné zvířátko doma o samotě. Musím ale pochválit svoje zárodky pracovní asertivity, protože když má pes hlídání, celý jeden lednový víkend trávím na soustředění místo toho, abych u počítače vyseděla dvě dvanáctihodinovky.

Začátkem února vrcholí projekt, v noci nespím, protože mě v tom všichni nechali, a aby mi někdo vysvětlil, jak je to celé špatně, pes to vezme na sebe a skončí s kapačkou. Ze šlapacího stroje děláme stojan na pytlík s tekutinou, eMkoň, syn zdravotní sestry, jako profík čistí kanyly a dávkuje léky a držíme ji při životě. Jenže o dva týdny později se to rozjíždí znova a tentokrát rovnou z nuly na sto. Už to nejde. Nespíme a čekáme na svítání a pak ještě do dvanácti, než konečně můžeme na veterinu. A pak je konec. Jedeme do krematoria, které za přirážku roztápí pec, protože neděle není kremační den. Jenže do mrazáku my ji prostě nedáme. Čekáme venku, a jak jí vítr čechrá zlaté chlupy, když mi leží v náručí, vypadá pořád jako živá, a pak další hodinu a půl koukáme na obrázky z kamery, která zabírá pec za oknem ve vedlejší místnosti, pak se to pomele (I popel našeho psa je nádherný!) a dostaneme urničku a pak jedeme domů a ona tam není.

…

O dva dny později máme desetileté výročí, a i když by si to třetina mého života s eMkoněm zasloužila, nikdo neslaví. M. jede pracovně do Ameriky, kterou kvůli tomu všemu musel odložit, já do tunelu a pak přebírám štafetu s kapačkou. To už je březen a je to pořád dost nahovno. Vystupujeme na plese a potom na první soutěži, pozitivní je jenom to, že mám poprvé v životě kostým, který se mi líbí.

Na úřadě Prahy 3 se ze mě konečně oficiálně stává Pražák.

Ve Foru Karlín má svůj první koncert Mikolas Josef a my tam jdeme, abychom mohli říkat, že jsme BYLI U TOHO. Což jsme a říkáme. 🙂

Slavím narozeniny v Marthy’s Kitchen, ale mám smůlu, protože do skořápky ukryté pro oslavence v omeletě kousne samozřejmě eMkoň. 😛

Ve Varech hrajeme s Němci a potom tradiční velikonoční Hamburk. Je duben, ale hrozné vedro. Chodíme po galeriích, ve kterých je stín, a konečně se dostaneme i na vyhlídku Elbphilharmonie. Při západu slunce sedím spokojeně na uzoučké lavičce vinoucí se po obvodu vyhlídky, zatímco se kolem mě tlačí davy, a popíjím víno. Nemám ráda víno ani davy, ale takhle v kombinaci mi to výjimečně nevadí.

Soutěžíme o Zlatý středník, ale nevyhrajeme, ale i tak.

Biopsie negativní, další kolo soutěže a eMkoň, který neumí odhadnout délku cesty do Plzně. (To si v průběhu roku ještě jednou ověříme.)

Květen je plný výletů a kultury. Výstava v Rudolfinu, Dášina výstava, na kterou půjčujeme obraz koťátka, hokej v Brně, kde sedíme skoro úplně u ledové plochy, díky čemuž se můžeme zapojit do hádky se zametači, kteří stojí u plexiskla i mezi reklamními pauzami, při kterých upravují led, takže první čtyři řady kvůli nim nic nevidí 😀 , vydry v parazoo, voda ve Vodním domě, střídáme se v obří perlorodce. eMkoň má práci ve Stockholmu, tak jedu s ním a bydlíme v krásném hotelu u nádraží a koukáme z výšky na vlaky. Pracovní výlet do Mirákula a závěrečné vystoupení v tanečním klubu, které je prostě skvělé.

Konečně mám vhodné šaty na svatbu B., které mi dokonce ladí s dva roky starou kabelkou, kterou mi kdysi eMkoň přinesl do nemocnice a kterou jsem nenosila, protože nebylo k čemu, no je to očividně osud. V pátek odjíždíme na Moravu, v noci v televizi koukáme na Poirota a v sobotu v kapli slyšíme ANO-ANO. Po obřadu prší, ale odpoledne přestane, a tak dětem obsadíme jeden nafouknutý banán a sedíme venku u příkopu, který odděluje golfové hřiště od areálu restaurace, a pak ve třech tančíme v prázdné společenské místnosti.

Spontánně se rozhodneme, že pojedeme na vodu. Při čekání na lodě s holčičkami postavíme nádhernou hráz, pak si rozedřu koleno při cvaknutí hned kvůli první a taky jediné skalce v celém úseku, který jedeme. Potom začne příšerně pršet a já jsem tak mokrá, že by to vyšlo nastejno, kdybych plavala vedle lodi. Chvílemi se bavím, chvílemi všechny nenávidím a jsem ochotná kamarádit se jenom s lodí, která se spolu s námi kvůli přenášení zdržela vzadu. Ale i tak je to nakonec moc fajn. A jako bonus jsme od zkušenějších poučeni, že když nevíme coby, najdeme to v Decathlonu. 😀

V tombole kluka Puka vyhrajeme podepsané tričko Jakuba Koháka a eMkoň je z toho trochu nervózní, takže té paní, která nám cenu předává, předá na oplátku starou náplast, kterou si těsně předtím strhl z prstu, aby jí nepodával ruku se zalepeným prstem. 😂😂

Cesta do minulosti a s kytkou na hřbitov. Sama sobě se musím smát, když nám dobrovolně naplánuju výšlap na kopec. Je přece jedno, že to to dítě nesnášelo, od čeho jiného by tu ty kopce byly, než aby se na ně lezlo.

Taneční léto: nejdřív týdenní taneční workshop s M., na kterém se dík Mikolasově Acapelle naučím mít ráda sambu, pak letní soustředění a pak další dva týdenní workshopy. Mezitím si odskočíme na výbornou hotdogovou párty u P. v bytě s nekonečnými stropy a okny otevřenými do noci a nad smažákem u řeky se seznámíme s Milanovou Eliškou.

Náhodou jdeme na houby a myslím, že poprvé v životě dělám smaženici. Řadu krásných hořčáků jsme ale museli pochovat pod stromem.

V září v komorní sestavě společně s M. (to je jiné M.) překonáváme strach z mostů.

Náš Milan se žení. Dostává od nás dvě malé koalky pro budoucí potomky, jednu od každého druhu. Jako bychom to věděli… 😉

A moje první Amerika. Tuleni u pláže na Cape Codu v Massachusetts, veverka v bostonském parku, knihkupectví v Portlandu, nekonečný kvíz v galerii Center for Maine Contemporary Art, který určoval, jestli jste spíš jako raketa, letadlo, loď nebo karavan (raketa samozřejmě!), Acadia National Park a náš osamělý výstup tím nejstrmějším možným srázem k Bubble Rock, když všichni ostatní chodili po schodech okolo, okouzlující Montpelier a nejlepší latté na světě, Vermontosaurus v ranní mlze, Bílé hory plné všech jiných barev a cesta na Mount Washington, opuštěné vodopády ve stmívajícím se lese, Norman Rockwell Museum a… New York Rangers versus Edmonton Oilers v Madison Square Garden. Nejvíc ❤️. A ve všech hotelích sprcha s hlavicí napevno ve zdi, bez hadice. 🙄 Je to fakt úplně jinej svět. 😀

I kvůli zážitkům z letadla se ale vracím naprosto vyčerpaná a nemocná a měsíc se z toho hrabu ven. eMkoně skoro vůbec nevidím, protože se vrací pozdě večer a odchází dřív, než vstávám.

Poprvé na lasergame a strašně mě to baví (kdo by to byl řekl kromě eMkoně, který ve mně tu chladnokrevnost a krvežíznivost samozřejmě už dávno předtím viděl) a taky na školení, ze kterého si odnáším hlavně poznání, že vážně nechci trávit svůj čas tím, že budu vybírat, do jakého odstínu ladit feed na instagramu.

Při pokusu o kotoul vzad si hnu s krkem tak, že mě P. najde brečet nad pisoáry na záchodě, což by bylo komické, kdybych mohla hýbat hlavou. Ale to nejhorší rozeskučím a zbytek dokoná límec.

Robot Josef válí v Akropoli. A spolu s ním Floex, který působí jako takový roztomilý truhlík a hrozně mi připomíná jiného známého truhlíka.

Vykradli nám auto. Vinohrady mě tím velmi zklamaly, ale utěšuju eMkoně, že tak má zase o kousek víc nakročeno k tomu stát se opravdovým Pražákem se vším všudy. Tedy se vším všudy mínus to, co ukradli.

Dokončuju v práci ten nejkrásnější projekt z celého roku – posílám balíček malé výtvarnici, jejíž obrázek jsem vybrala na firemní přání.

Tančíme s dětmi. Setkání s Verčou a speciálně Eliškou je jako setkání s jiným živočišným druhem, se kterým si moc nevím rady. Ale je sympatický. 🙂 Baví mě mnohem víc než dohadování se se starými známými stejného druhu.

Babiše do koše a Vánoce bez Andreje přejeme si na Václaváku a potom i na Hlaváku.

Zase jedeme do Plzně a zase pozdě – tentokrát eMkoně jeho odhad času vychází pěkně draho, protože mi zahanbeně slíbí tisícovku za každý gól protivníka a dvě za každý gól našich, které nestihneme. Kdybych to vymáhala, vydělala bych 8 tisíc, protože už dlouho jsem neviděla tak gólově bohatou první třetinu… vlastně ani tentokrát jsem ji neviděla. 😀

V prosinci dvakrát peču perníčky, protože první várku sežereme ještě před Vánoci. Vykrajovátko ve tvaru koaly je sice roztomilé, jenže… jak máte takovou dvacátou koalu v pořadí asi nazdobit? 😀

A na Štěpána vyrážíme na sever, kde zůstaneme až do Silvestra. Koukáme, jak slunce naposledy v roce 2019 mizí v moři, a Nový rok oslavujeme prskavkou na odpočívadle u prázdné německé dálnice, zatímco za protihlukovými stěnami kolem cesty bouchají ohňostroje.