Hudeček byl překvapenej, že přišli lidi. No. Trochu vzbuzuje otázku, jestli už někdy dřív byl na nějaké pražské akci – myslím dřív, než tam měl vlastní VIP vyvrtaný vstup. Zato se ale spontánně rozhodl, že bunkr otevřou i osmého, přičemž nás všechny na dálku objímal a tvářil se tak spokojeně, jako by tehdy sám seděl v komisi, co o tom obludáriu rozhodla. Si myslím, že ho to inspirovalo k úvahám, jestli by teď taky neměl nechat něco odstřelit, když to má takovou popularitu, třeba Tančící dům nebo tak.

Takže nějaké tři hodiny ve frontě, i s deštěm v závěrečných pěti metrech. Ještěže nepřišla i Estea (čti [estý]). Ale pak high five za největšího Stalina na světě. A jeho ledvinový kámen jsem dostala na památku. 😳

Read More →

Před Černín jsme spolu s dalšími z tramvaje vystoupivšími dorazili ve chvíli, kdy Loreta akorát cukrovala tři hodiny. Do vpuštění posledního návštěvníka oficiálně zbývala ještě celá ležerní hodina. Jenže právě když jsme se chtěli spojit s koncem úctyhodné řady, cestu našemu davu zastoupila čirá esence nevoleného ovisačkovaného úředníka, která nás velmi rezolutně odesílala pryč s tím, že “zkusili jste to, ale letos už se dovnitř nedostanete, je to přesně vypočítaný, prostě se to nestihne, ale můžete se podívat aspoň do zahrady”, přičemž argumentovala velmi signifikantním postarším mužem v pruhovaném tričku a kraťasech na kšandách, který stál právě na konci, tedy opravdu těsně před námi, a kterého si úředník zvolil za figuru s titulem “tady ten pán je poslední a nikdo další neprojde dál, za to vám ručím”, což si agilní státní zaměstnanec hodlal pojistit tím, že sám postupoval s koncem fronty vpřed jak výstražný černý ocas.

Moji touhu dostat se dovnitř v tu chvíli vydatně posílila nasranost z tak arogantní prezentace moci a rozhodla jsem se, že z té fronty se prostě nehnu a dovnitř se dostanu, i kdybych měla úředníka srazit úderem pod koleno a tu visačku mu přeříznout. 😉 Read More →

Pořád jsem nevěřícně koukala do zdi, kde mi už od prváku visí koláž z jeho typobásní, kvůli které mi někteří návštěvníci říkali “havlistko”, a hrozně brečela.

Kolem půlnoci jsme se šli podívat ke koni. Všechny římsy sousoší obsypaly svíčky a už z dálky to vypadalo, jako když hořící pohřební loď pomalu unáší mrtvého bojovníka. Nebo taky jako obří třípatrový dort.

Na Národní se vzňal plast od svíček a vzplály taky růže okolo. Pietně jsme v loubí čichali škvařící se plyny a ideje.

O dva dny později jsem s Havlem vstávala. Bylo třeba mrknout se na Hrad.

A dneska to skončilo. Asi se nevzbudí (teď, když je z něj popel, bylo by to beztak asi dost strašidelný). A tak jsem u jeho ptákobásně – a jednoho z mých nejmilejších antikódů – na jeho počest zapálila 43. ptáka.

(Skoro hned mu ale uhořel hřeben).

Pták. Kdo se teď bude bít za domy, stromy a lidi?