Česko se rozpadlo na okresy, a tak se držíme uvnitř Prahy.
M: “Tenhle Trojský most je vážně tak pěkný, fakt se mi líbí.”
Já: “Hm, já mám radši jiný. Víš který?”
M: “Most v Göteborgu?”
Já: “Jo. A víš proč?”
M: “Protože je v Göteborgu.”
Já: “Jo.”
Dneska máme výročí a k němu jsme si neplánovaně pořídili třetího člena domácnosti. Bohužel to není robotický vysavač, ale kytice, kterou mi eMkoň na dnešek objednal a která je tak obludná, že ji dost dobře nejde nepočítat. Když ji nesl od auta, šla jsem po ulici kus před nimi a dělala, že k nim nepatřím, a on byl fér a uznal, že mi to ani nemá za zlé. Nejsem ale svině, takže jsem na ně počkala, když se zasekli u schránek, protože se schovávali, než sousedky konečně nastoupily do výtahu a cesta byla volná. Pak jsem teprve za námi třemi s ulehčením zabouchla dveře od bytu, protože o hrůzách, která se v rodinách za zavřenými dveřmi odehrávají, nikdo z okolí obvykle nemá ani tušení (“Vypadali jako takový milý pár!” “Vždycky mi podržel dveře!” “Nikdy jsem si nevšimla, že by měla tři hlavy!”) – a přesně tolik toho podle našeho mínění mělo okolí vědět taky o tomto našem přírůstku.
Nejdřív jsem trénovala převal přes pravé rameno.
Potom jsem trénovala převal přes levé rameno.
A teď přichází další level – převal (lhostejno přes které rameno) s rouškou a pak se jít nadechnout k oknu.
To je nový contemporary dance vrchol/dno. Vrchol, nebo dno – záleží, jestli akcentujete spíš výšiny, do nichž s energií kamzíka šplhá křivka místní absurdnosti, nebo temné hloubky, do nichž jako balvan zatížený balvanem zahučel místní rozum.
Že tanec podle hygieniků není sport, je výborná WTF historka, to jsem si ověřila hned záhy (a dojemný příběh o tom, jak děti ve škole dostávají poznámku, když si sundají roušku, který byl proti tomu mému nasazen, očekávatelně totálně zplakal nad výdělkem 😉). Ale to je asi tak všechno, co se na tom dá najít pozitivního.
Začíná se s váhou na levé noze, pak jakmile ten týpek začne zpívat, natáhnout doprava pravou ruku s roztaženými prsty a zápěstím ohnutým nahoru, přičemž spolu s rukou jde i pravá noha, pak levá ruka udělá totéž co pravá, ale doleva, zatímco váha je uprostřed, pak obě ruce opíšou elegantní oblouk kolem hlavy a trupu a na diagonálu do předního levého rohu se celým hořejškem udělá svůdná (hehe) vlna, potom na šest, až na ŠEST! vrátit levou nohu k pravé, rychlá výměna a pak zase tou levou začínají dva pomalé výpichy dopředu s rozpaženýma rukama a s potřásáním hrudníku ze strany na stranu (to mi nikdy moc nejde), pak pokračují čtyři rychlé, při kterých je potřeba odizolovat spodní a horní polovinu těla a bez ohledu na nohy pohybovat celýma rukama včetně ramen nahoru a dolů, přičemž mezi paží a předloktím je pravý úhel (to mi naopak jde, protože to podle mě nemá moc vysoké nároky na to, jak moc sexy to musí být, spíš je to jen takový koketní pohyb, který říká: “Hele, tělem jdu dopředu, ale ramena se hýbou nahoru a dolů, to koukáš, co”, a M., se kterou se střídám, takže z naší dvojice vždycky tančí buď jedna, nebo druhá, poctivě kouká, protože máme trénovat taky oční kontakt s publikem, a směje se na mě, takže koketní pohyb evidentně funguje :D), a pak je otočka doleva a zase zpátky a na konci té otočky doleva, když pravá noha udělá přísun k levé a ťukne, se dvakrát tleskne a na konci otočky doprava, když ťuká levá u pravé, se luskne a právě v tom místě, kde se tleská, mě pokaždé zalije strašně intenzivní pocit štěstí.
I když za chvilku nás během refrénu čekají piruety.
Nebo možná právě proto.
Je neděle ráno, ležím v posteli a prohlížím si svoje ruce (kdy taky jindy, že jo). “Už bych si vážně měla ostříhat ty nehty,” říkám si kriticky. Pak ruce natáhnu nad hlavu a do čela postele začnu těmi příliš dlouhými nehty cosi bezmyšlenkovitě vyťukávat. Nejdřív to nevnímám, ale potom mi ten zvuk začne do vědomí pomalu pronikat. Zjišťuju, že jde o jakýsi supersložitý, až hypnoticky působící rytmus, při kterém se na přeskáčku, ale ve zcela konkrétním pořadí neustále dokola střídá všech deset prstů. Jakmile zjistím, co to dělám, začne být samozřejmě strašně složité rytmus i střídání prstů dodržet. Ještě chvíli to jde, pak se občas zadrhnu u prsteníčku na pravé ruce (jasně, levákova levá to je naopak držák), ale nevzdávám to, soustředím se tak pekelně, až do prstů dostávám křeč, rytmus se sice ještě kodrcá dopředu, ale už to nebezpečně vrže a pak to v jednu chvíli naposledy škytne a rozhostí se vyčerpané ticho.
“Slyšel jsi to?” ptám se eMkoně, který leží vedle, když si po tom výkonu trochu odpočinu.
“Jo, poslouchal jsem to celou dobu,” odpovídá taky dost vyčerpaně.
“To je hustý, viď, ani nevím, jak se to stalo. Přitom na začátku bylo jen to, že mě napadlo, že bych si měla ostříhat nehty.”
“Jo a přesně takhle tvoje povaha funguje.” 🤦♀️😄
“Mám strašně hořko v puse, brní mě jazyk, svírají se mi čelisti, fakt mě to bolí, doufám, že nebudu zvracet.” Kolegyně na druhém lehátku je nervózní, pořád si sedá a usrkává z flašky Coca-Coly, aby tu pachuť v puse přebila, pak si zase lehá a taky se sestry pořád ptá, jak dlouho to ještě bude kapat.
“A co vy, vám je taky blbě?”
Já sestru sotva vnímám, protože jsem zrovna zaneprázdněná tím slonem, co mi skáče po hrudi, takže jí to shrnu do jednoho slova: “Přiměřeně.” Kdybych tušila, že za dva dny budu mít navíc ještě pocit, že se měním ve velblouda a že mi z páteře začínají pučet hrby (asi novinka mezi vedlejšími účinky pro sezonu jaro/léto 2020), asi bych využila příležitosti probrat to důkladněji.
Jak by řekl Křemílek. Jojo, bylo toho už moc. I když jsem si dala ban na Schillerovou.
Nakonec mi nejvíc pomohl trénink – první po znovuotevření sálů – protože mě po něm sice bolelo celé tělo, ale aspoň to byla bolest, která dávala smysl, a to byla velká úleva.
Měla jsem narozeniny. Jsem dospělá. To už teda docela dost let, ale stejně jsem se tajně radovala jako malá, když jsem volala zubařce, jestli mám dorazit na objednaný termín, a ona mi řekla, že teď berou jen akutní případy. 🥳🥳🥳
“Stoupněte si sem do chládku, než to vyplníme, dostali jsme vynadáno, že máme moc teplé pacienty.” Takže stojím u toitoiky, která vrhá stín, a když dokončíme dotazník a slečna na mě ještě pro kontrolu namíří teploměr, zůstanu i navzdory šále a svetru ledově klidná. Ledově znamená 36,2 stupně. S propustkou projdu areálem nemocnice, kde na mě na každém kroku pokřikuje nějaká výstražná cedule, až do pavilonu šelem neurologie. Dnešní kontrola je superrychlá, mezi dveřmi dostanu papír, který v lékárně vytrejduju za novou várku injekcí, a ještě stihnu autobus zpátky domů, který jezdí třikrát do hodiny a ve kterém jsme i s řidičem tři, ale ne kvůli tomu.