Prahou protekl její první teplý výstřik. Byli jsme při tom. Tak moc, až jsme se v jednu chvíli na hnisajícím rohu nachomýtli tak, že mezi námi a třicítkou opuštěných, leč hutně hrozících extremistů setrvávala jen klidná síla policie. A jakkoli jsem do té doby zůstávala na pozici zastřeného hyperhetero pozorovatele, když po mně jeden z těch zvířeckých ohyzdů, jenž vyhlížel jako zlé dvojče proděkana, hodil zblízka svoje očko, které podle provizorní oční analýzy a taky podle indicií z jeho řevu mělo sklivec napuštěný stoprocentní nenávistí, zasáhlo mě temné homo vědomí, že taková akce má spoustu různého smyslu. I když důležitější bylo, že to prostě bylo vesměs svébytně milé a že byla cítit radost. A dýmovnice teda. Fotodoku dole.

Protože jsem se naposled cítila nesvá, že jsem skončila tak úsečně, vytahuji nyní druhou hlubokou várnici visící kultury.

ClipboardNejprve k chlápkovi, který si říká Duncan Higgins. Jeho šestnácti sty miniaturami polepili zdi v Českém centru. Reflektují minulost i současnost (a nejspíš taky budoucnost, nevyhynou-li syrově inspirativní domorodci, poněvadž Duncan prý chystá další stovky minimaleb) Soloveckých ostrovů v Bílém moři, které inspirovaly Solženicyna k dílu Souostroví Gulag. Proč asi.

Před prvním gulagem byli na tomhle svatém souostroví mniši, pak klášter, pevnost a vězení. A pak taky ta příroda.

Všechny malby jsou svázané omrzlými ostrovními náměty a rozměrem deset krát sedm a půl centrimetrů do jedné poněkud mrazivé koláže se zimničním názvem “unloud”. Některé z nich navíc, seřazené vedle sebe, vypadaly dokonce jako zanimovaný film, který se horečně rozběhl podél zdi. Akorát někdy to byl takový ten intelektuální film, na kterém nebylo nic vidět, protože sestával ze série různě flekatých sněžně bílých.

Nějaká hladová návštěvnice se snažila “zprovoznit” doplňkovou videoprojekci. I mě chtěla zatáhnout do hrátek s čudlíky. “Víte, tohle všechno na zdech je na mě hrozně malý, takže bych docela ocenila, kdyby to video fungovalo, že bych aspoň něco pořádného viděla.” Nemyslím, že ještě někdy uslyším na výstavě miniatur originálnější proslov.

Read More →

Tadytu jsou dvě implicitní upoutávky na dvě duchovní štace.

Byla jsem na výstavě plné vzácných fotografií vztyčených údů a odhalených zadků v různých stádiích chlupatosti. Titulky typu …sám ve velkém městě, Letní bouřka, Nadržený Karlík, Poté, Chlapec s vejci nebo Doučování ve mně vyvolávaly rozličné pestré pocity. Když to někdo vystaví v Rudolfinu, všichni kolem opatrně našlapují, aby ty penisy nevystrašili, jako když se lovec plíží k netečnému motýlu nasávajícímu šťávu nedaleko. Ale samozřejmě mimo tyto akty tam viselo taky pár jinak náramných fotek, třeba zkapalněná Madame X, Lícní kost nebo mladá Nico v skvostných robách. Akorát, já nevím, přišlo mi, že ten fotograf prostě byl úchyl.

Druhou výstavu jsem navštívila s mužem poté, co jsme celou noc strávili ve společnosti Arwenina neochvějného prsu, teplého Legolase s poetickými sklony, vrčího idola a ostatních titánů Středozemě.

Na Hradě se vzdával hold otci zakladateli. Jeden z praktických dopadů této uctivé expozice je objevný poznatek, že K Charlottě do ložnice to měl Masaryk přes šatnu, koupelnu a další šatnu. Svlíknout, namydlit, spláchnout a do pyžama. Co jste si mysleli? Zajímavé bylo taky vystavené psaní z policejního ředitelství, které pokorně prosí, zda by ctěný pan prezident mohl přestat drandit na koni klusem po silnicích pražských, neb by v tramvajové koleji mohla se zaseknout podkova. Vystavená je rovněž pohotová odpověď, že prezident drandí vždy jen s nejvyšší státnickou opatrností. Největší terno ovšem byla zpráva o zcepenění státního jezdeckého koně Hektora, kterou jsem přečetla celkem třikrát. Ne že by mě to tak rozrajtovalo, ale hemžila se vedle mě nějaká zlostná dáma, tak jsem ji chtěla trošku vychovat.

Víc nic nebude.

Čau.

Don Kniha

❗ Dnes jsem došla k poznání, že nemůžu mít svůj semestr bez Docenta. Protože i tak mám asi přesně 23417 předmětů, chtěla jsem si poslední věc, kterou Docent učí a která mi ještě chybí ve sbírce absolvovaných, nechat na příští rok. Jenomže se ukázalo, že tento plán sám sebe zavrhl, ještě než se dostal k úskalím seberealizace. Poté, co jsem minulý týden nedorazila na jeho úvodní přednášku, (a do školy vůbec, neboť jsem vyspávala Koalici), začal mě Docent přepadat na strategických chodbách Fakulty a důrazně lobbovat pro svůj minoritní předmět. Obratný citový nátlak jsem nevydržela, a tak jsem dnes zasedla s několika dalšími rytíři starého média ke kulatému stolu k přednášce k Základům nakladatelské teorie a praxe. Po všech těch školních hodinách, během kterých začnu vždycky upřímně nenávidět všechno, co promluví, pohne se nebo jde na záchod, působí na mě debatování o knihách jak balzám na rty.

K náčrtku mě samozřejmě inspiroval zase Docent, když popisoval, jak kniha bojuje proti novějším médiím… 😎

Nám se stalo něco překrásného…nám se stalo něco divného…znělo mi neodbytně v hlavě, zatímco jsem se během cesty z přízemí do prvního patra přenášela z romantické doby kamenné, v níž si pralidé strkali jogurty za okna, kde jim jogurt čas od času i zmrzl, do smělé technické současnosti.

Po roce a půl, co tady lozím po stěnách, a po třech letech a půl, co se tu Slovenka mlátí do hlavy kostmi z vykradené pitevny, přibyla k nám poprvé do pokoje lednice. Na dno této informace dohlédnou pouze ti, kdož jsou informováni o místní komunitní politice přidělování lednic, proto situaci krátce vysvětlím, aby i ostatní získali patřičný ponor.

Read More →

A vám bylo, Aničko, kolik?
Několik měsíců…ale ještě jsem nebyla uvědomělá.

Je půl čtvrté, sedmnáctého listopadu, a na Albertově se prý činí inventuře zadost. Někde na pódiu unisono povykují dva ukrutně jaloví studenti. Smysl jejich poselství zůstává pro mě velkým sémantickým mystériem. Je to smutné, zvlášť pokud si uvědomíme, že až oba mluvčí dokončí kurzy rétoriky, místo nich už zase budou řečnit mladá telata.

Nejdřív to vypadá, že proudy lidí tečou pryč v nesouhlasu s projevy, záhy se ale ukazuje, že tohle přece jen bude ono avizované výroční tažení na Národní. Hlučný a veselý průvod, sestávající z pochodujících vlajek, lidí, dětí, psů, foťáků, vedou v koridorech svých rytmů mladí bubeníci, hned za nimi se vznášejí figury černých andělů. Živí “andělé” na chůdách poponášejí obří maketu klíčů, které by odemkly lecjakého kostlivce a třináctou komnatu.

Na Vyšehradě horlí do megafonu jiný (s)chůdný pořadatel a zve procházející na odhalení časově omezené ledové sochy. O kus dál v teplém objetí policistů protestují křehcí anarchisti.

Read More →

Ospale, neboť mě vzbudili, jsem zírala na čtyři muže, kterak zachmuřeně mudrují nad původní dekorativní klenbou v mém pokoji a tváří se přitom jako svatí bojovníci s protivenstvím. “A jak vám by se tady líbily ty lišty, slečno?” Zamyslela jsem se a rozvážně polkla piškot. “No bylo by to fakt hnusný.”

Kolej zahájila výměnu světla.

“A teď vám povím něco, o čem jste dosud určitě neslyšeli a co zaručeně nepochopíte, protože to nedává smysl!” radostně vzkřikl totální lingvista a stěží potlačil vzrušené zajíknutí. Běželi jsme dopolední jazykový maraton a tento rozvášněný guru na špici přitom stříhal hvězdice. Lingvistika mě poutá stále víc a víc, uvědomila jsem si s uzarděním. Prozatím mi k ní ale schází bohatá manželka.

Hodina vyvrcholila zrozením štíra, který povstal z papíru s diktátem.

Read More →

Dědina ve městě

Coby studenti mající to za pár navštívili v minulých dnech příslušníci čtvrtých ročníků stověžaté srdce Evropy. Pobyli v něm týden, pobyli, kde se dalo, pobili, co neuteklo, naučilli se (vesměs) jezdit na eskalátorech, vykoupili slevy a učinili zadost literárnímu a historickému stacionáři (dva a jiné nečekané podružnosti v jednom, jak káže duch úsporných opatření jejich školy), jemuž se sotva který toho školního roku maturující žák vyhne. Na důkaz předešlého je třeba podotknout, že se vyhnuly mimo jiné tři jejich žákyně. Já to ale tentokrát nebyla. Já Prahu můžu. Já Prahu dokonce chci.

Po návratu bylo nám, účastníkům, pokašlávajícím mezi tesknými vzpomínkami a nachlazeným třemi přehršlemi dojmů, uloženo vyplnit dotazník, od něhož si pedagogické vedení slibovalo upřímné reakce a zpětné vazby. Člověk školní má se míti v takových chvílích na pozoru. Zdá se ovšem, že se někteří poddajně rozvášnili a svým břitkým perem si nikoli prošlapali, nýbrž dočista prosekali cestičku sežehnutým mlázím až do škvařících se maturitních hájů. Já to ale tentokrát nebyla. Já Prahu můžu. Já Prahu dokonce chci. (A toho údajného švába na ubytovně a rozruch, jenž ho chudáka vytřeštěného ze všech stran obstoupil, jsem koneckonců velešťastně zaspala). 😉

Též jsme se měli zamyslet nad socializací, která se mezi námi během perných pražských dní zuřivě proháněla a stmelovala nás, dynamicky vystřihovala a znovu slepovala, jak se jen její rozmařilosti zlíbilo. Slepila mimoděk i vítěznou údernickou dvojku, v níž tvořím čestnou jedničku, nabídla rámě, kdykoli jsem potřebovala, aby mě někdo odtáhl pryč z cesty nabručeným primitivům a zbylým domorodcům, zapříčinila jedno pozvání a s povzdychnutím, že jsem opravdu fajn, mě praštila do zad.

Nic naplat, nemohla jsem hodnotit jinak než kladně, protože já Prahu skutečně můžu.