Němci byli vždycky napřed – musí se jim nechat, že i 17. listopad slaví už devátého. 😉 Ale protože letos měly mrtvé betonové panely dvacáté páté narozeniny, rozhodli se v Berlíně na jejich počest vybudovat zeď znova, i když tentokrát betonárny nepotěšili a použili trochu míň kontroverzní a trochu líp prodyšný materiál, a to sice sexy svítící balónky, které navíc slíbili s koncem oslav vodhákovat a vypustit a zopakovat si tak “nějaký pocity”. Tuhletu emocionální rekonstrukci freiheitu jsme si nechtěli nechat utýct, protože přirozeně pasem po podobných úchylárnách a protože minule jsme si zas tolik neužili, takže jsme v sobotu odpoledne spontánně naskočili do autobusu SA (čímž ale nemyslím Sturmabteilung, nýbrž Student Agency), kterému šéfovala buď naprosto exaltovaná, nebo naprosto sjetá stewardka – naštěstí nás ale utěšila, že jestli se naše vlastní sluchátka dneska dobře nevyspala, půjčí nám erární…a taky na zastávce v Drážďanech varovala ty, “kteří s nám pokračujete dál na ZÁPAD, abyste zůstali na svých místech”. Pak přišla pauza a chvilku tiše okouněla, po ní si mikrofon znova odkašlal a dodal: “A nevystupujte.” Potom už bez ozvučení následoval záchvat smíchu, který od řidiče dolehl až na sedačky 41 a 42. Ale aspoň jsme si byli jistí, že jedem správně. 🙂
Hájila jsem orla, který byl pomlácen tak, že vypsali výběrové řízení na nového, odevzdala jsem moravčí seminárku, čímž jsem snad z půlky skolila další předmět, pročež jich zbývá už jen přesně pět a půl (z původních patnácti), několikrát jsem vyfotila záchod i obě milé půlky, navštívila Dona Ewinga na Smíchově, naložila rameno do lihu, elegantně se vymanila ze vzteku z demence a vstoupila do křehké rovnováhy, potkala v metru vlka s paničkou, co četla zrovna Vlčí píseň, koupila si celý regiment, byť původně šla pro malého pána –
– a teďko jedu po třech týdnech domů za sibiřským vlkodlakem, pustím si všechny díly Pána prstenů, až se mi z toho bude stmívat, a sním k tomu všechny maršmaláky, které cestou potkám. Tak.