28. září. Ráno jsem chytla pěkně řízný východ německého slunce. Jenomže jsem byla tak ospalá, že jsem sama sebe obelhala, že si jenom, cituji, “odmrknu oko”, a podívám se pořádně, a přitom jsem se zavrtala a spala dál. Máchomuž vedle se, pokud vím, o takové obskurnosti nezajímal vůbec. 🙂
Až když jsme se o pár hodin hlučným bojovým tancem mobilu vibrujícího dokola kolem netečné řadicí páky vzbudili (mimochodem jsem o sobě zjistila, že sama budík v noci sice zodpovědně nastavím, ovšem jakmile je při buzení v okolí ještě někdo druhý, stává se, že bývá donucen jej odchytit a zamordovat ;-)) a poskládali dohromady, hlavně teda vydloubli a přeleštěné zase zasunuli bulvy do důlků, abychom viděli co nejlíp všecko to, co nám zesvobodněný svět nabízí, rozjeli jsme se konečně onomu studenému, větrnému a veskrze přehlíženému slanému vodstvu vstříc jak správní východobloční turisti.
