2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. ;)

Všechno to začalo před rokem po návratu z kina, kde mezi svátky dávali pohádku s Ewou Farnou v roli dikobrazice.

Potom přišla hrůza.

V pátek třináctého zíráme na umělou kytku v koutě na pohotovosti.

Pořád s ostatními trénuju choreografie, ale nohu necítím, spíš odhaduju, kde by tak zrovna mohla být. A když ji cítím, je to stejný pocit, jako kdybych tančila s jednou nohou ponořenou do plechového kbelíku s ledovou vodou.

V práci se zadrhnu, když mám říct, co bude, a přitom dohlédnu jenom k myšlence, že si do nemocnice musím koupit papuče.

Dvacátého šestého šplhám na postel v nemocničním pokoji. Dvacátého sedmého je to zánět, třicátého diagnóza. Noha žije v úplně jiném světě – ví, že venku prší, zato už neví, že je to jen sprcha.

Po dvou týdnech mě pouští a já začínám lidi kolem sebe učit, že kromě populárního křížovkářského synonyma pro “útok”, totiž slova “atak”, existuje taky slovo “ataka”. Ženský rod.

Měsíc se nemůžu pořádně posadit nebo postavit, anebo jen za cenu velké bolesti. Stejný pocit, jako by vás pokaždé, když se pokusíte zvednout, někdo praštil polenem do hlavy, jako v té pohádce Kouzelný měšec, kde měl král sestrojen podobný budík. Je to dobrý leda tak jako žrádlo pro depku, že vlastně ani nemá smysl vstávat z postele.

V půlce března poprvé zase na tréninku a vůbec to nejde.

V půlce března si taky začínám vést deník feťáka, jsem úplnej Burroughs, hned podruhé se jehlou trefuju do svalu. #vyzkousenozavas

Zima z Prahy mizí tentokrát sama od sebe, plíží se pryč, aniž bych na to musela čekat. Poprvé ale svět po zimě otvírá oči až v Hamburgu. Krásném, svěžím, velikonočním.

Začíná účinkovat mnoholičný lektvar, měním se v člověka, kterého v zrcadle nepoznávám. A účinky nepolevují.

Komu fandíme? SUOMI!!! Budějovice fandí Finsku. (Hraje s Ruskem.) A vpodvečer si jdeme na stadion rozebrat Švédy. 8:4. Věřím, že to tam nasázeli pro mě. :))) V povznesené náladě po vítězství v posledním přípravném turnaji před mistrovstvím světa se vracíme do penzionu a koukáme ještě na záznam. Ráno je záchod ucpaný a před koupelnou nablito. eM_koň, Sherlock přes smrady, identifikuje ve směsi v kaluži vodku. Rusové, kteří bydlí vedle nás, zřejmě až do noci zapíjeli tu odpolední prohru s Finskem.

Horší se symptomy, ale stejně snídáme bagely v oblacích nad Prahou.

Po Dni osvobození mě přivazují ke kapačce. Okno je otevřené do Ruské ulice plné bzučení aut. Jaro. Týden s kapačkami završujeme výletem do upršené Stromovky.

Červen jsme měli začít v Rotterdamu, ale místo toho se vrací symptomy. Z června se tak stává měsíc jehel. eM_koň radši mizí do Francie. Tramvaje lákají na roztleskávačky, jdeme se nechat roztleskat na jejich mistrovství v Holešovicích. Je to ale strašně krutý sport, plný mašlí a rukou, které se pořád po něčem sápou, aby to nepadalo, a ono to pak stejně asi spadne. :)

Metoděj a Cyril nás vyprovázejí do Nizozemska. Nejdřív k moři, u kterého několik hodin povinně ležím, pak konečně na pouť architektury, do Rotterdamu. Spíme v pokoji, jemuž se na zdech pasou krávy.

V polovině roku začíná být náš svět mnohem měkčí na dotek (a taky plný chlupů). Může za to jedna osudová okolnost, která navenek s aristokratickou samozřejmostí okamžitě přijímá fakt, že se stala středobodem našeho života i naší sociální bubliny. Ve skutečnosti nás ale začne usilovně olizovat asi až po měsíci, kdy už si je jistá, že ji nevrátíme. Já jsem se bála, eM_koň do toho celého šel. Naštěstí.

Zase poslepu najíždím do tunelu.

Urputně přemýšlím, co bych mohla udělat, abych se cítila líp, a vychází mi z toho jedině operace očí.

Utíká mi soustředění, radši to odjedu nevnímat do Brém, kde čtyři dny jenom chodíme kolem hotelu s obludičkou a vůbec nám to nevadí.

Zbytek léta trávím se svou druhou fyzioterapeutkou, po létě nastupuju ke své třetí. Nejradši jsem ale stejně měla tu první, u které jsem mohla po většinu doby ležet.

Potřebuju volno, ale pořád na to není čas. Místo toho si v práci zase hrajeme na vyšetřovací komisi.

Dávají mi na hlavu čepec a na něj nálepku, kolik očí jsem si zaplatila. Jak se cítíte? Nic nevidím. Ale u zubaře to bývá mnohem horší.

Svatý Václav zavřel obchody, takže jídlo na cestu nakupujeme online.

Podzimní páteční večer v Sønderborgu, do neděle ten obrovský dub před hotelem docela prořídl.

Dánsko, ta šťastná země, která má to slavné hygee [pohodičku]. Podle mého názoru hlavně proto, že už ji nedeptá Andersen se svými komplexy.

Je to o nervy a na úkor všech sil, ale snažíme se vytrvat. Nejraději stejně jenom venčím obludičku.

Večer s Milanem vrcholí vyhlášením nejlepších volebních spotů. O dva dny později se už tolik nesmějeme. A o týden později se tomu nesměje ani Svěrák v O2 areně.

Školíme se na vymrzlém zámku, o každé pauze něco řešíme u okna jako spiklenci, co se s novými znalostmi chystají ovládnout svět.

Nad domácími chipsy v rohu restaurace. Víte, že se vyrábí hole v mintové barvě?

eM_koň se jde prsit. 8)

Tělo už zase neví, jak by mi dalo důrazněji vědět, co si myslí. A tak si vymýšlí provokativní kropenatý outfit.

Tohle je asi jediné kožní v republice! Ano, u nás je normální čekací doba 4, 5 hodin! Sedněte si, pane! Dávám 6 a pak končím, protože čekat na to, až zazní moje jméno, má asi stejný smysl jako čekat na to, že mě pozve dál černá díra.

Minivlak se drápe do kopce. Dost mu fandím, protože sedím uvnitř, ale tajně mi to přijde proti přírodě. :D

Doma zjišťuju, že zatím neznám terminologii pro případy, kdy jste jednou trvale nemocní a k tomu ještě jednou dočasně nemocní.

Na ledě se hokejisté teprve probouzejí, mezitím z kostky mizí první třetina. Ale probudí se. Channel One Cup startuje Vánoce.

Největší úspěch má muž se železnou maskou. Zdobíme limitovanou řadu našich perníčků. Taky jdeme pro strom, který po třech dnech začne usychat.

 

Tenhle rok jsem zjistila, že i moje tělo má názory. A že má jen omezený způsob možností, jak to dát najevo a přeřvat ty okolo. A že už toho má po krk. Takže rok 2018 je tu pro mě od toho, abych mu zkusila zlepšit náladu a byla mu lepším parťákem.

 

Teď ale tvrdá čísla:

Nejlepší výstava: Ačkoli vyčerpaní kustodi se skelnými pohledy posílající návštěvníky při posledním otevřeném dni výstavy pod vousy do prdele by se mnou možná nesouhlasili, Kintera by si to určitě zasloužil. Už kvůli tomu množství koulí, které poslepoval dohromady. Ale cenu nakonec uděluji Romanu Týcovi, za to, že ve výloze vystavil díru v zemi.

Nejlepší knížka: Vražda v Orient Expressu od Agathy, kterou jsme jako audioknihu poslouchali po cestě do Dánska. Ten nový film na stejné téma by se mimochodem měl jmenovat spíš Polární expres 2.

Nejhezčí město: Hamburg, ta kategorie tu je jen kvůli němu. :)

Objev roku: The Big Bang Theory (teprve teď je to totiž trendy) a Café Perníček

Nejhorší nápad: Pouštět si seriál Byl jednou jeden život, který jste jako dítě milovali, protože chcete názorně pochopit, co se vám v těle děje. Akorát vás přitom napadne, co všechno se ještě může podělat. :D

Post Navigation