zatvorene

Bratislava 23-25/3/18

Bohužel jsme si před cestou někde přečetli, že Bratislavský hrad připomíná stůl převrácený vzhůru nohama, takže pak už jsem Bratislavu celou dobu vnímala jako město, které se po té party vzbudilo do pořádné kocoviny. Jako Praha, ale horší. Na Brno dobrý? :)

Read More →

motol

Urgentní příjem v Motole, kde za popojíždějícími garážovými vraty do vesmírných lodí nemají jenom hučící tunely a průlezky pro lidské křečky, ale taky tobogán, co vás vyplivne až na lůžkovém oddělení. Jeli jsme tu zprávu říct do práce a pak jsem posledních pár hodin pracovala, než jsem si s novou sportovní taškou s ironickým nápisem Take Action poprvé sedla na nemocniční postel a připadala si při tom trochu hloupě, vždyť bylo 11 dopoledne.

Náramek na ruku, výška, váha, tohle vám seberu, tohle vám nakapu, vy máte kostičky, punkce, punkce, to jsem vás trápila, rezonance, rezonance a za komunistů měli mladí jistoty, ale nebojte, budete to mít čistý. Ale nemám. První kanyla, první infuze, první tác s nemocničním jídlem, první noc v pokoji, v němž do tmy nad postelemi září matné svatozáře jako automaty nad ránem v opuštěném kasínu. První zlá sestra. První modřina. Jukebox na dávení na chodbě. Kroutící se žíly, které se překotně soukaly do děr, když se kolem mihla sestra s plivátkem. První návštěva. A pak spousta dalších. Moje nejlepší tanečnice, které mi přinesly navoněnou týmovou mikinu, se kterou jsem spala místo polštáře, a chodily mě krmit podle vlastního dotazníku. Půlnoční erupce na slunci a do tří hotový rozpad Pangey. Noční cvičení. Patou už trefím koleno i poslepu. Taky první bezmoc.

Read More →

dalnice

Dny první: 12. – 14. 9. 2014

Pro vykreslení toho, jak se dokážou věci lavinovitě srát, když stojíte pod dostatečně vysokým kopcem, bych uvedla, že ještě v pátek v půl sedmé večer, kdy už jsme původně tak trochu plánovali mít polský nebo aspoň pohraniční vítr ve vlasech, jsme přebookovávali lístek na trajekt kvůli změně SPZky. V Česku už ale od šesti měli padla, takže jsme zkusili anglickou operátorku, která ke svému vlastnímu vzteku musela brát v potaz nultý poledník. Za pět minut osm jme v Alze ochmatávali vytipovanou navigaci, což byl z různých důvodů rovněž nečekaný bod programu, akorát že to, že mezi evropskými zeměmi v ní chybělo zrovna Finsko, jsme na rozdíl od přezíravého alzamana odmítli chápat jako “prostě demo do showroomu neasi, v krabici ze skladu budou mapy beztak komplet, jo a kdyby náhodou ne, dycky to můžete reklamovat, že jo”. Poněvadž takový luxus jsme že jo zrovna neměli a a poněvadž v Tallinnu bychom takovou navigaci mohli leda tak hodit baltským rybám na cestu do teplých krajin, za minutu osm jsme nakonec zaplatili navigaci úplně jinou, samozřejmě mnohem dražší, jejíž Velký bratr ale prokazatelně dohlížel i na Finsko (asi ruská produkce), a někdy v deset večer se z posledních sil konečně vysunuli z Prahy.

Read More →

Po skoro pěti letech poctivého pražského hromadného pohybu a nesčíslných triumfech nad jeho kolegy, které jsem v rozletu pokaždé srazila svými vzorňáckými jízdními doklady, mě minulý týden poprvé sestřelil revizor. O den jsem omylem přejela kupon. Tvrdil mi sice, že se zkusí ustrnout a že když si koupím nový ještě ten den, Na Bojišti mi to dají za padesát, ale do protokolu včmárnul přesný čas srážky, takže se ze všeho nejvíc zdálo, že to od něj byla klasická sviňárna, akorát v bublinkové folii.

Paní doplatková mi dneska moje podezření (a rozlučku s tisícovkou) nejdřív rezolutně potvrdila, pak se ale na mé straně skla vzedmula síla poctivosti, jež ji zavalila jako domino hejna na sebe navazujících kuponů a před níž pokladnice musela kapitulovat. A vážně mi to za padesát dala. :cool:

Tento příspěvek chci proto věnovat svému revizorovi, který nebyl svině, i když moh’.

“Ty vypadáš jako princezna,” rozhodla nadšená Terezka. První a poslední kompliment, který jsem brala vážně.

Plejáda úsměvů, zmatků, lesků a blesků uprostřed proměněné tělocvičny. Málo alkoholu a cigarety až za hranicemi potemnělého pozemku. Váza z uřezané PET láhve. Roztřesené ruce v rozpacích z gratulací, prstýnek na památku a hádka po telefonu. Bloudění po sále, třetí Mojito a tanec a tanec a tanec. A konec tance.

Absence slov. Bolavé nohy. Pozdně ranní návrat dentální nitě. Let it be.

třída