Zahrada je zarostlá, plná šlahounů, kopřiv, vysoké trávy a pařátů suchých stromů, a někde tam uvnitř spí Růženka a vzpomínky. I když všude kolem už stojí nové velkorysé domy obklopené zahrádkami se skalkami, mulčovací kůrou a solárními lampami podél cestiček z oblázků, nad ní jako by pořád visela kletba. Svět sám pro sebe, od okolí neprodyšně oddělený pokrouceným rezavým plotem, záhadný úzký obdélník, který ostatním parcelám kazí adresu a ve kterém je víc tma, víc zima, víc třináctých komnat a víc krákajících krkavců. Ale aspoň míň pokrytců, kteří by se tvářili, že je to nějaká pohádka.
Se mi zdá, že příběh už se snad tak jako správně rozležel a můžu pokračovat dál. (To nevzdám totiž!) Akorátže se musíme všichni smířit s tím, že vzpomínky na konec loňského září začaly mezitím trochu připomínat hodně jetý palimpsest – několikrát počmáraný a pak zase oškrábaný a tak pořád dokola. (Teď se třeba zrovna chystám rituálně seškrábat týdenní nánosy učení dialektologie. Což ovšem půjde vyloženě samo.) Ale napadlo mě, že případným výpadkům můžu vždycky říkat třeba kouzlo nedořečeného nebo tak.
Tak tedy zpátky…k sviním.
29. září. Na konci minulého dílu, když jsme usínali poblíž Medzizdrojů, jsem slibovala, že bude drama. A hu! Rovnou je tu. Tohle zrovna vidím pořád úplně živě. 🙂 Naše zuřivá hádka se spustila jak krev z nosu, co se valí tak rychle, že už ji prostě nemůžete dál polykat, hned ráno přímo uprostřed poklidného obecního supermarketu naplněného mírumilovnými Poláky, kteří si pravou nohou vyrazili na dobromyslný sobotní nákup. Z téhle generální linie pozitivní slunné soboty jsme jako vždycky trochu vybočovali, protože nás, na rozdíl od nich, nakupování – jako vždycky – iritovalo. A protože mě navíc muž nenechal v klidu si vybírat noviny, což dělá asi tak tři čtvrtě celého potěšení z onoho novinového rituálu, a ani mi nekoupil koláč (čímž by mohl asi tak jednu čtvrtku dočasně! nahradit), společná atmosféra se dosti zostřila.
28. září. Ráno jsem chytla pěkně řízný východ německého slunce. Jenomže jsem byla tak ospalá, že jsem sama sebe obelhala, že si jenom, cituji, “odmrknu oko”, a podívám se pořádně, a přitom jsem se zavrtala a spala dál. Máchomuž vedle se, pokud vím, o takové obskurnosti nezajímal vůbec. 🙂
Až když jsme se o pár hodin hlučným bojovým tancem mobilu vibrujícího dokola kolem netečné řadicí páky vzbudili (mimochodem jsem o sobě zjistila, že sama budík v noci sice zodpovědně nastavím, ovšem jakmile je při buzení v okolí ještě někdo druhý, stává se, že bývá donucen jej odchytit a zamordovat ;-)) a poskládali dohromady, hlavně teda vydloubli a přeleštěné zase zasunuli bulvy do důlků, abychom viděli co nejlíp všecko to, co nám zesvobodněný svět nabízí, rozjeli jsme se konečně onomu studenému, větrnému a veskrze přehlíženému slanému vodstvu vstříc jak správní východobloční turisti.
27. září. Je to trochu opožděné, jo. Kdo by nevěděl, jak se to stane, tak tomu to můžu prozradit, protože jsem hluboký zasvěcenec. 😎 Hodně kvalitní základ vybudujete tak, že vám na prázdniny zbudou přesně čtyři dny před novým semestrem, které se pak vlivem litosférických tlaků a jiných opruzů ještě zdrcnou na tři dny a cancour, a jen pár hodin po tom, co se nad ránem v pondělí vrátíte, vás sejme akademické, byrokratické, citové a jiné tsunami, co zásadně nemá smysl ani pochopení pro nostalgii, tak, že vás v dalších týdnech zcela zaplňuje dobývání vlastního území z jeho blemcavých spárů.
Nicméně nemůže to být opožděné zase tak moc, jelikož v botách mám ještě pořád písek z pláže.
Ačkoli je fakt, že jsem si kvůli zachování téhle piety musela koupit boty nové.