Němci byli vždycky napřed – musí se jim nechat, že i 17. listopad slaví už devátého. 😉 Ale protože letos měly mrtvé betonové panely dvacáté páté narozeniny, rozhodli se v Berlíně na jejich počest vybudovat zeď znova, i když tentokrát betonárny nepotěšili a použili trochu míň kontroverzní a trochu líp prodyšný materiál, a to sice sexy svítící balónky, které navíc slíbili s koncem oslav vodhákovat a vypustit a zopakovat si tak “nějaký pocity”. Tuhletu emocionální rekonstrukci freiheitu jsme si nechtěli nechat utýct, protože přirozeně pasem po podobných úchylárnách a protože minule jsme si zas tolik neužili, takže jsme v sobotu odpoledne spontánně naskočili do autobusu SA (čímž ale nemyslím Sturmabteilung, nýbrž Student Agency), kterému šéfovala buď naprosto exaltovaná, nebo naprosto sjetá stewardka – naštěstí nás ale utěšila, že jestli se naše vlastní sluchátka dneska dobře nevyspala, půjčí nám erární…a taky na zastávce v Drážďanech varovala ty, “kteří s nám pokračujete dál na ZÁPAD, abyste zůstali na svých místech”. Pak přišla pauza a chvilku tiše okouněla, po ní si mikrofon znova odkašlal a dodal: “A nevystupujte.” Potom už bez ozvučení následoval záchvat smíchu, který od řidiče dolehl až na sedačky 41 a 42. Ale aspoň jsme si byli jistí, že jedem správně. 🙂

Chvilku před osmou nám slečna blokla Hobita a slavnostně zahlásila do mikrofonu: “Omlouvám se, že ruším, ale právě se blížíme k naší konečné zastávce a tou je, jak ostatně vidíte sami, Berlín.” Potom nás vyplivli na nádraží pod místní Eiffelovkou a dál už to bylo na nás. Machoň to vzal samozřejmě strašně zodpovědně a začal rozvážně zkoumat všechny mapy v dosahu, které se před ním nesvinuly nebo nepřešly na vysvětlivky z měsíčních run 😉 , zato já jsem byla nervní, jak když se pes konečně utrhne ze řetězu a nějakej dobrák od kosti mu ještě zkouší radit, aby si před útěkem do divočiny nejdřív nastudoval, jak se dostane zpátky / do hostelu, nicméně podařilo se mi prosadit, že ještě nepůjdem spát, ale že se mrknem do města.

U rozhlasové věže, která je teda ve srovnání s věží televizní vyšpulenou přímo na Alexanderplatzu hrubě vyšoupnuta takřka na periferii, tonulo kromě trickstera se štípnutými jízdenkami pusto a prázdno a tím spíš nás hned tady ovál již známý velkopruský architektonický duch, který kvalitu ulice vždycky poměřoval podle toho, kolik pruských valachů by se mohlo vejít vedle sebe. A čím víc, tím líp, pochopitelně. 🙂 No a nebo ten velkopruský duch tušil, že jednou se tu bude oslavovat 25 let od vzepětí konstruktivního vandalismu, protože sotva jsme vystoupili na Potsdamer Platzu, tak nějak nám došlo, kde byli všichni ti lidi doteď zalezlí.

Celkem nás strhla davová anarchie a pustili jsme se podle balónkových navigátorů (a podle pudových tuh masy, co nás vcucla) k Braniborské bráně, skrz kterou se nedalo projít – jak za starých časů. Tentokrát ale místo toho nabízeli aspoň náhradní program zahrnující svítící dórské sloupy, světelnou šou, rozdělené a zase spojené pláty obrazovky i velmi decentní, takřka romantické provedení Deutschland, Deutschland über alles (což je hymna, která mi popravdě dělá mnohem větší radost než óda, co to má v samotném názvu, i když Beethoven je v tom víceméně nevinně). Ještě před branou pouštěli sestřih z noci, kdy to rozpačití pohraničníci vzdali. Píše se o tom i v Jarnebringovi blahé paměti.

Po chvíli vočumování ale nejen nás začali ovšem srát nějací asertivní národi, kteří zrovna dvakrát nevypadali, že vědí, vo co tu jde a že to není jenom hodně drahý lampionový průvod, na rozdíl od nějakého staršího domorodého pamětníka jsme se ale nakonec rozhodli, že jim způsoby slušného chování vysvětlovat nebudem (dyť jsme byli taky na návštěvě), kolem Reichstagu jsme došli až k Sprévě a tam se zanořili do U-bahnu. Cesta do Westendu obsahovala ještě několik zákeřných questů v podobě přestupů mezi různými druhy báhnů, ale tak nějak jsme bohatou potenci mise tohoto druhu po minulém zážitku v Berlíně tušili a když jsme navíc pokořili berlínský Hauptbanhof a našli svůj návazný spoj, musím říct, že jsme se cítili skoro jak Viktorka na kvadrize, když zrestituovala orla. 😉 Ale vážně, už jste někde v civilizovaném světě viděli tak úchylnej systém dopravy? 🙄

Po řečnické otázce pokračujem dál. 🙂 Ve Westendu jsme celkem rychle vystopovali hostel, kde si zrovna recepčnímu nějaká černoška stěžovala na hlasitou house party na čtvrtém, ale my jsme naštěstí dostali dost exkluzivní spaní v uzavřeném bloku, takže i když jsme měli hlad, už jsme se odtamtud ani nehli.

V neděli jsme vstávali děsně pozdě a stejně mi úplně nešlo obživnout, protože v těch jejich ikeáckejch postelích se nedalo spát, a po snídani v bistru jsme se S-bahny, co rozrývají celé město, vrátili zase pod oblouk. Na Friedrichstrasse i na Brandenburger Tor stepovaly kempy policajtů, aby pohlídaly pietní ordnung, ale my jsme měli pro dnešek jako první na programu Památník holokaustu, a to navzdory tomu, že tenhle víkend se hřál na výsluní reflektorů a většinu všeobecné pozornosti uzurpoval komunistický marast a nacističtí zombíci hráli spíš páté kolo u tanku.

Tak šikovně se jim to sešlo, že hned poblíž památníku mají taky bunkr, kde to zabalil Hitler a spol., a ještě o kousek dál ministerstvo financí, kde dřív bydlel Göring a jehož celé jedno loubí zdobí tato explicitní socialistická epopej. Německo furt urputně buduje lepší zítřky asi.

Göringovým sousedem býval jeden čas i Himmler a zrovna u jeho ďoury a bývalého ústředního nacistického pelechu na Niederkicherstrasse se zachovalo torzo zdi, co tu na základech gestapácké mučírny vyrostla o pár desítek let později. Akorát sem tam už ve zdi trčí díry od toho, jak si Berlíňané loupali perníček. Zrovna u jedné takové díry Machoš ochotně zapózoval jako smutný, leč uvědomělý domorodec se zrakem překrytým blankou historické tragédie hladovému kameramanovi na druhé straně, který tu pásl po hlubokých lidských záběrech orámovaných vykouslým betonem.

Dobové foto na informačním panelu z doby uchvacování moci, Goebbels a Hitler, ale zjevně jenom jeden z nich na sebe skutečně dokázal strhnout pozornost. 🙂

Podél balónků jsme se zase vraceli na Potsdamer Platz, kde měla být podle mapky ještě stará strážní věž, ale bohužel jsme našli jenom novou věž od metra, a tak jsme se odtamtud pustili za největším omylem dne, do krásného Schönbergu. 😉

Což o to, Schönberg má fakt kouzelná zákoutí, i Kennedy se tu rozplýval a celý dojatý uvažoval prý nahlas o tom, že by chtěl být taky Berlíňan, na druhou stranu ani tohle místo nezapře svůj němčourský původ, protože i tady má každý platan v aleji přibité svoje speciální číslo, protože pořádek musí být a co kdyby si ty stromy hrály po večerech na škatulata, hejbejte se, že.

Jenže my sem jeli hlavně kvůli komentované prohlídce sídla Stasi, kterou Machoš našel mezi doprovodným programem víkendových oslav odezdění. Jako ano, musím říct, že se mi trošku nezdálo, že by Stasi sídlila v Západním Berlíně 🙂 , načež Machoš ustoupil, prohlédl svoje poznámky a odtušil, že to možná nebude sídlo Stasi, ale Juden / Jugend Museum s výstavou o Stasi. No a nakonec to byly celkem 3 místnosti ve vile mládeže, kde sestrojili takovou malou výstavku o tom, jak se Stasi činila právě v západním sektoru, ovšem navzdory tomu mnohaletému americkému vlivu tu neměli ani slovo v angličtině a ještě byli tak strašně vlezlí, že měl člověk celkem nepříjemný pocit, že kdyby mu právě teď něco trčelo ze zadku, některej z těch průvodců by se na to mohl omylem napíchnout. Ani jsem nestihla Machošovi vysvětlit, že jdem pryč, páč ten chlap nás před začátkem hromadné prohlídky zatáh kamsi do rohu, kde nám ukazoval výstavku o tom, jak tady integrujou přistěhovalce z Česka. OMG.

Slečna průvodkyně vzápětí nadšeně slíbila, že bude mluvit fakt langsam, ačkoli na to jsem jí chtěla říct, že co je mi to platné, když to bude pořád německy, a tak začala nekonečná prohlídka. Pryč jsme nemohli, protože chlápek nám zamkl věci do skříňky a ode dveří nás okem dotěrného ostříže pozoroval, jestli si to dostatečně užíváme, takže jsme se snažili odposlouchat, co se dalo. Machoš, který byl němčinou na rozdíl ode mě poskrvněný ještě na gymplu, mi tak trochu překládal, což mělo ovšem za následek třeba to, že u fotky agenta nasazeného na starostu tvrdil, že to je starosta. 🙂

Vydrželi jsme první místnost a pak jsme maličko zrychlili tempo, protože průvodkyně dokázala vykládat o jedné rozmazané fotce třeba 10 minut, a posléze se skoro nenápadně vypařili.

Vuitton für Stasi

Místo toho jsme šli do parku k rybníku, co na něm leží místní stanice metra, a činili se v budoucí prospěch berlínských psychiatrů strašidelným ksichtěním se na mimina.

Cestou na Schlesisches Tor jsme pak byli svědky jedné rasově stereotypní situace, jejíž černošská aktérka neměla lístek, takže jsme dostali i názornou ukázku, že kontrola revizorů může být ještě o dost horší, než jak to provozujou pražští bachaři.

Před mostem startoval začátek jednoho konce světel a na druhém břehu začínala East Side Gallery, kus skutečné zdi, kterou zachránili tím, že ji pokreslili a potom vyhlásili za umělecké dílo. Vydali jsme se podél ní, mezi lidi přetlačující se v obou směrech, a když jsme si chtěli odpočinout na Ostbanhofu, trochu nás vypudily obří fronty na záchod a chlápek zvracející za jezdícím modelem vláčku. Asi to přehnal s rychlostí a nevybral začátku nebo co.

Potom jsme pokračovali dál strašně dlouho a furt jsme nemohli nikde najít žádnou díru ve zdi. 😀 Po cestě nás sem tam bavil nějaký doprovodný program, třeba fakt strašidelné vystoupení Jugend Bandu čili ztělesněných nadějí ambiciózních, avšak nekritických otců postávajících opodál pod stromem, nebo nějakého nonkonformního náboženského sboru. Machoš si tipl, že to budou křesťanské chvály, ještě než zapěli první aleluja – prej proto, že v jejich očích viděl zaručeně víc radosti, než kolik by jí mohl poskytnout prostý fakt, že se budou vypouštět balónky. 🙂

Prošli jsme šílenej kus, ale blížila se sedmá a začínalo být očividné, že k Braniborské bráně to jaksi nedáváme, tak jsme se v očekávání zastavili kdesi v poli. Ani po sedmé se ale pořád nedělo nic, takže jsme popošli ještě dál, až takřka k Checkpoint Charlie. Skoro kolem každého balónku už okouněl jeho vypouštěč / hlídač z oficiální balónkové skvadry, a tak jsme nakonec strategicky zastavili s několika dalšími na ostrůvku uprostřed silnice. Furt bylo ale ticho po pěšině, u brány asi řečnila Angela, a k nám akorát přijela policejní hlídka, megafonem pronesla nějakej vtip (asi – protože ti lidi překážející na přechodu se tomu smáli) a zase odjela.

Teprv před půl osmou se v dálce mezi budovami něco zakomíhalo a po chvíli ostření jsme usoudili, že k nebi skutečně začaly stoupat balónky. Dost nás ale zklamalo, že se vypouští po jednom a už nesvítící, takže to spíš než nějakou velkou ideu připomínalo prostě takovou nešťastnou větrnou nehodu u pouťového stánku. Jsme spíš čekali, že nějakej hustej spínač to odpalí všechno naráz, no. 🙂 Ale dav přesto nepřišel o své vzrušení a satisfakci – právě na našem ostrůvku uprostřed cesty se totiž jeden prorežimní balónek odmítl uvolnit, a tak se ho spontánně chopila nějaká statečná přihlížející, začala jím lomcovat, a když to uzřel dav, začal ji mohutně povzbuzovat, takže společnými silami ten balón nakonec prostě urvali. 😀

U Charlieho už jsem byla ale úplně mrtvá a musela jsem si sednout, takže jsme zapadli do mekáče, který měl naštěstí ve vnitřní výbavě i nafukovací mód, a tam jsme vymysleli poslední plán, procházku po dvou emblematických ulicích: Kurfürstendamm a Karl-Marx Allee. Ani v jednom případě nebyli architekti zrovna úsporní – na Kudammu mají tak široké chodníky, že je osadili skleněnými kvádry s reklamou, která tak jak přízemní ozón přelejzá z obchodů ven na ulici, ovšem na Karl-Marx Allee mají tolik prostoru, že uprostřed silnice udělali rovnou parkoviště.

Budovatelům z východního Berlína tehdy nějak ujelo socrealistický pravítko a monstrum zasvětili Stalinovi, jakože svůj k svému asi. 🙂 Akorát pak se radši úchýlili k mrtvějšímu a tím pádem méně problematickému Marxovi. Godzilla mezi ulicemi je to očividně dodnes, asi jako tři Evropské vedle sebe, i s kvádrovitým hotelem Moskva a kinem International, v němž visí bižu lustry až na zem. Ovšem jde-li někdo z místních nastartovat auto, potřebuje k tomu vlastní taxi.

V půl dvanácté se z mlhy začala nořit TV věž na Alexanderplatzu a my jsme nasedli na poslední dnešní jízdu po okruhu. V metru s námi jel i ukradený dvojmetrový stojánek od jednoho z vypuštěných balónků, co si ho někdo vezl domů jako suvenýr. 🙂

Na nádraží už stál náš podivný autobus, kterej vypadal jak zájezd uprchlíků, ale nezbývalo nám nic jiného, protože SA měla vyprodáno. Trochu hororové kulisy s šíleným komparsem. My jsme naštěstí svoje místo našli, ale dvojsedačku vedle zabírala baba, co vypadala jak cikánská čarodějnice. Řidič jí šel asi třikrát říct, že tohle nejsou její místa, ať se kouká odvalit, a pokaždé, když odcházel, ho provázely babiny nesrozumitelné nadávky. Poněvadž se zdálo, že ho asi natřikrát proklela, celkem ochotně jsem se rovnou připoutala zpuchřelým pásem. 😀 A chlápek za námi si postavil rovnou stan.

PS: Baba se nakonec musela odvalit k chlápkovi, co seděl za ní, i když hlasitě protestovala, že “ten je moc tlustý” a že “k tomu teda rozhodně nechce”. 🙂

Po napůl probdělé jízdě jsme v pondělí v půl šesté ráno přirazili k Florenci, a i když mi ještě celý následující týden bylo blbě z té spontánnosti a nevyspání, veskrze musím říct, že to byl fajn wander. A padlé zdi i všem, kterým se spolu s ní zhroutil svět, posíláme písničku: