Vymáčkli jsme se z koleje. Nejdřív jsme si vesele pomysleli, jestli tu ti policisté v útvarech typu “nenápadný hlouček na rohu” náhodou nečekají na pokyn k zatčení a předvedení naší kolejmatky. Ona by si to totiž možná zasloužila kvůli tomu, jak trestuhodně ignoruje některé své povinnosti, což opakovaně vede například k tomu, že z pisoárů voda padá, padá, padá, až nadšení studenti Katolické teologické fakulty urychleně otevírají nové kurzy chůze po vodě a s podporou strahovského architekta novice na telefonu začínají stavět Noemův koráb.

Jenomže, jak se ukázalo, nebyl to zásahový oddíl klapajících božích mlýnů, nýbrž standardní policejní příslušníci, kteří mezi procházkou a sluněním se v jarním světle dohlíželi na jakousi demonstraci.

Tak jsme šli blíž. Read More →

Ultimátní hláška s potenciálem terminovat jakoukoli konverzaci se zrodila spontánně v posledním podchodu Hradu, když nějaký komunikativní mladík opodál vzdal své pokusy za chodu pochodu promlouvat se sveřepou hradní stráží, jež se stůj co stůj tvářila, jako že si nikdy nestahuje nic. Demonstrant Mácha stahování odmítl rovněž, nicméně jeho odpor byl jaksi existenciálnější, protože vycházel hlavně z toho, že si myslel, že se tady jedná o kalhoty, s čímž by jindy asi neměl problém, jenže ona byla tentokrát vážně zima.

Ačkoli když se ještě před pochodem podupávalo v klárovském holomrazu, svírala nás obruč ledového pekla o poznání mocněji. Až tak, že jsme v půlce odkřupali prolít si trakt horkou čokoládou, jež se posléze ukázala být nejdražší horkou čokoládou na světě, takže si zase budeme muset levně stáhnout pár filmů, abychom se šťastně navrátili do finanční rovnováhy. ;-)

Read More →

Pokusili jsme se dnes na chvíli vymanit z přetékajících tukových záhybů každovšedních monstroblud a nasát sváteční pražský smog.

Nejprv jsme vyrazili na hromadnou schůzku s realitním makléřem do Kramářovy haciendy. Mezi přítomnými zájemci vyčnívali jsme jednoznačně jako nejperspektivnější pár, neboť kromě nás přišlo nebo bylo přivedeno akorát mnoho postarších dvojic až trojic (z nichž někteří získali v poslední možné chvíli privilegium zasednout k odpočinku do židlí pro jinak jen politické hosty), jimž jsme pouze kazili věkový průměr a marně přitom přemýšleli, jaká strategie vede úřad vlády k tomu, že inzeruje zrovna v lifestylu “Život začíná po šedesátce”. Read More →

Protože jsem se naposled cítila nesvá, že jsem skončila tak úsečně, vytahuji nyní druhou hlubokou várnici visící kultury.

ClipboardNejprve k chlápkovi, který si říká Duncan Higgins. Jeho šestnácti sty miniaturami polepili zdi v Českém centru. Reflektují minulost i současnost (a nejspíš taky budoucnost, nevyhynou-li syrově inspirativní domorodci, poněvadž Duncan prý chystá další stovky minimaleb) Soloveckých ostrovů v Bílém moři, které inspirovaly Solženicyna k dílu Souostroví Gulag. Proč asi.

Před prvním gulagem byli na tomhle svatém souostroví mniši, pak klášter, pevnost a vězení. A pak taky ta příroda.

Všechny malby jsou svázané omrzlými ostrovními náměty a rozměrem deset krát sedm a půl centrimetrů do jedné poněkud mrazivé koláže se zimničním názvem “unloud”. Některé z nich navíc, seřazené vedle sebe, vypadaly dokonce jako zanimovaný film, který se horečně rozběhl podél zdi. Akorát někdy to byl takový ten intelektuální film, na kterém nebylo nic vidět, protože sestával ze série různě flekatých sněžně bílých.

Nějaká hladová návštěvnice se snažila “zprovoznit” doplňkovou videoprojekci. I mě chtěla zatáhnout do hrátek s čudlíky. “Víte, tohle všechno na zdech je na mě hrozně malý, takže bych docela ocenila, kdyby to video fungovalo, že bych aspoň něco pořádného viděla.” Nemyslím, že ještě někdy uslyším na výstavě miniatur originálnější proslov.

Read More →

Tadytu jsou dvě implicitní upoutávky na dvě duchovní štace.

Byla jsem na výstavě plné vzácných fotografií vztyčených údů a odhalených zadků v různých stádiích chlupatosti. Titulky typu …sám ve velkém městě, Letní bouřka, Nadržený Karlík, Poté, Chlapec s vejci nebo Doučování ve mně vyvolávaly rozličné pestré pocity. Když to někdo vystaví v Rudolfinu, všichni kolem opatrně našlapují, aby ty penisy nevystrašili, jako když se lovec plíží k netečnému motýlu nasávajícímu šťávu nedaleko. Ale samozřejmě mimo tyto akty tam viselo taky pár jinak náramných fotek, třeba zkapalněná Madame X, Lícní kost nebo mladá Nico v skvostných robách. Akorát, já nevím, přišlo mi, že ten fotograf prostě byl úchyl.

Druhou výstavu jsem navštívila s mužem poté, co jsme celou noc strávili ve společnosti Arwenina neochvějného prsu, teplého Legolase s poetickými sklony, vrčího idola a ostatních titánů Středozemě.

Na Hradě se vzdával hold otci zakladateli. Jeden z praktických dopadů této uctivé expozice je objevný poznatek, že K Charlottě do ložnice to měl Masaryk přes šatnu, koupelnu a další šatnu. Svlíknout, namydlit, spláchnout a do pyžama. Co jste si mysleli? Zajímavé bylo taky vystavené psaní z policejního ředitelství, které pokorně prosí, zda by ctěný pan prezident mohl přestat drandit na koni klusem po silnicích pražských, neb by v tramvajové koleji mohla se zaseknout podkova. Vystavená je rovněž pohotová odpověď, že prezident drandí vždy jen s nejvyšší státnickou opatrností. Největší terno ovšem byla zpráva o zcepenění státního jezdeckého koně Hektora, kterou jsem přečetla celkem třikrát. Ne že by mě to tak rozrajtovalo, ale hemžila se vedle mě nějaká zlostná dáma, tak jsem ji chtěla trošku vychovat.

Víc nic nebude.

Čau.

Don Kniha

:!: Dnes jsem došla k poznání, že nemůžu mít svůj semestr bez Docenta. Protože i tak mám asi přesně 23417 předmětů, chtěla jsem si poslední věc, kterou Docent učí a která mi ještě chybí ve sbírce absolvovaných, nechat na příští rok. Jenomže se ukázalo, že tento plán sám sebe zavrhl, ještě než se dostal k úskalím seberealizace. Poté, co jsem minulý týden nedorazila na jeho úvodní přednášku, (a do školy vůbec, neboť jsem vyspávala Koalici), začal mě Docent přepadat na strategických chodbách Fakulty a důrazně lobbovat pro svůj minoritní předmět. Obratný citový nátlak jsem nevydržela, a tak jsem dnes zasedla s několika dalšími rytíři starého média ke kulatému stolu k přednášce k Základům nakladatelské teorie a praxe. Po všech těch školních hodinách, během kterých začnu vždycky upřímně nenávidět všechno, co promluví, pohne se nebo jde na záchod, působí na mě debatování o knihách jak balzám na rty.

K náčrtku mě samozřejmě inspiroval zase Docent, když popisoval, jak kniha bojuje proti novějším médiím… :cool:

Nám se stalo něco překrásného…nám se stalo něco divného…znělo mi neodbytně v hlavě, zatímco jsem se během cesty z přízemí do prvního patra přenášela z romantické doby kamenné, v níž si pralidé strkali jogurty za okna, kde jim jogurt čas od času i zmrzl, do smělé technické současnosti.

Po roce a půl, co tady lozím po stěnách, a po třech letech a půl, co se tu Slovenka mlátí do hlavy kostmi z vykradené pitevny, přibyla k nám poprvé do pokoje lednice. Na dno této informace dohlédnou pouze ti, kdož jsou informováni o místní komunitní politice přidělování lednic, proto situaci krátce vysvětlím, aby i ostatní získali patřičný ponor.

Read More →

A vám bylo, Aničko, kolik?
Několik měsíců…ale ještě jsem nebyla uvědomělá.

Je půl čtvrté, sedmnáctého listopadu, a na Albertově se prý činí inventuře zadost. Někde na pódiu unisono povykují dva ukrutně jaloví studenti. Smysl jejich poselství zůstává pro mě velkým sémantickým mystériem. Je to smutné, zvlášť pokud si uvědomíme, že až oba mluvčí dokončí kurzy rétoriky, místo nich už zase budou řečnit mladá telata.

Nejdřív to vypadá, že proudy lidí tečou pryč v nesouhlasu s projevy, záhy se ale ukazuje, že tohle přece jen bude ono avizované výroční tažení na Národní. Hlučný a veselý průvod, sestávající z pochodujících vlajek, lidí, dětí, psů, foťáků, vedou v koridorech svých rytmů mladí bubeníci, hned za nimi se vznášejí figury černých andělů. Živí “andělé” na chůdách poponášejí obří maketu klíčů, které by odemkly lecjakého kostlivce a třináctou komnatu.

Na Vyšehradě horlí do megafonu jiný (s)chůdný pořadatel a zve procházející na odhalení časově omezené ledové sochy. O kus dál v teplém objetí policistů protestují křehcí anarchisti.

Read More →