Věk sloní matky dávno skončil; zvedl se vítr, až se peříčka zatvrdlá v holubích hovnech, vyrovnaných na parapetu jako z písku uplácané cukroví, zimomřivě zachvěla, a přivál dobu TOP dívek. Jednou o svých drsných múzách možná napíšu knížku. Bude to vypadat nějak takhle:

“Vpadla jsem dovnitř v dobrém pátečním rozmaru. Nic nenasvědčovalo ničemu, ačkoli už tehdy mě měla varovat voda, která z nedovřeného kohoutku zlověstně crčela do výlevky. Když jsem si na ni později vzpomněla, přemohla mě myšlenka, že to byl zvuk jejího odtékajícího mozku. Na zemi u své postele jsem objevila podezřelé kusy plastu. S narůstající hrůzou jsem se podívala nahoru na stolek, kde obvykle poléhával můj přístroj. Teď ale ležel bezvládně jako mrtvola na předním skle auta a vypadal při tom strašně cize a vzdáleně. Dalo by se říct, že vypadal přesně jako notebook, který někdo srazil na zem a jehož křehká duše v té chvíli vyletěla oknem a vy jste přišli tak záhy po tom, že ještě cítíte, jak se ve vzduchu vznáší křemíková čára, která za ní zůstala. Teprve až když jsem místo činu obhlížela příliš dlouho a příliš evidentně, zašveholil od stolu u okna jemný hlásek: Jo, mimochodem, já jsem asi trošku zakopla o šňůru.”

Den čtvrtý - søndag, 4. 9. (Heslo dne: Oslopass!)

Ráno nás vzbudily dešťové kapky urputně bušící do střechy auta. No anebo Máchomuže vzbudili motorkáři, kteří se na našem místě sjížděli na společné rabování, a Máchomuž pak vzbudil mě. Můžete si vybrat třeba podle toho, jak moc v životě potřebujete romantiku.

Ačkoli já jsem nemohla být spokojenější, nabyla jsem podezření, že skrz to počasí je Máchomuž už trochu nasrán, a tak jsem ho ještě dodělala tím, že jsem mu řekla, že je Robbie Williams teplý. Jeden by čekal, že bude mít třeba radost, ale dočkala jsem se spíš něčeho, co znělo jako “Doprdele, o něm jsem to ještě nevěděl!” Myslím, že bych možná aspoň na čas přeci jen mohla přestat testovat, jestli náhodou nechodím s počínajícím gayem. ;) Read More →

Havlovic psychedelický (ne)odchod. Strach a hnus v České Skalici. Rozpitá a rozmazaná hororo-fantasy-psycho-ujetina s distingovanými fórečky. Vybarvená pastelkami. Sběrné suroviny vysypané z jedné hlavy a zabodané do kamery. Inu, v kině nás sedělo asi deset, takže hádám, že dosavadní počty návštěvnosti nadělali všichni čeští kritici plus jejich nasliněné bleskobrky, kterým koupili vlastní křesla.

(V té psací souvislosti, ještě jsem sice dotyčné komunikáty nezkoumala, ale patrně zkusím ohledat, jak debut zrecenzovala nezávislá média pána a paní Bakaly.)

Kino se dost dlouho tvářilo, že promítat ani nebude. Asi zhusta vtipně zkoušelo, jestli jsme dost dychtiví a jestli nepůjdeme hnedle pryč, a mezitím si nás sběrači popcornu chodili prohlížet jako zjevení. Když pak sál nakonec přeci jen potemněl, lekla jsem se tak strašně, až jsem se přidusila Mentos dražé. Po zbytek filmu jsem snažně nenápadně, abych ostatních devět dychtivců nerušila v prožitku, vychrchlávala z hrtanu žvýkací kousky, z čehož se mi do úst vracela taková zvláštně sladká, až hořčicová chuť, a to byl vskutku hodně divný zážitek. Tento odvážný postup lze ovšem doporučit všem těm, co se trošku bojí, že z Havla v kině chytí hořkou slinu.

Film sám je jak slet největších přespolních mimoňů na mimoňské finále soutěže Máster mimoň, které se celé včetně promenád v pitoreskních kostýmech a makabrózních volných disciplín odehrává na schodech před vilou (sorry za spoiler ;-) ). To sepětí s jediným místem je tak silné, že máte pocit, že se odtamtud nesmělo dovnitř ani na záchod, a začne se vám chtít strašně čůrat a zatoužíte vysmrdět a podívat se konečně i za roh přilehlého stavení, kam všichni pořád ODCHÁZEJÍ, což je upřímně dost k vzteku. Jinak je to ale exotika (od exot), poutavá, avšak velmi poklidná, asi jako tůhle čaj o páté uprostřed ledové krusty na západní straně Pluta. Akorát ta krusta čas od času zlověstně zapraská, hvězdné větry nadzvednou záclony a prošustí mezi lekníny na jezírku a z vedlejší planety dorazí kravál z nekonečného mejdanu neptunských technařů, co se právě rozpařili na Michala Pavlíčka.

Přirozeně…nemohu si dílo vynachválit. Tak zvrhlé a pošahané, až vynikajícné.

A teď bych z toho udělala komiks nebo happening.

Téma: 17. 11. 1847 (Jungmannův pohřeb)
Tentokrát jsem na konci semináře učůrávala smíchy, ale překvapivě ne zrovna proto, že to leckdo pojal osobitě. :grin:

Byla tam tma, vlhko a šeredno. Její obdělané kolegyně kolem ní se v přátelském bzukotu pokojně ukládaly k hibernaci, jen ona pořád zběsile těkala z místa na místo. Stěny se jí bořily před očima a ona cítila, že ji každou chvíli zamáčknou. “Vrať se, venku umřeš!” bzučely za ní ty, které ještě neupadly do stavu zimní ztuhlosti. Potom pokrčily rameny, škubly kutikulou a klesly do spánku.

Slečna Mücke vyletěla ze smradlavé šachty a bezcílně si razila cestu ledovým vzduchem. Věděla, že tady venku umře, ale uvnitř zůstat nemohla. Nejraději by vyletěla i z vlastního těla. Svrbělo ji k šílenství. Kdyby tak mohla být jako ti lehkovážní samečci, kteří nedělají nic jiného, než že sají nektar, neschopni složitějších pocitů, než jakými se trápí takový prvok, prohánějí se mezi stébly trav a pak prostě v míru umřou. Nebo kdyby tak šlo vrátit čas a ona by se mohla znovu proměnit v larvu ze zátoky. Read More →

nesmrtPřečetla jsem Nesmrtelnost, a tak teď ze sebe vypudím houf poznatků, kterých jsem s nevolí nabyla, když Godot v rohu v pláči prosil, ať už to skončí, protože nelze jinak – nacházím se v období obscénní pravdy.

Kdekdo se záhy dovtípí, čili asi není třeba příliš zdůrazňovat, že nehynu obdivem k tomuto zvlhlému intelektuálovi. Mravní imperativ mi však čas od času zavelí nasát a vstřebat některé jeho pochybné dílo, abych jej mohla i nadále podloženě kritizovat. To je záležitost, které se věnuji s velkým potěšením, protože je to podobné, jako bych kritizovala nemotorné hříbátko, jež poklusává na louce za plotem, a všichni kolem si na něj ukazují, jak je prudce roztomilé.

Read More →

Servala jsem nevyzrálé úponky přísavníku pěticípého, které za dobu cesty emocionálně přilnuly k mému zavazadlu, vystoupila z houkajícího vlaku hrůzy, jenž se tvářil, že mě doveze až do domova důchodců, a dala se na kamenitou cestu k domovu.

Svou nukleárně nukleární rodinu jsem vzápětí láskyplně přinutila, abychom intenzivně strávili nějaký společný čas, neboť jsme za poslední rok pobyli pospolu jen poskrovnu. Před námi čněl dík mistru Janovi rozsáhlý víkend, který skýtal příležitost k ledasjaké epické vylomenině s interpunkcí. Poněvadž jsem asi vyhlížela zdrceně (a zarputile spontánně), vyšli mi vystrašení členové rodiny vůčihledně vstříc a s sebou nesli obětní dary na oltář vlastního komfortu.

“Spacáky jsem nacpal do pytle od odpadků.”
“Počkej, to myslíš vážně?”
“No, od těch plastových lahví…”
“Ale vždyť ten přece musel být špinavý..”
“No,” významně se odmlčel, “Já jsem ho obrátil naruby, tou špinavou stranou ven!” Sám se sebou spokojen chlubil se mi rodič, doktor farmacie, nadouvaje se přitom, jak si vynalézavě poradil, když nemohl nalézt originální obaly na naše spací pytle.

Nevěděli jsme řádně, kam přesně jedeme, kde jistě budeme a co si tam počneme. In omnia paratus. Byli jsme připraveni na vše. Bohužel tato floskule trestuhodně často zapomíná na upadnutý výfuk.

Read More →

Dvouletý seminář latiny jsem zakončila zodpovědným referátem o Tulliovi. A protože si neskromně myslím, že skutečně za něco (minimálně za pozornost) stojí, a protože mě kniha s jeho slovy zaujala, budu referovat i zde.

Marcus Tullius Cicero

Read More →