Nemohla jsem tam ovšem v osudové póze stát moc dlouho, poněvadž doktorka mě navedla, abych se radši sjela dřív, než ze mě vyprchá anestezie, a podle toho, že i skrze tři injekce to už teď bolelo tak, že se mi truchlící pozůstalé zuby draly ven z pusy dobrovolně a chtěly z toho mostu skákat, jsem usoudila, že mi nezbývá moc času. Takže jsem se rozhodla nečekat na soukromí domova, nýbrž zakoupit drogu rovnou na místě od dealera a rovnou na ulici si ji taky šlehnout a hned mi na chvíli bylo líp, protože jsem si připadala úplně jak feťáckej rebel z filmu o krutým životním odcizení, co si vezme svoji dávku přímo na hlavní třídě uprostřed prchajícího davu rozmazaných prázdných hlav, které ho při tom budou lhostejně obtékat. 
Read More →
Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…
Vytrhli mi zub. 😕
