“Maupassant byl považován za blázna už několik let před tím, než se opravdu zbláznil.” II Na filozofické mám nejradši výhled ze čtvrtého patra. Na pozadí jako by dycky hrál osudový Smetana. Ubohé přízemní obory! II Je tak osvobozující slyšet, jak někdo mezi všemi těmi knihami, co vám rozežírají prsty, a vznešenými lidmi, co vám rozežírají úsudek, naprosto bezelstně přizná, že nečetl Krakatit. “Tam šlo o nějakou tu výrobu traktůrků, ne?” II Všeobecně neuznávám autory, kteří si musí svoji nadřazenost dokazovat latinou. II Proč je Marhoul pořád tak nasranej? A proč jsou takhle pořád nasraný všichni kolem? Fakt byli takhle nasraný i Egypťani? Taky žrali rukolu? Ne, vážně, 90 procent trávy, kterou bych utrhla na libovolné louce, by chutnala líp. II Soustavné obrušování hran plodí volné radikály. Jsem nevyzpytatelná kulička diamantová. II Ve čtvrtek a v pátek jezdím někdy v nočním ránu s Putinem. A vypadá překvapivě stejně zničeně jako celý zbytek autobusu. Což ovšem neznamená, že nemá v kabele schovanou nějakou tu antickou vázu. II Před pár týdny mi přišel dopis s Fifinkou na známce – od právníka. A byl to jenom první záchvěv surreálna, které mě posléze porazilo. II Rozhodně bych preferovala, aby o mně psali bezpatkovým fontem. II A kdo si dá titul i na hrob? Inženýr. III

Dva rituální akty mezidruhového spojení už nám letos unikly, takže tu třetí svatbu, vietnamskou, která předchozí dvě zřejmě zcela brutálně překonala (což už tak bývá pohádkovým osudem třetích v pořadí), jsme v každém případě zažít museli, aby nás cyniky taky trochu omyl příliv velkolepé lásky a my byli dlouho živi a zdrávi a flekatí akorát dojetím. Ač jsme měli VIP informaci a řádné pozvání přímo od šťastného ženicha, identita nevěsty i veškeré podrobnosti svatby nám (a jak jsme pak zjistili, nejenom nám) zůstaly utajeny a celkem jsme ještě dva dny předem počítali i s variantou, že je to fejk anebo nějaká stylová zástěrka pro mafiánské obchody. Tím spíš jsme chtěli dorazit. 😎

Přijeli jsme s Kazachem, Ukrajinkou a Čechem Honzou, bývalými spolužáky ženicha z vysoké, ale většinu doby jsme se bavili jenom s tím prvním, protože zbylý pár to už byli velký a dospělý a velký a dospělý lidi si chodí po cestě z Prahy nejdřív decenťácky spočnout do hotelu nebo do kasína a necourají někde po venku jak venkovští burani. 😉 (Kazach naproti tomu coural s námi velmi zdatně, ač byl prý přímo z Astany).

Slavobrána z balónků na terase monstrsálu u pompézní kolonády s palmami naznačovala, že asi vážně půjde o svatbu a že jako o dost prostorově výraznou. Potvrdily nám to taky usměvavé delegace z jednotlivých vietnamských klanů, které postupně přirážely k terase a jejichž rozverné děti nás zdravily megafonovým “Dobrým dnem” a pak se běžely bitkovat ve stylu vietnamského Kung-paa na volný plac. Read More →

barák

Ohromili jsme sami sebe a krodili jsme si to jak na Tour de France de la kráva. Já samozřejmě jako tahoun týmu, co vpředu rozráží vzduch a temná muší aeroblata.

A druhý den nás nezastavil ani exponenciálně klesající počet kol. Drandili jsme na jediném až do našeho březového lesa. Jemný uranový vítr ve vlasech, nejlepší pocit za poslední měsíce. Ten zodpovědnější řídil, ten odolnější makal. Kdybych ještě byla svírala mezi zuby místo mouchy jahodu a v předním košíku bychom byli vezli zívající štěně, bylo by to dokonalé jako foto sešn na téma letní láska. Ještěže mám kluka, který umí dost roztáhnout nohy. A přitom šlapat. 😀

krávy

Po skálopevnějších než skálopevných věcech se přehnala potopa. A i když zůstaly pod tím vším zběsile tekoucím vrostlé na svých místech, rozežírá je teď seshora bahno mazlavější, než jaké si Filip Horký umí představit ve svých nejblátivějších snech.

Celé to způsobila otrávená, protože špatně oškrábaná brambora. Hodila – škrobeně – placáka do průzračné hladiny a vypustila krvežíznivé vlny. Prý protože odmítla dělat bramborové tiskátko.

Mokrý chodník – dobrý chodník. Pokud za tím teda není čůrání. Psí nevadí, prasečí jo. 😉 Nicméně dneska to byl čirý libý mokropad. Akorát že v knihovně si asi řekli, že takhle vcelku přívětivé počasí si zatím nežádá, aby se začalo topit, a že se za ušetřené teploprachy radši koupí dvě leporela do dětského nad plán, takže tam byla kosna jako v mrazáku, kterým průvan táhl mocně jak Transsibiřská magistrála. (Mimochodem teplota vzduchu je i jeden z hlavních rozdílů mezi oběma školami, do kterých teď chodím a který vnímám každou středu ráno až jaksi nepříjemně moc “na vlastní kůži”). A tyto zlé poryvy větru, jež, zdálo se, nehodlaly přestat a zákeřně mi smýkaly stránkami až někam do Habsburkova, mě nakonec přinutily vyhrábnout z peněženky všechny zbytky granulí a dát nažrat kopírovacímu automatu stojícímu opodál (do tohohle konkrétně to ale zase aspoň padá tak hezky a libozvučně jako do málokterého) takže jsem mohla komín vzácných bichlí zase odtlačit ke vchodu do skladištních jeskyní a prchnout s kopiemi. To je jediná výhoda prezenčních výpůjček – nemůžete si ta monstra odvléci domů, i kdybyste chtěli. Což nechcete. I když byste měli.

Každopádně mi něco snad z těch zatuchlých knih pomaličku začíná vzlínat. Navzdory tomu, že jsem dosud nepronikla do smyslu semináře, na kterém to budu muset přednést (když jsem tam jednou usnula i po osmi hodinách regulérního spánku, přestala jsem hledat chybu u sebe. 😯 ) Akorát ještě musím zjistit, kolik teda bylo těm klukům velmožovic, když je podřízli jak prasátka. Snad mi to poví zítra v Akademii věd; tam si hýčkají všechny pikantnosti, avšak slíbili, že něco pustí. Nevím ale, proč se mi stává, že si bez ohledu na téma a zaměření k referátům nějak vždycky vyberu takové klády. Naposled jsem si v jednom z předmětů dala celý rok, tentokrát radši celé století. Naštěstí o jedenáctém století toho víme o dost míň než o šedesátém osmém (roce), a pokud bych se omezila jen na to, co je doložené, mohla bych to stáhnout tak na jednu větu. 🙂

“Možná hned nevyhrajeme – což ale neznamená, že bychom nemohly – ale budeme to zkoušet a zkoušet a nakonec vyhrajeme.” Via naše taneční lektorka při bojovém proslovu. Tomu říkám dobrý plán. 😎

Nemohla jsem tam ovšem v osudové póze stát moc dlouho, poněvadž doktorka mě navedla, abych se radši sjela dřív, než ze mě vyprchá anestezie, a podle toho, že i skrze tři injekce to už teď bolelo tak, že se mi truchlící pozůstalé zuby draly ven z pusy dobrovolně a chtěly z toho mostu skákat, jsem usoudila, že mi nezbývá moc času. Takže jsem se rozhodla nečekat na soukromí domova, nýbrž zakoupit drogu rovnou na místě od dealera a rovnou na ulici si ji taky šlehnout a hned mi na chvíli bylo líp, protože jsem si připadala úplně jak feťáckej rebel z filmu o krutým životním odcizení, co si vezme svoji dávku přímo na hlavní třídě uprostřed prchajícího davu rozmazaných prázdných hlav, které ho při tom budou lhostejně obtékat. :mrgreen: Read More →

Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vytrhli mi zub. 😕

Na víkend, který začal v pátek v podvečer pozvolna prýštit a následně odtékat do odpadu kolejní sprchy, jsme se sice se zpožděním, neboť se Máchomuž bavil se svými umělými inteligenty, ale přece jen vymáčkli ze zaprděného Pragosaura a vyrazili na západ, do země hojnosti. Začátek cesty nám sice proslunila Ewička, co teďko řádí už jenom v mezaninu polského Harvardu, avšak závěr cesty trochu zachmuřila teoretická debata o tom, sluší-li se v situaci, kdy už asi sto kilometrů z temnoty za volantem vytrvale svítí hladová kontrolka rezervy paliva, spolujezdci “ze srandy” tvrdit, že, ač to není pravda, pět posledních minut již jedeme jenom proto, že jedeme z kopce, či nikoliv. Jakkoli to nezní pravděpodobně, vskutku to byla debata pouze teoretická. Praktická data ovšem dodal týden starý společný zážitek, který jaksi předem rovnoměrně rozlosoval i strany, které jsme v debatě měli zastávat a zastávali. 😉

Avšak přesuňme se dál, nejlépe až k domu paní tchýně na Větrné hůrce na Fosforovém kopci. Read More →