Taková ta nejistá cesta, od níž se vás od samého začátku pokouší odradit chapadla různých potíží, a proto zvolíte jediné logické řešení a zkusíte, zda by se vám to všechno alespoň nesnášelo lépe, kdybyste byli v Berlíně, pár dní to tam testujete a naberete určitá nadějná data, a tak se nenápadně zkusíte vyškrábat po mapě výš, v noci spálíte – ne, jen přejedete – mosty nad dánskými úžinami a na druhém konci duhy, která má všechny odstíny šedé, vždyť je pořád ještě noc, si konečně trochu oddechnete a troufnete si popojet pro další kus blåbärspáje zase o něco dál na sever. A ještě dál a potom ještě kousek. A když pak jednou odpoledne nasednete na trajekt, který vás s bručením (ale uklidňujícím) protáhne naducanou bílou mlhou, a vy rozhrnete závěs deště a uvidíte ty špičaté skály, z nichž jsou tyhle dinousauří lofotské ostrovy urostlé (anebo neuvidíte, protože za závěsem je další závěs, ale to se do této metafory nehodí), brzy zjistíte, že už je úplně všechno v pořádku, protože zdejší vichr nikdy nemá dost a lačně vám od pusy utrhne každou starost, ještě než ji vyslovíte (dokonce mám podezření, že ji umí vymést přímo z hlavy – asi ušima), a rozmlátí ji o ty ostré vrcholky tak, že jediné, co po nich zůstane, jsou krvavé kapky dřínu rozeseté do vřesu všude kolem (jo a taky pomáhá, že vám je někdy zcela nepoeticky prostě jen strašná zima). A tak se ustavičně někam šplháte, protože je tak osvobozující, že sinusoidy, které běžně žijete, teď tady taky vidíte, cítíte a můžete si na ně sáhnout, a celé hodiny volíte jen mezi tím, zda to příští, na co stoupnete, bude kámen, nebo bahno, a (na) nic jiného nehrajete, a i když vám teče do bot, znamená to právě jen tohle, a proto máte pocit, že forma i obsah tady dýchají společně a vy s nimi.

Tak taková ta cesta.

Neznám lepší.

Berlin Unit

Unavení, ale samozřejmě jsme se v noci snažili řídit návodem na stěně nad postelí… 😀

Název: Žena ve dveřích

Berlín. Podvratný a vtipný jako vždycky. ❤️

Ke zdem radši vždycky čelem a hlídat, jestli nerostou…

Noc ve městě

Photoshoot level Vogue: Fotím si trubky, protože trubky jsou nejlepší, a nějaký trubka mě přitom tajně fotí, prý abych měla fotku s kamarádkami trubkami.

Překážím před předložkou. Celá já.

Sweden Road

Noční rande s dánskými mosty… a voilà – za mosty Vikingové!

Po dvou a půl letech zastávka ve skalách u Anny. Pořád spí. ❤
Ona zůstává na ostrově i v zimě, v létě jí ale dělávají společnost další skulptury.

Třeba Around and around / Diana / nebo moje oblíbené Why does strange fruit always look so sweet?

Sedla jsem si za kámen, který – dělal vlny, a během okamžiku bylo všechno slané. Moře se nejdřív jen tak zdánlivě nezúčastněně plácalo kolem, ale záhy si mě okroužkovalo slizkou mořskou trávou. U toho jediného mi to nevadí.

Nor-way

“Jseš hezká.”
“Jo? Proč? Chceš ještě koláč?”
“Teď zrovna ani koláč, ani soulož.” ❤️

Vody Trondheimu

Tady hádám, že ONI si budou chtít vybírat jako první. 😀

Trondheim for alternative…

…for neverstopdreamers…

…and for traditional black cats surfing the waves of our fears.

Somewhere over the fjord

Roztomilé městečko se starými uličkami vyzdobenými květinami a keramickými kočkami. A nahoře na zdi, na židli usazen, pletivový, ale jako živý, teda mrtvý, popravenec.
Prostě Norsko. ❤️

Říkají mu Muž v moři, stál tam, už když jsme přišli, a já tipuju, že jestli doteď ne, tak teď už má určitě mokro v botách. / Ve Fauske slunce nezapadá.

Lofoten Crew

Toho dne zůstala v letním kině spousta volných míst…
…ale počasím to být nemohlo, to bylo perfektní.

Lofoty, Henningsvær…
…a všudypřítomné sušáky na tresky, které připlavou, aby se nechaly usušit, zase až v únoru, a tak teď na těch špejlích vysedávají hlavně místní racci.

Aj Wej-wej vystavující v místní Kaviar Factory. Kde jinde.

Koupili jsme si v obchodě keříček lofotské máty na čaj a já si umiňuju, že to přežije a dojede s námi až do Čech. Logicky proto raději piju víno.

“Holky v práci říkaly…”

Viděli jsme spoustu zvířat. Mravence u jezera…

…malého krokodýla v bazénku…

…nebo rejnoka, který se zrovna chystal vzlétnout.

Moje jezero, kdyby to někdo nepoznal.

V Reine na párek a červánky.

Pláž v Unstadu / Mločí oblečky / Geniální Lofotruna

Osudová, the druid: “Větřím déšť” 😉

Děláme větrolamy po cestě na Ryten…

…a sestup na Kvalvika Beach.
Nezjišťovala jsem předem, co to Kvalvika znamená, ale když mě – už tak úplně mokrou a po kotníky v bahně na stezce, která neexistovala – vítr ze srandy asi popadesáté zasypal sprškou vody, kterou vytrhl z potoka valícího se dolů kolem mě, klidně bych si tipla, že to znamená peklo. 😀

“Průlezky pro malé trolly”.
Cesta pryč druhým průsmykem byla naopak tak skvělá, jako kdyby ji někdo poskládal přímo pro mě. (Proto zde také tak přesvědčivě pózuji jako vládkyně Země skal a šutrů.)

Gerdiny květiny / Slunící se lofotská žena / Je to hnusné přesně tak, jak to vypadá

Moje pochůzky po městě většinou spočívají v doplnění zásob sušeného manga a kalhotek (osudové setkání ve čtvrté uličce svolværského Kiwi mini pris, nejlepší kalhotky ever, a navíc se dají nosit i v Praze a mít tak trochu Norska pořád u sebe!), M. obvykle vyřizuje naše objednávky v kavárně. Ke konci už to paní kavárnice nevydrží a sama se před ním přivede do rozpaků, když se zeptá, pro koho to tady pořád nakupuje. M. je klasicky upejpavý, jak mu taky vždycky radím, a vykoleduje si extra čokoládičky zdarma. 😁

Cestou na Justadtinden

Mlha byla nahoře dřív než my a soudě podle toho, jak dlouho se tam zdržovala, byla z výhledu evidentně nadšená…

…ale nakonec se přece jen zase trhla a i dolů slezla dřív.

A my courači mohli za odměnu koukat, jak se převaluje mezi pásy skalisek a drbe se při tom o jejich vrcholky, jako by tu byly právě jen od toho. A jak když je spokojená a na chvilku k zemi propustí pár proužků světla, je to ten nejkrásnější pohled na světě.

Někde dole pod námi zahoukala loď, ale tady nahoře to znělo jako varhany.

“Ty vypadáš, jako by se ti tady líbilo.”

Art of Stamsund: Tak sem Mr. Bean unesl Trumpa s Putinem.

Doufám, že až to bude, tak to bude gin s tonicem / Vylepšuju sochu turisty na sousoší turistů / Ballstad parking

Myrland Beach, to v lofotštině znamená Pláž dlouhých nohou. Anebo taky možná vřesoviště, o to se překladatelé přou

“Vezmu si potom s sebou na trek oříšky, aby ses nebála, že budu hladem pičus.”
(Jako ne že by to oříšky vždycky vyřešily… 😀)

Offersøykammen a náš protentokrát poslední lofotský západ slunce, který byl tak nekonečný, že tam to slunce možná zapadá ještě dneska.

Bad guys of Lofoten

Ráno v Kabelvågu a káva v kavárně vyhlížející tak, jako by ji vyzdobila babička něčí babičky. Ale nemám celkem nic proti – tematická umělecká díla na záchodě vždycky oceňuju a vycpaných ptáčků je taky vždycky potřeba víc, vždyť i venku létají v hejnu. 😉

“Je to jako pexeso… Kdyby na jedné kartičce byl tenhle a na druhé ty, tak vím, že to můžu sebrat jako dvojici.”
No… ano. A co jako. 😀

Sweden Circle

“Tady vpravo už by měla být vidět Kiruna.”
“Peckovní.”
“Jo, fakt?”
“Nevím, je tma.”

Ráno tam byla.

Bezejmenný kubistický horník přitahován i se svým vozíkem neviditelnou silou toho hlučícího dolu, který nikdy nespí a v puse stále s rachotem převaluje další a další kusy železa (si tak představuju) / Lepší mít Black Gold v hrsti než nemít / The Winner Takes It All

A Brand New Kiruna… where the earth opens up and so people go somewhere else to play with Duplo Town Collection. Artscape Kiruna 2022 a podle mě ten nejlepší mural, protože jako jeden z mála věděl, kde se to ocitnul.

Old clock, new times. Posunuli staré radniční hodiny – ani ne dopředu, ani dozadu, ale na východ do “Nové Kiruny”, dál od dolu, aby se jim čas náhodou nepropadl do země a oni stihli přestěhovat i to ostatní.

Odpoledne v Luleå…

…a večer v Umeå. Podobně jako v Trondheimu i tady už se studenti vrátili z prázdnin, bylo jich až do noci plné město a ulice zavalila oblaka dýmu z jejich toaletních a poholenních vod.

V centru u řeky jsem našla Anninu sestru! Jmenuje se Julia a taky často spí. / Pod kůrou se někdy skrývá moudrost… a někdy taky jen kůrovec, to záleží. Taky ale patřím tady k těmhletěm, co do toho rádi zkouší rýpat / Vítání s mostem

Z p á t k y n a b ř e h

PS: Máta přežila.

stengt-nahled

Tento příspěvek bude o tom, jak jsme zjistili, že všechny ty svíčky a svícínky a deky a polštáře, jimiž je naše roztomilá chatička naplněná až po okraj, se nehodí jenom na vytváření hygge. :mrgreen:

Sotva jsme totiž stihli udělat večeři po návratu z bergenských galerií, přihnal se od moře (všechno tam vždycky přicházelo od moře) Mordor. Začalo foukat tak urputně, že okamžitě vypadl proud (a taky signál, ale to jsme tehdy ještě nevěděli). Mezi prkna chaty se snažil trefit jeden poryv z dlouhé kolony poryvů za druhým a děsně přitom skučely, a kdybychom v tu chvíli vysunuli plátěnou střechu nad terasu, chata by se okamžitě vznesla jako plachetnice. Samozřejmě, s norským větrem už jsme měli jakési zkušenosti, tak jsme se snažili zůstat v klidu a přesvědčovat se, že takový je prostě zdejší podzim a že ti, kteří chatu kdysi stavěli, s ním taky počítali. Navíc jsme si byli naprosto jistí, že je fér, aby vítr nejdřív odnesl ty dvě polorozpadlé chatky na rybářské bárky choulící se na konci výběžku naproti našemu příbytku, a že teprve pak bychom měli být eventuálně ochotní vyjednávat o rozebrání chaty naší.

Protože jsme museli čekat, jak to teda bude, eMkoň, kterému jsem musela slíbit, že jestli umře, budeme o něm mluvit jako o hrdinovi, se zatím odhodlal vyrazit na terasu, aby aspoň zajistil těžký venkovní kovový stůl, který nedočkavě poskakoval a vypadal, že jestli ho brzo nepustíme dovnitř dobrovolně, klidně udělá do obýváku salto zavřenými prosklenými dveřmi. eMkoň výpravu přežil a posílen zážitkem, po němž se cítil úplně jako lovec tornád, navíc tvrdil, že teď jsme podle mraků honících se nad námi prostě na hraně bouře a že tam je to vždycky nejsilnější.

O pár hodin později se setmělo tak, že už venku nebylo z mraků vidět vůbec nic, ale podle intenzity větru, jsme stále byli – na hraně bouře. 😀 Na chatky naproti jsme neviděli, ale z pudu sebezáchovy jsme jim dál hodně fandili. Samozřejmě to všechno zní jako hysterie nezkušených Pražáků, kteří jsou rádi, když jim v Divoké Šárce na podzim trochu foukne, aby se drak neplazil potupně po zemi mezi bodláky, a kteří se ve zvládání živlů vůbec nemůžou rovnat s domorodci. Nicméně i jako nezkušený Pražák bych si dovolila mít pro domorodce jednu, myslím, podnětnou myšlenku – splachování záchodu se dá vyřešit i jinak než elektřinou a takové řešení se někdy – co já vím, třeba když elektřina vypadne – může hodit.

Read More →

rybicka-nahled

Minule jsme se probírali uměleckými poklady schovanými před návštěvníkem mezi čtyřmi zdmi, které se sice neotvírají jen jednou do roka o Velikonocích, ale skoro 😀 , tak teď je čas ještě se taky podívat, co Bergen vystavuje ve 24/7 galerii pod širým promočeným nebem. Moje nejlepší úlovky z návštěv ve městě.

Read More →

karneval-nahled

Do Bergenu to bylo přes dva velké mosty. Zpátky to bylo obvykle dál – ke dvěma mostům se přidala zácpa. V hlavním městě norského deště jsme byli za celý náš pobyt čtyřikrát, navíc jsme staré bergenské nábřeží i archivní sudy na ryby v muzeu hanzy vychovaně obdivovali už před sedmi lety při naší první výpravě do Skandinávie, ale stejně mám pocit, že jsem si ho vůbec neužila. Je tak krásné, skvělé a stylové – a plné značkových pláštěnek.

Jedna z našich prvních cest do Bergenu byla za uměním. (Ta úplně první vedla do obchodu s gumáky.) Velice jsem si přála navštívit Bergen Kunsthall, zdejší centrum moderního umění. Chtěla jsem tam za každou cenu, bez ohledu na to, co zrovna vystavují, protože jsem si představovala, že to určitě bude něco skvělého, takže jsme vyrazili, aniž bychom předem třeba na webu studovali, co na nás uvnitř čeká. Podle mojí zkušenosti je totiž moment překvapení důležitou součástí interakce diváka s vystavenými díly a skvěle umocňuje celkový zážitek.

Read More →

domaci

Na cestě zaskřípal štěrk a naše světla rozčísla závoj z dešťových kapek, pokud se to tedy ještě může počítat jako závoj, má-li to sílu deky, a osvítila ten druhý vůz, jehož řidič na nás už čekal. Za poslední půlhodinu cesty jsem stihla všechny členy posádky (zřejmě však kromě psa, který nejspíš už někde u Geila rezignoval na to, že by snad měl být naším nejlepším přítelem, a otočil se k nám ve svém cestovním pelechu zadkem) vynervovat, že na nás určitě čeká divný Nor se sekyrou, se kterým budeme muset ještě nějakých těch 600 metrů k chatě nervózně konverzovat a který nás při tom určitě – nechá jít před sebou. Díky mé předpovědi jsme tak byli všichni velmi vděční, že na nás čekala jen milá paní Britt a že sekyru, kterou ale určitě taky měla, zatím nechala ležet v kufru. Už míň se nám zamlouvala ta zarostlá pěšina za pláckem sloužícím tady jako parkoviště pro těch pár zdejších chatařů, která mizela po pár metrech promočené trávy a mechu ve stále tmavším a tmavším lese a která okamžitě rozmetala naše původní bezstarostné úvahy, že možná v tom inzerátu psali o pouze pěším přístupu k domu jen proto, aby potenciální zájemce upozornili, že poslední úsek cesty je TAKOVÝ NĚJAKÝ horší a bude třeba jej projet opatrně. Takže ne, kvůli tomu to tam nepsali.

Read More →

Den jedenáctý - søndag, 11. 9.

Noc u hučícího jezera nám předvedla, jaké to je pocítit teplé vlhké Norsko na kůži, neb se rozpálila na sedmnáct stupňů a nechtěla s tím přestat. Vzbudili jsme se a ještě ve spacácích si vyprávěli sny. Bohužel jsme také museli zkonstatovat, že Máchomužův igelitový vynález, který měl zabránit padající vodě pronikat skrz okénko do auta a který předešlé noci pokřtil kmotr déšť, fatálně selhal. Hlavní tragickou roli v tomto dramatu sehrála sebraná větev, jež měla původně igelit napínat. Bouřka z ní totiž udělala cosi jako prak, jehož výkonnost byla ověřena hned vzápětí, když se vprostřed noci vzepjala a veškerou vodu, která v igelitu mezitím uvízla, chrstla svému vynálezci skrz okénko na hlavu. :mrgreen: Read More →

Den desátý - lørdag, 10. 9.

Vstali jsme do koláže z různošedých skvrn a zamlžených vrcholků skal. Srdnatého Máchomuže to ale nezastavilo a rozhodl se, že se v jezeře vykoupe. (Nejdřív nechtěl, ale pak jsem se mohla koukat. :mrgreen:) Koupel měla hned dva pozoruhodné spontánní aspekty: Nejenže byl Máchovník najednou čistý (a vybuzený), ale ještě nadto se mi svěřil, že se v něm tou studenou lázní skoro probudil soucit s pasažéry Titaniku. Read More →

Den devátý - fredag, 9. 9.

Noc…

…jsme přežili.

V rámci spontánních oslav díkůvzdání, že se zombiové v noci nepročůrali dovnitř, jsme spolu s Morrisonem chvíli hráli na flašky, načež jsme se spakovali a obkroužili vítězné půlkolečko (to proto, že cesta, podél které se mezitím spokojeně vyvalily ovce, vedla jen po jedné straně jezera). Světa okolo se zmocnilo nejchladnější ze všech našich rán, protože/přestože auto tvrdilo, že je venku sedm stupňů – nahoře na skalách na protějším srázu leželo cosi, co bylo skoro jistě led a sníh.

Read More →