karneval-nahled

Do Bergenu to bylo přes dva velké mosty. Zpátky to bylo obvykle dál – ke dvěma mostům se přidala zácpa. V hlavním městě norského deště jsme byli za celý náš pobyt čtyřikrát, navíc jsme staré bergenské nábřeží i archivní sudy na ryby v muzeu hanzy vychovaně obdivovali už před sedmi lety při naší první výpravě do Skandinávie, ale stejně mám pocit, že jsem si ho vůbec neužila. Je tak krásné, skvělé a stylové – a plné značkových pláštěnek.

Jedna z našich prvních cest do Bergenu byla za uměním. (Ta úplně první vedla do obchodu s gumáky.) Velice jsem si přála navštívit Bergen Kunsthall, zdejší centrum moderního umění. Chtěla jsem tam za každou cenu, bez ohledu na to, co zrovna vystavují, protože jsem si představovala, že to určitě bude něco skvělého, takže jsme vyrazili, aniž bychom předem třeba na webu studovali, co na nás uvnitř čeká. Podle mojí zkušenosti je totiž moment překvapení důležitou součástí interakce diváka s vystavenými díly a skvěle umocňuje celkový zážitek.

Ale někdy prostě není co umocnit. 😀 Musím bohužel přiznat, že z celé „haly umění“ mě nejvíc nadchlo, že tam měli záchod na pin, který vám za lístek prozradili v pokladně. Trochu samozřejmě přeháním, pozoruhodná byla třeba i hromada kamenů porostlých mechem, kolem nichž zrovna kurátor nebo možná zřízenec utíral kaluže vody, a my jsme si vůbec nebyli jistí, jestli tahle interakce člověka s uměleckým dílem má být součástí instalace a tedy i našeho uměleckého zážitku, nebo jestli jim tam ty šutry prostě jen dělají bordel. Dílo nazvané velmi trefně Stones with moss „vytvořené“ – logicky – letos bylo součástí výstavy Shepherds and Kings, jejímž autorem byla Andrea Büttner, původem německá umělkyně, která ve svých dílech, kolážích, fotografiích a videích řeší všelijaká etická a sociální témata, jako je chudoba, práce, víra či společnost, a způsoby jejich zobrazování, a která má taky – očividně – ráda mechy.

Z jejích ostatních nápadů se mi celkem líbil ještě miniaturní betlémek a miniaturní autobusová zastávka, ale víceméně jen svou odvahou, jelikož oba modely vypadaly, jako kdybyste doma posbírali všelijaké drobné odpadky z kabelky, papírky, brčka, samolepky za nákup v Albertu a víčka od petek a slepili to dohromady. S Andreou jsem se zkrátka dost minula. Možná i proto, že vystavovat v promočeném Norsku mech v galerii mi připadá prostě trochu zbytečné, poněvadž pravděpodobně skoro každý, kdo do té galerie dorazil, se po cestě musel nějakým mechem probrodit a pak vešel do galerie a tam – zase mech. 🙂

bus-stop

Druhá a poslední výstava bergenské kunsthally se vešla do jedné místnosti. Tony Cokes, který prý vyučuje mediální studia na Brownově univerzitě, tu vystavoval svoje speciální videa, v nichž se na barevném pozadí objevují slajdy s rozsekanými cizími texty, které doprovází populární songy. My jsme zrovna chytli Trumpovy výroky o ženách a moci, k nimž hráli Pet Shop Boys. Asi to celé měla být nějaká reflexe současné doby, ale vypadalo to prostě jen jako takové zábavnější prezentace v PowerPointu, které jedou pořád dokola. 🙄

A byli jsme zase venku. Zklamaní z kunsthally jsme se spontánně rozhodli, že když máme tolik nečekaného času, který jsme tak jako tak plánovali vrazit do umění, zkusíme ještě KODE. Bergen Kunsthall totiž stojí v takzvané ulici umění – v Rasmus Meyers Allé u osmiúhelníkového jezera Lille Lungegårdsvannet uprostřed Bergenu – a kromě ní zdobí jižní stranu jezera i čtyři veliké budovy Bergen Kunstmuseum známé jako KODE 1 až 4. Do KODE 1 až 4 platí jeden lístek a když na start do KODE 1 přijdete zklamaní z Bergen Kunsthall, ale ne zase tolik zklamaní, abyste už dávno zahodili vstupenku, dají vám jako útěchu fakt slušnou slevu – se vstupenkou do kunsthally jsme v KODE platili jen jednoho dospělého, takže trocha zklamání se nám docela vyplatila. 😳 Nicméně lístek do všech čtyř KODE domů platí jen jeden den a my jsme si vůbec nedokázali představit, že bychom mohli mít šanci je opravdu stihnout projít, protože i v bergenském muzeu umění samozřejmě platila tradiční norská otvírací doba, pro niž sezona všech kulturních a jiných atrakcí začíná v červnu a končí v srpnu, a mimo ni se týden scvrkává na pár vyvolených dní a ty zase na pár hodin – typicky na čtyřhodinku od 11 do 15. Nicméně velkorysé Bergen Kunstmuseum přece jen hlásilo otevřeno až do 4, takže jsme se odhodlaně navzájem polepili samolepkami KODE, aby nás i v dalších domech poznali, a vyrazili jsme na run pour l‘art.

KODE 1: Zde trvale vystavují The Silver Treasure, sbírku stříbrných předmětů vyrobených v Bergenu v posledních 500 letech. Džbány, lžíce, šperky, no prostě všelijaké stříbrné harampádí. Víc než poklad na stříbrném jezeře Lille Lungegårdsvannet (haha) mě ale zaujala jedna skromná vitrína na straně, kde byly k vidění sice taky lžičky, ale dřevěné a tak zvláštních tvarů, že řadu z nich by v příborníku mohli ocenit leda anorektici, kterým by nevadilo, že by jim každé sousto vyteklo zpátky do talíře. Byli jsme úplně fascinováni, že Norové jsou schopni tímhle vším jíst a studovali jsme soubor dřevěných lžic jako mimořádný sociologicko-geograficko-dietetický artefakt. No a pak jsme si dole ve vitríně přečetli popisek. Stian Korntvet Ruud z Osla každý den po jeden celý rok vyřezal jednu lžičku. A aby odhalil „estetické a funkční kvality lžičky“ (a nedělal pořád jednu a tu samou lžičku), pokaždé vyřezal nějakou jinou. Vznikla z toho fascinující sbírka lžiček, která připomíná schůzi Republikového senátu na Coruscantu, na kterou akorát ze všech koutů galaxie přiletěly lžičky. Sice nás trošku mrzelo, že to nejsou autentické nástroje, ale i tak rozhodně palec nahoru za takovou výbavu.

daily-spoon

Kromě stříbrného pokladu v KODE 1 vystavovali také něco jako obývák Williama Singera jr. a jeho ženy Anny. Singer byl bohatý synek ocelářského magnáta, který ale vždycky chtěl spíš malovat. Když si v rodinném podniku odpracoval, co musel, odstěhoval se z Pittsburghu do Oldenu, malé norské rybářské vesnice na konci Nordfjordu, a tam si konečně v klidu maloval milé impresionistické krajinky. V Oldenu ho nepochybně milovali, protože ne každé norské vesnici se tehdy poštěstilo, aby se u nich usadil bohatý americký filantrop. Vyhnání nacistů už s nimi ale neoslavil, umřel v roce 1943.

panoptikum

Poslední výstavou, kterou jsme v KODE 1 našli, byla taková komůrka plná těch nejošklivějších exponátů, které podle mě sesbírali z celého Norska. Fakt tam chyběla jen soška sliznaté ryby a byla by to kompletní sbírka. Vlastně nevím, jestli to vůbec byla výstava, protože v letáku o ní nebyla ani zmínka. Možná prostě jen zapomněli zavřít dveře od interního kabinetu kuriozit. :mrgreen:

dahl

KODE 2: Měli jsme to štěstí, že v druhé budově jsme narazili na rozsáhlou výstavu děl bergenského rodáka Johana Christiana Clausena Dahla The Power of Nature, která za pár dní končila. Dahl byl totiž velký masér a celkem osvícený muž v oblasti ochrany uměleckých děl a památek. V Norsku ho berou jako otce norské moderní malby a nejvýznamnějšího norského malíře 1. poloviny 19. století, který svými obrazy Nory (ale nejen je) naučil milovat norskou přírodu, její romantičnost, jedinečnost, divokost a nespoutanost, čímž vším do té doby všechny spíš děsila. Doslova: „Dahl’s artistic career is the story of the Norwegian wilderness finding its voice in art.“ Usiloval o to, aby jeho obrazy nebyly jen kopiemi přírody, ale aby vypovídaly o krajině, kterou zachycují. A byl v tom skvělý. Po návštěvě téhle výstavy už jsme při každém našem dalším výletu do norské přírody měli pocit, že jsme vlastně součástí nějakého Dahlova obrazu, a taky na břízy všude kolem nás už jsme se nikdy nedívali stejně. Jeho břízy prostě z každého jeho obrazu v galerii úplně září a přesně tak pak zářily i venku. Vždycky trochu oschlé, ohnuté a pokroucené, ale velkolepé ve svém přihlížení.

dahl3

dahl2

dahl4

dahl5

dahl6

Kromě obrázků z Norska, kam se stále vracel i jako drážďanský profesor, byla na výstavě k vidění jeho raná díla z dob, kdy ještě jako začátečník kreslil Bergeňanům na objednávku naivistická bergenská náměstíčka, pak série děl, která namaloval jako student v Kodani, obrazy z výletu do Itálie, potom sekce „řeky a vodopády“ a „vraky a rozbouřené moře“, taky obrazy tvořící jeho studii mraků a nakonec díla, v nichž se snažil zachytit večerní oblohu či měsíční světlo. Úchvatný životní i umělecký oblouk a skvělá ukázka toho, kam až se jako syn obyčejného rybáře dokázal posunout.

KODE 3: Ve třetím domě se nám začal výrazně tenčit otvírací čas, a tak jsme museli začít dost spěchat. I když ve trojce vystavovali tu údajně nejúžasnější sbírku norského umění ze zásadního období let 1760 až 1915, zase tolik nám rychlejší tempo nevadilo, protože jednak jsme právě nejlepšího malíře celé té doby viděli 😉 , a jednak to v překladu znamenalo, že na náš vkus příliš velkou část této budovy okupoval Munch. I tak jsme ale našli několik skvostů, a to především zásluhou Theodora Kittelsena, který ve svých kresbách a malbách zachycoval původní obyvatele Norska, o kterých všichni ostatní tak nějak věděli, ale radši se tvářili, že ne. Byl to totiž odborník na portréty trolů, lesních víl, vodních duchů a dalších přírodních bytostí. Oficiálně je ale musel vydávat za ilustrace k pohádkám a legendám. 😉

kittelsen

merman

KODE 4: Čtvrtou budovu obývala umělecká sbírka starých mistrů (Bergen and The World 1400–1900) a taky světová moderna s Picassem a Braquem v čele a celé jedno křídlo bylo věnované prý jednomu z nejoblíbenějších a největších norských umělců 1. poloviny 20. století Nikolaiovi Astrupovi. Byl to současník Muncha a, jak jsem záhy zjistila, ač ostatní té doby mezi nimi hledali spíš rozdíly, měl s ním něco velmi společného – taky se mi většina jeho děl nelíbila. 😀 Maloval norskou přírodu a vesnický život lidí, kteří s ní žijí v úzkém sepětí, ale aspoň podle sbírky v KODE se mi zdálo, že ji maloval takovou, jaká prostě není. Úplně zbytečně na ni vyplácal spoustu idylických barev a všude cpal nějaké kytky – speciálně asi od té doby, co se s rodinou přestěhoval do vlastního domu se zahradou a stal se z něj nadšený zahradník. Ne že by měl být jako Nor nutně temný a rozervaný, jenže v jeho podání prostě i ohlušující norské štíty zasypané sněhem vypadají jako miloučké kopečky, pod nimiž se droboučké dřevěné vesničky šťastně a sytě choulí jako pod mlékodárnými kravskými vemeny.

sandalstrand

grain-poles

No a tohle, tohle je prostě prasárna na n-tou, ačkoli se popisek dušoval, že tohle je taky v Astrupově díle naprostá kuriozita. Jmenuje se to Námluvy v kravíně.

cowshed-courting

Do KODE 4 se ale vešlo i několik zajímavých krátkodobých výstav. Třeba výstava Place to be Lost, z níž jsme některé exponáty potkali už v KODE 3. Reflektovala dnešní náročnou dobu, v níž je už tak dost těžké přežít, ale která nás ještě ke všemu neustále tlačí k úspěchu a dokonalosti a přitom v našem nitru nenápadně kope černou díru plnou prázdnoty, neklidu a bezmoci, do níž se nakonec zhroutíme. Nebo tak nějak. 🙂

total-torpor-mad-malaise

abstract-feeling-no-73

dutys-delight

its-a-boring-day

A jako posledního jsme stihli Eda Ruschu, který dělal podobné srandičky jako Warhol, ale na západním pobřeží – v Kalifornii, ve světě hollywoodského filmového průmyslu, jeho bulvárů a billboardů.

double-standard

A pak už začala po KODE 4 chodit paní z pokladny, která v každém patře do pravého i levého křídla zavolala: „Anybody’s here?“ a takhle celý ten krám s uměním zavírala.

olaf

Ven jsme vylezli zase u jezera Lille Lungegårdsvannet. Když už jsme tam byli, koukli jsme na zdejší jezdeckou sochu norského krále Olafa III., známého jako Olaf III. Mírný, který prý asi v roce 1070 celý Bergen založil. Protože jsme byli v Norsku, vůbec jsem se nedivila, že i když byl Mírný, stejně to vypadalo, jako by seděl spíš na drakovi než na koni. Pak jsme ještě na vlakovém nádraží nakrmili hladové vrabce, eMkoň si koupil obří kokosovočokoládový zákusek podezřelého tvaru, pohádali jsme se, jestli bychom tomu před dětmi, až nějaké budeme mít, říkali penis nebo raketa, a potom jsme konečně vyrazili přes dva mosty a zácpu zpátky do našeho doupěte, aniž bychom tušili, co všechno ještě toho večera v chatě zažijeme. 🙂

Post Navigation