Na cestě zaskřípal štěrk a naše světla rozčísla závoj z dešťových kapek, pokud se to tedy ještě může počítat jako závoj, má-li to sílu deky, a osvítila ten druhý vůz, jehož řidič na nás už čekal. Za poslední půlhodinu cesty jsem stihla všechny členy posádky (zřejmě však kromě psa, který nejspíš už někde u Geila rezignoval na to, že by snad měl být naším nejlepším přítelem, a otočil se k nám ve svém cestovním pelechu zadkem) vynervovat, že na nás určitě čeká divný Nor se sekyrou, se kterým budeme muset ještě nějakých těch 600 metrů k chatě nervózně konverzovat a který nás při tom určitě – nechá jít před sebou. Díky mé předpovědi jsme tak byli všichni velmi vděční, že na nás čekala jen milá paní Britt a že sekyru, kterou ale určitě taky měla, zatím nechala ležet v kufru. Už míň se nám zamlouvala ta zarostlá pěšina za pláckem sloužícím tady jako parkoviště pro těch pár zdejších chatařů, která mizela po pár metrech promočené trávy a mechu ve stále tmavším a tmavším lese a která okamžitě rozmetala naše původní bezstarostné úvahy, že možná v tom inzerátu psali o pouze pěším přístupu k domu jen proto, aby potenciální zájemce upozornili, že poslední úsek cesty je TAKOVÝ NĚJAKÝ horší a bude třeba jej projet opatrně. Takže ne, kvůli tomu to tam nepsali.
Udělala jste obrovský pokrok za ten poslední rok. A mám z toho radost.
To nevadí, že naposled jsem od tří do sedmi do rána trhala staré účtenky, protože jsem bolestí po jehle v břiše nemohla spát, že občas se nevyčůrám, dokud nepřivolám na pomoc Niagarské vodopády, že v práci o mně ví, že k obědu potřebuju něco kluzkého, že když docvičím, je mi někdy tak nanic a ležím na zemi tak dlouho, že si pes začne dělat starosti, jestli nejsem mrtvá, že potřebuju každý den zobat svoje robotí prášky, abych mohla po cestě na metro překročit úzkost rozlitou po ulici, že občas jsem už v 10 ráno unavená, že mám na krku hrb z toho, jak jsem se zhroutila do sebe, a všude po těle jizvy. Protože až budu nervózně vzpomínat, co jsem vlastně dělala v roce 2018, můžu říct, že jsem…
… dělala obrovský pokrok. <3
A vám bylo, Aničko, kolik?
Několik měsíců…ale ještě jsem nebyla uvědomělá.
Je půl čtvrté, sedmnáctého listopadu, a na Albertově se prý činí inventuře zadost. Někde na pódiu unisono povykují dva ukrutně jaloví studenti. Smysl jejich poselství zůstává pro mě velkým sémantickým mystériem. Je to smutné, zvlášť pokud si uvědomíme, že až oba mluvčí dokončí kurzy rétoriky, místo nich už zase budou řečnit mladá telata.
Nejdřív to vypadá, že proudy lidí tečou pryč v nesouhlasu s projevy, záhy se ale ukazuje, že tohle přece jen bude ono avizované výroční tažení na Národní. Hlučný a veselý průvod, sestávající z pochodujících vlajek, lidí, dětí, psů, foťáků, vedou v koridorech svých rytmů mladí bubeníci, hned za nimi se vznášejí figury černých andělů. Živí “andělé” na chůdách poponášejí obří maketu klíčů, které by odemkly lecjakého kostlivce a třináctou komnatu.
Na Vyšehradě horlí do megafonu jiný (s)chůdný pořadatel a zve procházející na odhalení časově omezené ledové sochy. O kus dál v teplém objetí policistů protestují křehcí anarchisti.
V praxi to vypadá tak, že se celý dům obrátil vzhůru nohama a pes v posledním zoufalství zalehl kuchyň, abychom ho náhodou doma nezapomněli. To by ti dva spíš zapomněli mě. Bratr si dokonce sám vyžádal seznam. Oba berou přípravu ohromně vážně, zabalili prý třicet cibulí. Pobíhají po všech možných pokojích jako splašení a při každé cestě kolem mé židle mě nezapomenou upozornit, abych se konečně začala chovat dospěle a včas si své zavazadlo zapakovala. Konečně jsem přelstila jednolitou oblohu, jež mě okupovala před cílem, a doskládala nové puzzle. A překonala tak svůj osobní časový rekord.
Bratr se důstojně těší, že něco veledůležitého zapomenu. Vznáší se tu reálná šance, že mu udělám radost. A poněvadž se na cílovém místě ocitneme trošku z ruky spárům plíživé civilizace, bude mít ještě možnost při každé příležitosti mi mou nezodpovědnost připomenout. To se asi blahem zřítí do močálu. Rozumný člověk by někdy neřekl, že je tomu tvorovi teprve jedenáct.
V rámci cestovní horečky jsem dnes z recese nakoupila letní sukni a boty, které byly okamžitě vystaveny zdrcující prohlídce a pak naprosto rozdrceny strhující kritikou. Přemýšlím, kolik knih a hlavně které knihy si mám s sebou vzít. Protože pes bude zvracet asi každých sto metrů, budu mít při přestávkách dost času něco přelouskat. Kvůli “blešáčkovi”, jak ho dnes láskyplně pojmenoval sourozenec, musím sedět vzadu, prý abych psa morálně podpořila. Konečný odjezd je plánován na osmou hodinu ranní. Návrat je snad taky plánován.