Děkuju Masarykovi a všem ostatním, že to dodělali zrovna v říjnu, a že teda nejenže “muži října” nemuseli čekat třeba až do Vánoc, ale taky že díky tomu načasování můžeme jejich dílo pokaždé oslavovat uprostřed barev, které přes mlhu a tmu slavnostně září na všechny strany, ale vlastně nejvíc tak nějak uvnitř v duši (nejhlubší bod příspěvku), a děkuju podzimu, že nám připomíná, že i když teď tady zrovna něco strašně tleje, nebude to tady takhle nafurt. Ovšem kromě klíněnky, ta mi tu metaforu dost mrví.

Read More →

Nejdřív jsem trénovala převal přes pravé rameno.

Potom jsem trénovala převal přes levé rameno.

A teď přichází další level – převal s rouškou (lhostejno přes které rameno) a pak se jít nadechnout k oknu.

To je nový contemporary dance vrchol/dno. Vrchol, nebo dno – záleží, jestli akcentujete spíš výšiny, do nichž s energií kamzíka šplhá křivka místní absurdnosti, nebo temné hloubky, do nichž jako balvan zatížený balvanem zahučel místní rozum.

Že tanec podle hygieniků není sport, je výborná WTF historka, to jsem si ověřila hned záhy (a dojemný příběh o tom, jak děti ve škole dostávají poznámku, když si sundají roušku, který byl proti tomu mému nasazen, očekávatelně totálně zplakal nad výdělkem 😉). Ale to je asi tak všechno, co se na tom dá najít pozitivního.

Začíná se s váhou na levé noze, pak jakmile ten týpek začne zpívat, natáhnout doprava pravou ruku s roztaženými prsty a zápěstím ohnutým nahoru, přičemž spolu s rukou jde i pravá noha, pak levá ruka udělá totéž co pravá, ale doleva, zatímco váha je uprostřed, pak obě ruce opíšou elegantní oblouk kolem hlavy a trupu a na diagonálu do předního levého rohu se celým hořejškem udělá svůdná (hehe) vlna, potom na šest, až na ŠEST! vrátit levou nohu k pravé, rychlá výměna a pak zase tou levou začínají dva pomalé výpichy dopředu s rozpaženýma rukama a s potřásáním hrudníku ze strany na stranu (to mi nikdy moc nejde), pak pokračují čtyři rychlé, při kterých je potřeba odizolovat spodní a horní polovinu těla a bez ohledu na nohy pohybovat celýma rukama včetně ramen nahoru a dolů, přičemž mezi paží a předloktím je pravý úhel (to mi naopak jde, protože to podle mě nemá moc vysoké nároky na to, jak moc sexy to musí být, spíš je to jen takový koketní pohyb, který říká: “Hele, tělem jdu dopředu, ale ramena se hýbou nahoru a dolů, to koukáš, co”, a M., se kterou se střídám, takže z naší dvojice vždycky tančí buď jedna, nebo druhá, poctivě kouká, protože máme trénovat taky oční kontakt s publikem, a směje se na mě, takže koketní pohyb evidentně funguje :D), a pak je otočka doleva a zase zpátky a na konci té otočky doleva, když pravá noha udělá přísun k levé a ťukne, se dvakrát tleskne a na konci otočky doprava, když ťuká levá u pravé, se luskne a právě v tom místě, kde se tleská, mě pokaždé zalije strašně intenzivní pocit štěstí.

I když za chvilku nás během refrénu čekají piruety.

Nebo možná právě proto.

Read More →

Ačkoli to prý byl jen takový neveřejný draft, kampaň Dostálové očividně zabrala úplně geniálně ještě předtím, než oficiálně začala (čili hospodárná ministryně vlastně státnímu rozpočtu ušetřila 2 miliardy – a takhle se má správně vládnout!), takže když jsme si chtěli narychlo zarezervovat nějaké hezké místo s klimatizací, odkud bychom mohli chvíli pracovat a ideálně poblíž taky něco vidět, zbyl na nás z celého vyprodaného Česka vpodstatě jen jeden plzeňský hotel, a to navíc nejspíš jenom proto, že ho dostavěli asi týden předtím. 😀 Byl nový a hezký, ale trpěl nepřehlédnutelnými porodními bolestmi a personál uvnitř podobně jako prvorodička mnoho věcí zažíval poprvé. Když například poprvé nad hotelem zapršelo, zjistili, že nad plán prší až do jídelny v přízemí, když se poprvé zaplnila většina pokojů, zjistili, že wifi nikdo neřekl, že v hotelu budou lidi, a k tomu, aby nám eMkoň zajistil nejluxusnější mezonetový duplex, stačilo, aby vzal poprvé za kliku našeho původně zaplaceného, skromnějšího apartmánu, protože klika udělala zhruba to, co Harryho zlomená ruka, když mu ji léčil Lockhart. Prý by to spravily nějaké náhradní baterky nebo co, na recepci ale nevěděli, jaké přesně baterky by to měly být a jak by ta výměna měla přesně probíhat. Místo toho jsme dostali byt s asi tak pětimetrovým francouzským oknem, dvěma balkony s výhledem přímo na katedrálu svatého Bartoloměje a se dvěma ložnicemi. A to se dost hodilo, protože eMkoň byl nějaký schlíplý (rozhodně ale ne kvůli tomu, co se stalo tamté klice 😀) a z východního křídla jsme tak mohli udělat marodku.

Read More →

Je neděle ráno, ležím v posteli a prohlížím si svoje ruce (kdy taky jindy, že jo). “Už bych si vážně měla ostříhat ty nehty,” říkám si kriticky. Pak ruce natáhnu nad hlavu a do čela postele začnu těmi příliš dlouhými nehty cosi bezmyšlenkovitě vyťukávat. Nejdřív to nevnímám, ale potom mi ten zvuk začne do vědomí pomalu pronikat. Zjišťuju, že jde o jakýsi supersložitý, až hypnoticky působící rytmus, při kterém se na přeskáčku, ale ve zcela konkrétním pořadí neustále dokola střídá všech deset prstů. Jakmile zjistím, co to dělám, začne být samozřejmě strašně složité rytmus i střídání prstů dodržet. Ještě chvíli to jde, pak se občas zadrhnu u prsteníčku na pravé ruce (jasně, levákova levá to je naopak držák), ale nevzdávám to, soustředím se tak pekelně, až do prstů dostávám křeč, rytmus se sice ještě kodrcá dopředu, ale už to nebezpečně vrže a pak to v jednu chvíli naposledy škytne a rozhostí se vyčerpané ticho.

“Slyšel jsi to?” ptám se eMkoně, který leží vedle, když si po tom výkonu trochu odpočinu.

“Jo, poslouchal jsem to celou dobu,” odpovídá taky dost vyčerpaně.

“To je hustý, viď, ani nevím, jak se to stalo. Přitom na začátku bylo jen to, že mě napadlo, že bych si měla ostříhat nehty.”

“Jo a přesně takhle tvoje povaha funguje.” 🤦‍♀️😄

“Mám strašně hořko v puse, brní mě jazyk, svírají se mi čelisti, fakt mě to bolí, doufám, že nebudu zvracet.” Kolegyně na druhém lehátku je nervózní, pořád si sedá a usrkává z flašky Coca-Coly, aby tu pachuť v puse přebila, pak si zase lehá a taky se sestry pořád ptá, jak dlouho to ještě bude kapat.

“A co vy, vám je taky blbě?”

Já sestru sotva vnímám, protože jsem zrovna zaneprázdněná tím slonem, co mi skáče po hrudi, takže jí to shrnu do jednoho slova: “Přiměřeně.” Kdybych tušila, že za dva dny budu mít navíc ještě pocit, že se měním ve velblouda a že mi z páteře začínají pučet hrby (asi novinka mezi vedlejšími účinky pro sezonu jaro/léto 2020), asi bych využila příležitosti probrat to důkladněji.

Jak by řekl Křemílek. Jojo, bylo toho už moc. I když jsem si dala ban na Schillerovou.

Nakonec mi nejvíc pomohl trénink – první po znovuotevření sálů – protože mě po něm sice bolelo celé tělo, ale aspoň to byla bolest, která dávala smysl, a to byla velká úleva.

Před koronou, po koroně nikdo nesmí stát, leda by měl roušku…
No tak tohle bylo před koronou.
Vánoce 2019 a výlet na sever. ⬆️

Tentokrát už jsme šli najisto. Ve stánku u hřbitova jsme stejně jako loni pořídili jeden z vánočních “stromečků” na hroby uplácaných z chvojí, o nichž mi veselá paní prodavačka, kterou jsem požádala o ten “ehm stromeček s tou jakoby sukýnkou či co”, prozradila, že jim říká pumprlíci, do útulku dovezli dobroty, které už nestihlo zpracovat naše koťátko, za znění koled linoucích se z rozhlasu dole ve vesnici vylezli na zříceninu nad Děkovkou a večer se nacpali brokolicí, a když dvacátého šestého začala na pumprlíkovi nenápadně pohasínat světýlka, protože baterky Alkalisk z Ikey, usoudili jsme, že je to znamení opustit vánoční klid a využít volno na výlet. Zatímco venku se míhalo Německo, pak Dánsko a pak Švédsko, my jsme konečně zjistili, kdo zabil Helenu, a stihli načnout ještě vraždu Simeona Leeho na Gorston Hall. A pak už jsme byli v Göteborgu.

Read More →

Měla jsem narozeniny. Jsem dospělá. To už teda docela dost let, ale stejně jsem se tajně radovala jako malá, když jsem volala zubařce, jestli mám dorazit na objednaný termín, a ona mi řekla, že teď berou jen akutní případy. 🥳🥳🥳

“Stoupněte si sem do chládku, než to vyplníme, dostali jsme vynadáno, že máme moc teplé pacienty.” Takže stojím u toitoiky, která vrhá stín, a když dokončíme dotazník a slečna na mě ještě pro kontrolu namíří teploměr, zůstanu i navzdory šále a svetru ledově klidná. Ledově znamená 36,2 stupně. S propustkou projdu areálem nemocnice, kde na mě na každém kroku pokřikuje nějaká výstražná cedule, až do pavilonu šelem neurologie. Dnešní kontrola je superrychlá, mezi dveřmi dostanu papír, který v lékárně vytrejduju za novou várku injekcí, a ještě stihnu autobus zpátky domů, který jezdí třikrát do hodiny a ve kterém jsme i s řidičem tři, ale ne kvůli tomu.

Read More →

Když zavřeli FreshCornery na benzínkách, definitivně nás přešel humor. To jsme ale ještě netušili, že za pár dní se Praha promění v hotový Divoký Západ, kde se budou dobří lidé vystrašeně krčit v papírových maketách domů a tiše (protože fotka na Facebooku bude mluvit za ně) šít roušky, lítacím dvířkům od prázdných saloonů Hanka Starbuckse nezbude než zlověstně skřípat a vylidněné ulice si pro sebe uzurpují členové nové náhubkové bandy, kteří se jako jediní nebudou bát dojít si pro jedno a deset rohlíků do Alberta, kde zrovna naskladnili novou várku kradmých pohledů level Příběh služebnice, z které si berou úplně všichni, protože co kdyby i to došlo!, a kde se rozhlasem pořád dokola pouští smyčka s instrukcemi, aby mezi sebou ve frontě zákazníci udržovali dvoumetrové rozestupy, což nevyhnutelně vede k tomu, že se mezi sebou (ve vzdálenosti, která je rozhodně menší než žádané dva metry) začnou ti lidé hádat, protože do jednoho takového rozestupu se nacpe chlápek, který to volné místo nadšeně pochopil jako konec řady. 😀

Read More →

Březen – za kamna vlezem, abychom konečně dopsali bilanci. Takže jako asi poslední člověk na světě pouštím rok 2019 po vodě do archivu. Díky za vše. I když jsi začal tak špatně, jak jen jsi mohl, už to pak aspoň nemohlo být horší. A hodněkrát to nakonec – bylo dobrý.

Read More →

Dneska už jsem dávala za pravdu (tomu správnému) Minářovi bohužel jenom kýcháním u sledování přenosu z Klárova, ale minulý týden jsem tam byla. A byla to ta nejlepší demonstrace ever. Do té doby mě nikdy nenapadlo čmárat křídou po Václaváku, ale dík inspiraci, kterou nás všechny vytrvale zásobuje náš neústupně originální premiér, jsem se do toho celkem rychle dostala. Stejně jako spousta dalších. #byltobezvakoncert #crimeminister #ajslovacisastydi #mdlobynatebe #babisinesermoravu ❤️ A nejlepší bylo, když mu k tomu čas od času vystavila stopku i vánoční světla omotaná v provazech kolem stromořadí po stranách, která v pravidelných časových úsecích střídala modrou, zelenou, bílou – a červenou. Asi to byla kampaň a platil ji Ježíšek. Premiér na něj určitě věří. Jinak by si přece nemohl myslet, že to za něj někdo vyřeší, když na něj prostě počká.

3x Connecticut, 1x Rhode Island, 3x Massachusetts, 3x Maine, 1x New Hampshire, 1x Vermont a jeden výhled na New York, prosím.