ranni-loch-arkaig

Intro, 1. díl, 2., 3.

23. 9. 2016

Navzdory tomu, že rozlícené nebe v noci o jezero Loch Arkaig a okolní kopce rozmlátilo miliony kapek a tráva všude kolem byla zasypaná střepy, když jezero a kopečky okolo něžně probudilo svítání, všichni zjihli a tvářili se jakoby nic, že je to jenom rosa. :) Od závory, u níž jsme nocovali, jsme vyjeli zpátky na silničku klikatící se kolem vody směrem k civilizaci a přitom hledali odpověď na osudovou otázku, který ze zdejších kopečků pučících těsně u břehu hostil tu legendární převlíkací scénu z posledního Herráka Potteráka, v níž ze sebe Harry s Ronem dramaticky strhávají mokré oblečení, aby děj posunuli do Bradavic. Nepřestalo mě bavit vykřikovat za každou novou zákrutou, která otevírala nové možnosti, že tenhle nebo tenhle… nebo tenhle to určitě byl! Ale vlastně doteď vůbec nevíme, jestli se tu tahle legendární scéna točila. :D

ranni-loch-arkaig2

Zastávku na snídani jsme si udělali ve Fort Williamu, který se zřejmě rozhodl, že nám ukáže pravou drsnou skotskou tvář. Celé to začalo tím, že nám automat v obchodě odmítl vzít naše libry. Protože to bylo už poněkolikáté, co s nimi měl někdo problém, usoudili jsme, že už toho máme dost, a šli hledat banku, aby nám naše zřejmě falešné anglické libry vyměnili za nějakou funkční místní měnu, i kdyby to třeba měly být ovce. :mrgreen: Sotva ale v Bank of Scotland viděli na bankovce královnu, zabouchli před námi okýnko. Tohle neděláme, my vyměňujeme jen skotské libry. WTF? Běžte si na poštu. Tak jsme šli na poštu, abychom si vyposlechli, že tohle nedělají a že si to máme jet vyměnit do Bank of England.

Je tady ve městě nějaká?
Ne, to musíte dolů, do Anglie.

Takže asi tolik k předpokladu, že Británie je jedna země. :)

Až doma eM_koň zjistil, že tohle jejich odmítnutí vyměnit anglické libry je prý proti (asi anglickému) zákonu, ale kdyby se to nestalo zrovna nám, bylo by mi takové partyzánské podvracení jednoty docela sympatické. Ale my jsme si i tak poradili a stejně pár nespokojených královen v jejich pokladnách ubytovali. ;)

Z Fort Williamu jsme zamířili do Glenfinnanu za železničním viaduktem, po němž dvakrát ročně jezdívá Bradavický expres. Stojí přímo na severním okraji jezera Loch Shiel, které si občas hrávalo na bradavické Černé jezero, takže to tu vypadá trochu jako ve skladu potterovských filmových exteriérů. Nezapadá (a ví to o sobě) akorát ten skotský horal na sloupu na břehu jezera, který se tu tyčí na památku toho, že někde tady Karel Stuart aka Bonnie Prince Charlie zlanařil skotské klany, aby se pro něj nechaly rozsekat v bitvě u Cullodenu.

Všichni parkovali u návštěvnického centra u nervózního horala na morovém sloupu, odkud už byl vidět i sám viadukt, ale já jsem si přečetla, že se k viaduktu jde od železničního muzea, takže my jsme museli jet až k železničnímu muzeu. U historického jídelního vozu jsme se napojili na viadukt trail a začali se osaměle šplhat do hrozného kopce, protože celý zbytek světa šel samozřejmě cestou menšího odporu, totiž od návštěvnického centra. “Ale my budeme mít hezčí výhledy.” ;)

cerne-jezero

glenfinnan3

Viadukt postavili v roce 1901 a těch víc než sto let bych mu klidně věřila, zblízka nevypadá moc v pohodě. Na natáčení ho asi museli něčím přemáznout. Bradavický expres projel už prvního, ale měli jsme štěstí, protože projížděl alespoň nějaký noname scottish train.

glenfinnan2

Prošli jsme pod viaduktem a dostali se až k návštěvnickému centru, odkud chodily všechny ty trapky. Chtěla jsem se podívat ke sloupu, a tak šel eM_koň pro auto, jenže jsem zjistila, že i ke sloupu a okolní “zahradě klanů”, kterou jsem docela dlouho četla jako “zahradu klonů” a lákala mě tak víc, si člověk musí koupit lístek. A tak jsem místo toho čekala na eM_koně na parkovišti a mimoděk u toho stihla porušit skoro všechna pravidla tohohle superorganizovaného placu (no pedestrians, yes pedestrians, no entry, pedestrians trail, only buses, … snad jenom no overnight parking jsem nestihla :D ).

Vykašlali jsme se na horala a jeli k jezeru Loch Eilt, od nějž si tvůrci půjčili ostrůvek Eilean na Moine, kde uložili Brumbála k poslednímu odpočinku, a pak ho celý přestěhovali do vod Loch Arkaigu, jehož dramatické okolí se jim k mrtvole s bezovou hůlkou zdálo jako vhodnější kulisa. Kdo si toho ještě nevšiml, tak ano, tento díl našeho výletu je možná trochu víc potterovský. :)

loch-eilt

Hledání ostrůvku bylo ale náročnější, než jsme čekali, poněvadž pokaždé, když už jsme si mysleli, že ho máme, našli jsme o kus dál další, který se tvářil ještě o maličko víc jako ten pravý. :) Nakonec to byl asi tenhle. Jako šílenci jsme se k němu drali v největším lijáku skrz promočenou trávu a vřes.

brumbalovic

brumbalovic2

Za Lochailortem jsme odbočili k moři. Když se před námi otevřela první zátoka, pořád pršelo a toho dne už ani nepřestane, ovce na břehu lízaly slané chaluhy a opodál stál nekrásnější strašidelný dům. Moře bouřilo a na všechny strany plivalo žluté řasy a obřím balvanům v zátoce byly vidět jen hlavy jako ponorkám, když se noří pod hladinu.

v-tom-dome-strasi

Na cestě k nejzápadnějšímu bodu britské pevniny jsme si udělali zastávku na Tioram Castle, což je podle mě asi úplně nejlepší hrad na světě, a to navzdory tomu, že má jenom čtyři zdi a i ty se rozpadají, a tak se ani nedá dostat dovnitř mezi ně, a navzdory tomu, že ho skotští památkáři prý odmítli opravit nebo co. Leží na miniaturním ostrůvku v jezeře Loch Moidart, což je tak trochu moře, takže tu dost dobře (zvlášť na jezero) funguje příliv a odliv a ten odliv odhaluje pruh země, po kterém se k hradu můžete dostat. Tioram v gaelštině znamená “suchý”, což je podle mě moc pěkný příklad sarkasmu. U hradu pršelo tak, že jsme museli vytáhnout naše supercool zubaté pirátské pláštěnky se zkříženými hnáty na hrudích, v odhaleném písku bobtnaly kaluže vody a celý ostrůvek porostlý kapradím tak hustě, jako by to bylo poslední místo na světě, byl promáčený až na kost. Speciální spršky vody nám navíc ještě dopřával vichr, co se freneticky točil kolem hradu. Pro mě naprostá dokonalost. :)

tioram

tioram2

Po uzoučké cestě jsme pak přes vesničky Salen a Kilchoan pokračovali dál k Ardnamurchan Point, což je ten avizovaný nejzápadnější cípek britské pevniny, i když spíš “pevniny”. Byla to docela nekonečná cesta klikatící se opuštěnou, promočenou a mraky zastřenou dinosauří krajinou, po které jsme pluli s ambivalentními vlnami BBC Gael, kde každý rozjařený řízný skotský track vzápětí trestali kajícnými ponurými chorály.

Aut jedoucích v opačném směru, s nimiž bychom se museli na jednoproudé cestě vyhýbat, ubývalo, až jejich světla zmizela z cesty úplně. Stejně jsem ale začala Skoty, nebo spíš Brity podezírat, že ty cesty dělají tak úzké záměrně, i dnes, i tam, kde by tak úzké být nemusely. Jednak asi aby tříbili morálku a velkorysost motorizovaných obyvatel, kteří se pak každý den rozhodují a kolikrát předhánějí, kdo komu dá přednost, a jednak možná taky aby podpořili ducha komunity a pocit pospolitosti, protože při vyhýbání se s každým řidičem musíš pozdvihnutím ruky pozdravit, takže za chvíli už si připadáš buď jako Hitler, nebo jako jeden z nich, jako farmář, co jede zkontrolovat svoje stádo a pak to stočí do hospody. :)

Poslední kus cesty k Ardnamurchan Lighthouse, který střeží Ardnamurchan Point, střežil semafor. A ačkoli široko daleko nebyl vůbec nikdo, když nepočítám rozzuřené moře a jelení stádo, co se nám vysmívalo a pak uteklo za kopec, chytli jsme červenou. Naštěstí nakonec nás algoritmus nebo kamera nebo pán, co hlídal na majáku, i když se tvářil, že je zavřeno, pustil, a tak jsme vydlážděnou jednosměrkou, na níž už nebylo kde se vyhnout, protože okolo se nadšeně nabízelo jenom vzpínající se moře, vyjeli až k majáku.

Ačkoli už bylo zavřeno, stejně jsme se chtěli kolem projít, nicméně někteří z nás měli nejdřív trochu problém dostat se z houpajícího se auta ven kvůli tomu, jakou silou jim dveře zvenčí držel vichr. Venku nás trefovala jedna kolmo letící sprška deště za druhou, ale opodál pasoucí kozy počasí nijak zvlášť nevzrušovalo. Hned bylo jasné, kdo je turista a kdo domácí. Jinak tu nebyl vůbec nikdo. Prostě konec světa. Je slaný a rezavý a je tam velká červená trubka, kterou se dá poslat poselství na druhý břeh. ;) A pod převisem budky, kam nefouká, je cosi, co připomíná autobusovou zastávku, ale bez jízdního řádu.

Ardnamurchan-point

Ardnamurchan-point2

ardnamurchan-point3

Po cestě zpátky jsme ještě měli zelenou, ale kdyby jel někdo po nás, asi by už neměl žádnou, protože vítr si se semaforem pohrával jako zvědavé zvířátko.

V Kilchoanu jsme už v naprosté tmě ještě odbočili k Mingary Castle. I když cedule říkala, že nic nebude, snažili jsme se ke zřícenině nenápadně dostat, i když jsme se přitom mimo jiné ocitli i na soukromém dvoře nějaké farmy. Tím spíš jsem nabádala k nenápadné jízdě a moje přání se obzvlášť zvučně rozléhalo v těch mnoha chvílích, v nichž jsme přejížděli přes některou z cattle grid, mřížek zabudovaných v cestě, které brání přechodům pasoucího se dobytka.

No minimálně dva oslové tudy ten večer parkrát projeli. Tak zase zítra. :)

Post Navigation