Můj narozeninový Londýn. Už z toho skoro začíná být tradice. Pár dubnových dní vytržených z hektického jara v Praze a věnovaných městu, které umí i kohoutky na záchodech prodat jako národní poklad a kde i podivné existence ve vlaku deklamují tak, jako by spolu právě rozmlouvaly na divadelním jevišti před stovkami diváků. Zapojit britský přízvuk tady vždycky mají čas – v tom je pro mě to bohatství monarchie. 😀
Byl to hrozně moc cenný výlet. Byla jsem zrovna velmi hladová po kráse a během dvou dní viděla tři skvělá taneční představení, ve kterých jsem jí spoustu našla. Každé bylo úplně jiné, ale nejvíc mě zasáhlo “malé” a intimní představení Dances Like a Bomb v nenápadném prostoru The Place v Camdenu. Byla to čistá oslava pohybu – navzdory bolesti, navzdory smrti a navzdory tomu zábavnému faktu, jak velmi snadno se vaším jediným tanečním partnerem může stát nemocniční stojan na infuze (už tehdy jsem věděla, jak aktuální to téma pro mě je, a to jsem ještě nevěděla, jak aktuální pro mě bude za pár měsíců, až budu sama den co den hodinu za hodinou koukat z postele nahoru, jak z pytlíku s roztokem zaháknutého do právě jednoho takového stojanu odpadává jedna kapka za druhou do nádržky, z níž vede hadička až do mé ruky… ale o tom zase jindy 👍).
