Křup.
Ježiši, zas.
Třeba to byla šiška.
🙂

Letos jsem nechtěně zmasakrovala víc šneků než za celý svůj předchozí život. Kéž by se mi dařilo zašlápnout spíš ty, co mají se šnekem společný jenom ten sliz.

A taky jsem letos vyrobila pár krásných věcí. Fakt jo. A baví mě to. Akorát ta nejhezčí zrovna neprošla kvůli politické cenzuře. #serepesnanohu

Poprvé přijel Jiřík. Vzala jsem ho do mauzolea.

Na jaře jsem si do Prahy přivezla kolo. Krodili jsme okolo Prahy jako bohovský Armstrong a developerská mafie v jednom a pak dumali, kam se vsákla cyklostezka. Dostala jsem pérovací vidlici a růžový dres. Všechno jsme poctivě strkali do baťůžku. Na konci srpna jsem tam ale musela strčit i naraženou kostrč a ještě odtamtud nevylezla. Zatím teda stojím.

Město duchů. Prázdné výlohy a na náměstí vybagrovaný starý hotel. K pronájmu. K prodeji. Jenom německý pivo.

18. 4. Prší. Lidi smrdí jak zmoklí psi. Sedím na motoru. Štěstí z hotové práce aspoň na tři dny.

Úlisný chocholouš s červenou kravatou. Žaloba oprávněná.

Viděla jsem Bruggoland, Atlantik, zemi statečného finského národa, který se bránil a Berlín, který už podruhé kácel svoji zeď. Nejlíp strávený čas. Nic moc jiného nechci ani příští rok. Leda nové taneční boty. 😀 Jak už jsem psala od belgického pobřeží, co potřebuju ke štěstí, je déšť, moře, auto a výhled. A trochu Máchovtěrky a psa samozřejmě. 😉

Bylo to trošku peklíčko s flákači a stálo to jeden sprint pod deštník, ale nakonec jsme byly druhé. Vodporný máslový dort. A teď znova. Spíš než osoba na provaz ale prostě asi budu ten, kdo se má hlavně ksichtit čili mít výraz.

Brala jsem si dovolenou, abych se mohla učit. Urputné studium Chomského perverzí mě naučilo hlavně to, že říct někomu “ty jsi čomka” je velmi potentní a univerzálně použitelná nadávka. 🙂 Šla jsem jako obvykle na poslední termín písemné, a nadto i ústní části, protože kdy jindy, když ne tehdy, ptal se SIS a byla to řečnická. A zažila jsem tak pozitivní pohovor s proděkankou, že jsem se v tom středověkém panoptiku na chvilku necítila jako mimoň. Úplně mě pobila cvočky do dalšího boje s labyrintem.

Stěhovala jsem se ke klukům. Nějak mi ale zapomněli říct, že jejich patro je jako semeniště úchylů.

V domácnosti přibyl Raymond Gibbs jr., nejlepší tanečník, co znám. A Dje Mrtvoshe doplnil DJ Zombosh.

V září jsem napsala esej o Lego příběhu a donutila tak jedno z největších profesorských es na fakultě, aby si ho stáhlo. Taky nějaký cvočky.

Vydupaný exit.

Milana jsme museli udobřit sobí říjí.

Spustil to prasoň a už to jelo. Jako jediná jsem přežila exodus/pogrom. Akorát k některým se to nedostalo, a tak mi, trochu překvapeně, že mě vidí, kondolovali. Pak nějaké překrývající se obvody, jiskry a pálící se žárovka, ale teď mi to překvapivě docela svítí.

Už tam jsme.
Ještě chvíli to potrvá.
Kdyby to ještě chvíli trvalo, tak z toho Brna zase vyjedem.

Poprvé do Brna. Jak se ukázalo, tak jsme tu jenom na zkoušku.

Battle človíček s vránou a obří žížalou versus robot hulič. Měli jsme publikum, z něhož se rekrutovali skandující fanoušci obou polétavých hvězd a nasraní rodiče, kterým se vnucoval pocit, že cosi zanedbali. 🙂

Díra ve zdi, protože tatínek od sousedů se trochu nechal unést, a Malování. S někým, koho popadne a na dalších pět minut zcela zaměstná infarktový záchvat kýchání, kdykoli se mu pod nos připlete prachové smítko. Takže naše malování skrz jeho roušky vypadalo trochu jako návštěva banditů v Bank of England. Kdybychom škrábali dost dlouho a dostatečně hluboko, prodřeli bychom se skrz ten palimpsest až do vedlejší kukaně. Takhle jsme to zapíchli, když se mezi vrstvami omítky začaly objevovat nápisy jako Tanky!. Moh’ by to být šedesátý osmý, ale i čtyřicátý pátý nebo třicátý devátý.

Cesta na mlžnou Vysočinu, na rozlehlá panství zemského rodu Karlíků.

Ženská ruka, se pozná.

Jsem princezna! Vole.

Chovám se podle toho.

Za obzvlášť nevhodné znamení toho, že se v životě ubírám správným směrem, nominuju ten zábavný fakt, že ve chvíli, kdy jsem se konečně opravdu pustila do diplomky, na kterou celý rok nebyl čas, se mi začaly prořezávat zuby moudráky, které do té doby vcelku poklidně dřímaly zaražené do příkopu u horní i dolní brány. A to jsem si ještě před rokem vesele myslela, že už jsem nová vývojová řada, pro kterou jsou osmičky překonaným přežitkem.

Vzít si na Krajský soud v Brně jako četbu Švejka se vzhledem k prostředí ukázalo jako celkem empatický tematický výběr. Ještě by se hodil Proces, Hlava 22, Moc bezmocných, Tma o polednách, Králíčkovy sebevraždy či Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky.

Btw Brno si vás označkuje, bacha na to.

Btw vážně už máme 25 let po revoluci? Jo? A už jste se koukali, kdo soudil tehdy a kdo soudí dneska?

První Vánoce. Barák se sedmi sty postelemi skoro jenom pro nás. Nakonec stačilo jen modifikovat obyčej o drobcích ze středrovečerního stolu. Vltava byla daleko, a tak musíme doufat, že oběť k ní doputuje trubkami a že je neucpou ostatní “dary”.

Konec velké záhady: Svěrákovská pohádka o dvanácti měsíčcích mi konečně vysvětlila, proč chodím na záchod stokrát za den – podobně jako u Vladyky jsou to prostě jenom soustavné dubnové přeháňky.

O pár dní později seděl kolem ohně duben, květen, dva červnové, červenec a listopad a přesto tam byla kosna, co zalézala i do peřin a medvědovi dělala trochu plesnivý úsměv. Jako celý rok. A někteří z nich by velmi nutně potřebovali jedno (nebo možná více) tvrdé setkání třetího druhu, aby přestali mít lítostivé roupy, které se nespokojí jenom s tím, že vám ožírají řiť, ale které se nechají vylučovat celou kůží do ovzduší jako jedovatý plyn, co se drží při zemi. A bohužel nevylízají jenom v noci. A bohužel se jich nezbavíte, ani když si myjete ruce. Anebo když dospějete.

Vytisklá studie smrděla cigaretovým kouřem.

Byla bych golem bez přihrádky na šém.

Zdají se mi teď sny výhradně z doby druhého odboje. A když mluvil eMkoň o omezených možnostech tamagoči, myslela jsem, že popisuje Háchovy poslední dny ve vězeňské nemocnici.

Bílá Hora, první jarní den, 25 Jahre Coming Out, Bull’s Eye, taneční maraton, I’m OK, Tetín, Modřiny v mlze, mise Förhöja, Schönberg, polární kruh, polární záře, polární ledový. Siberia a první sníh a známky s Mumínky. Kiss My Turku. Nejdelší podzim.

Po sedmi letech blogování a jedné jediné šabloně, která se mi po celou tu dobu nepřestala líbit (Rainbow Feather RIP), uzrála doba – a dospěl k tomu i můj osobní poskytovatel, akorát mi o tom nějak nestihl říct – k tomu, abych se spambotům postavila vlastními silami a taky aby moje url začala dávat smysl. 😉 Takže jsem si na destiny.mmister.com sbalila svých pět švestek a jeden export a jsem tady. Btw destiny, ne asi.

 

Kulturní průvan 2014:

Nejlepší film: Walter Mitty a jeho tajný život. Tohle umístění bylo jasné už v lednu. Protože Eyjafjallajökull. Za ním, avšak s odstupem cca jedné vesmírné míle – Strážci galaxie. Protože mýval. A protože Vin Diesel konečně našel svoji životní roli.

Nejděsivější film: Argo.

Nejlepší výstava: Stéphane Halleux a jeho Civil Servants v Bruggách a filmové plakáty Igora Hofbauera v MeetFactory. Protože Ježíšek žhavil česko-chorvatský optický kabel, už mi visí.

Nejlepší hudba: The Baseballs. Opět. I když jsem je letos viděla naživo. 🙂

Nejlepší knížka: Tokarczuková, Olga – Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Fandím srnám ekoteroristkám a veverkám s kulometem.

Svým zvláštním wtf způsobem nejhorší knížka, kterou jsem ale dočetla: V jiném čase, v jiném životě od Leifa Perssona.

Nejhorší kulturní instituce: Národní knihovna. Ve svém boji o letošní výhru v téhle exkluzivní kategorii nepolevovala ani v cílové rovince o posledním adventním víkendu. Uvažuju, jestli by těm hydrám někdo možná neměl říct, že i kdyby se snažily o dost, o dost, o dost míň, stejně by ještě pořád prakticky neměly konkurenci – jako v posledních cca pěti letech.

Loňský rekap zde.

PS: Nevím, jak se mi to povedlo, ale úplně jsem zapomněla zmínit Příšeru a Marušku. Oběma tu teda vztyčuju aspoň symbolický morový sloup.