Téma: 17. 11. 1847 (Jungmannův pohřeb)
Tentokrát jsem na konci semináře učůrávala smíchy, ale překvapivě ne zrovna proto, že to leckdo pojal osobitě. 😀

Byla tam tma, vlhko a šeredno. Její obdělané kolegyně kolem ní se v přátelském bzukotu pokojně ukládaly k hibernaci, jen ona pořád zběsile těkala z místa na místo. Stěny se jí bořily před očima a ona cítila, že ji každou chvíli zamáčknou. “Vrať se, venku umřeš!” bzučely za ní ty, které ještě neupadly do stavu zimní ztuhlosti. Potom pokrčily rameny, škubly kutikulou a klesly do spánku.

Slečna Mücke vyletěla ze smradlavé šachty a bezcílně si razila cestu ledovým vzduchem. Věděla, že tady venku umře, ale uvnitř zůstat nemohla. Nejraději by vyletěla i z vlastního těla. Svrbělo ji k šílenství. Kdyby tak mohla být jako ti lehkovážní samečci, kteří nedělají nic jiného, než že sají nektar, neschopni složitějších pocitů, než jakými se trápí takový prvok, prohánějí se mezi stébly trav a pak prostě v míru umřou. Nebo kdyby tak šlo vrátit čas a ona by se mohla znovu proměnit v larvu ze zátoky. Read More →

nesmrtPřečetla jsem Nesmrtelnost, a tak teď ze sebe vypudím houf poznatků, kterých jsem s nevolí nabyla, když Godot v rohu v pláči prosil, ať už to skončí, protože nelze jinak – nacházím se v období obscénní pravdy.

Kdekdo se záhy dovtípí, čili asi není třeba příliš zdůrazňovat, že nehynu obdivem k tomuto zvlhlému intelektuálovi. Mravní imperativ mi však čas od času zavelí nasát a vstřebat některé jeho pochybné dílo, abych jej mohla i nadále podloženě kritizovat. To je záležitost, které se věnuji s velkým potěšením, protože je to podobné, jako bych kritizovala nemotorné hříbátko, jež poklusává na louce za plotem, a všichni kolem si na něj ukazují, jak je prudce roztomilé.

Read More →

Dnes v noci se mi zdál existenciální a též bych řekla společensky příznačný sen, v němž se mě pokoušel zastřelit šílený Michael Jackson, který se vyklubal z omámeného islámského fundamentalisty, jehož jsem při záplavách zachránila na kanoi. Paradoxně mě trošku svírá nepříjemný pocit, že ty záplavy jsem sama úspěšně vyvolala, když jsem se obyvatele pláže pod mostem pokoušela zachránit před mohutným lvem, kterého jsem předtím nakreslila a který potom oživl, a když se na nás hnal, strašně prášil a vířil písek, což bylo všem neobyčejně protivné.

Nicméně, před pomatenou popovou ikonou mohla jsem se zachránit jedině tak, že projdu jeho videoklipem rychleji než on. A tak jsem se v jediném okamžiku ocitla v hrozivém hudebním klipu, který má zvrácená fantazie stvořila v temnějším stylu Mého malého poníka, z ďábelské směsi blikajících neonů, jiskřících flitrů a gigantických a fyzicky nechutně barevných kytek v gumových květináčích, které lemovaly vakuovou podvečerní pěšinu, na níž se klip odehrával. Vsadila bych se, že jsem tam někde zahlédla červenou muchomůrku. Jackson se patrně domníval, že když to nepůjde puškou, zabije mě duševní utrpení pramenící v nedaleké řece z duhového sypání.

Navíc, ačkoli je fakt, že nejsem právě odborník a znalec Jacksonova díla, chovám jisté pochybnosti o autenticitě vtíravé písně, která se ozývala ze všech zatraceně květovaných stran a mnohem víc než cokoli jiného připomínala zasněnou delfíní serenádu.

Zda jsem ho předhonila a přežila, nejsem si jistá, poněvadž jsem se s hrůzou vzbudila, zrovna když mě chtěl nemrtvý idol vzít pažbou po hlavě.

Ptám se, kde je ta poezie, a vzápětí čtu ranní zprávu, že jí byla udělena amnestie.

Servala jsem nevyzrálé úponky přísavníku pěticípého, které za dobu cesty emocionálně přilnuly k mému zavazadlu, vystoupila z houkajícího vlaku hrůzy, jenž se tvářil, že mě doveze až do domova důchodců, a dala se na kamenitou cestu k domovu.

Svou nukleárně nukleární rodinu jsem vzápětí láskyplně přinutila, abychom intenzivně strávili nějaký společný čas, neboť jsme za poslední rok pobyli pospolu jen poskrovnu. Před námi čněl dík mistru Janovi rozsáhlý víkend, který skýtal příležitost k ledasjaké epické vylomenině s interpunkcí. Poněvadž jsem asi vyhlížela zdrceně (a zarputile spontánně), vyšli mi vystrašení členové rodiny vůčihledně vstříc a s sebou nesli obětní dary na oltář vlastního komfortu.

“Spacáky jsem nacpal do pytle od odpadků.”
“Počkej, to myslíš vážně?”
“No, od těch plastových lahví…”
“Ale vždyť ten přece musel být špinavý..”
“No,” významně se odmlčel, “Já jsem ho obrátil naruby, tou špinavou stranou ven!” Sám se sebou spokojen chlubil se mi rodič, doktor farmacie, nadouvaje se přitom, jak si vynalézavě poradil, když nemohl nalézt originální obaly na naše spací pytle.

Nevěděli jsme řádně, kam přesně jedeme, kde jistě budeme a co si tam počneme. In omnia paratus. Byli jsme připraveni na vše. Bohužel tato floskule trestuhodně často zapomíná na upadnutý výfuk.

Read More →

Dvouletý seminář latiny jsem zakončila zodpovědným referátem o Tulliovi. A protože si neskromně myslím, že skutečně za něco (minimálně za pozornost) stojí, a protože mě kniha s jeho slovy zaujala, budu referovat i zde.

Marcus Tullius Cicero

Read More →