Den čtvrtý - søndag, 4. 9. (Heslo dne: Oslopass!)

Ráno nás vzbudily dešťové kapky urputně bušící do střechy auta. No anebo Máchomuže vzbudili motorkáři, kteří se na našem místě sjížděli na společné rabování, a Máchomuž pak vzbudil mě. Můžete si vybrat třeba podle toho, jak moc v životě potřebujete romantiku.

Ačkoli já jsem nemohla být spokojenější, nabyla jsem podezření, že skrz to počasí je Máchomuž už trochu nasrán, a tak jsem ho ještě dodělala tím, že jsem mu řekla, že je Robbie Williams teplý. Jeden by čekal, že bude mít třeba radost, ale dočkala jsem se spíš něčeho, co znělo jako “Doprdele, o něm jsem to ještě nevěděl!” Myslím, že bych možná aspoň na čas přeci jen mohla přestat testovat, jestli náhodou nechodím s počínajícím gayem. ;) Read More →

Provedli jsme s úspěchem výpravu do bouřící země plné mluvící, křičící, ba i té tiché vody, co jen mele, hyperbludného kamene a “pohostinných introvertů”™. :cool: Defaultní idea, že jen Máchomuž a já společně naleptáme nějaký poutavý kraj, byla nastavena již před časem, měnil se pouze cíl k zaměření. Několik měsíců jím byl Island, toliko země kouzel a skřítků, avšak posléze ho jaksi nekontrolovaně nahradil zkroušený zelený diamant Irsko, pročež jsem se začetla do Joyceových Dubliňanů, abych se připravila na setkání s původním obyvatelstvem. Ovšem docela nakonec jsme se takřka spontánně rozjeli do promočené země k divokým hrdým Norům, na které jsou všechny behaviorální příručky, včetně knihy Lonely Planet se speciální vazbou pro extrémní namáhání, nekonečně krátké, a obrazy některých domorodých postav, s nimiž jsme se v chuchvalcích mlhy a prověšených mraků střetli, byste spíš našli ve scénáři k temnotemnému hororu, v němž bude vystupovat hned několik výtečných žánrových zabijáků. :smile:

Pojďme si to ale říct a ukázat pěkně popořádku. Read More →

Při útěku zpod obří horoucí skleněné poklice, za říčkou s rezavým tankem na prameni, uprostřed mutující betakrajiny, s plechovkou červů naložených do cukru, navštívili jsme Zemi tisíce vybagrovaných jezer.

V době, kdy jsme ještě netušili, že druhé jezero je Labutí rybník, nás u druhého jezera přepadlo stádo…labutí. Nejprv připlula jen rodička vejcokladka s šedivými obludkami, posléze se přičeřil i labutí fotřík. I na ptáky dost ohavný druh, tyhlety zmalované husy. Sviňští dospělci na nás pokrytecky syčeli, přestože my jsme museli krmit jejich pět hladových krků, které naškubaný jetel požíraly jako pojízdná sklízecí mlátička. Potom je sice všechny zahnaly sympatičtější, opravdově nepřátelské kachničky, ale když už jsem věděla, jací ptáci tady prdí do vody, nechtělo se mi tu zaprdět s nimi.

Nakonec jsme zabrali poslední, lidmi a ostatním kejhavým ptactvem nezanesený rybník, na jehož dnu se podle mého odhadu sice taky skrýval nějaký ten tank, ale nechtěla jsem být moc velký vymyšlok, a to hlavně proto, že už došly vodní plochy, a tak jsem místo odsouhlasila. Rybky tu pod hladinou upřímně lapaly po dechu a o kus dál, tam, kde křoviska a divoká uranová tráva náhle končila a zpoza demarkační čáry chemického postřiku zle zahlížela na zdegenerovaný golfí porost, se čas od času zahemžila vozítka zombíků s holemi. Mezi oběma světy v dojemně oploceném čtverci stál mimózní sloup s ampliónem, patrně jedna z opuštěných kót Svobodné Evropy. Později mě ovšem ještě napadlo, že amplion možná slouží ke svolávání míčkomrskačů do erární klubové vývařovny. Nemohla jsem tuto teorii ověřit, jelikož je léto a to se nevaří.

Uprostřed toho božího světa cosi chrochtlo a z trubky skryté v břehu vytryskl mohutný proud vody k občerstvení místních ryb. Mohutný byl tak, že se záhy osvědčil jako trenažér na práci s koňským penisem. Neviditelnému porybnému se ale časem přestalo zamlouvat, že si tu beztrestně a zdarma honíme vodu, a tak proud zalezl zpátky do trubky a už ani neukápl.

A tak jsme se šli konečně koupat, v zapůjčeném tyrkysu a mazlivých vodních blivajzích. A četli jsme knížku, ve které mrzlo. A bylo to hezké, dokud si muž nezačal zkoušet mé volánkové tričko a nekousl ho nějaký hmyzák homofob. Ale vlastně i pak. :smile:

Taky bych se vešla do osmi panelů a ještě by mi jeden nejspíš zbyl na nervózní kachličky ve sprše. Signál spěje na okraj Zeměplochy se zpožděním, kdo by to čekal. Je to jak chtít se kamarádit s hromem, když jste blesk. Na mapě globalizované vesnice stojím já na kupce hnoje u božích muk uprostřed všeobjímajícího rozoraného pole.

Se střídavým sukcesem pronásleduji kubánbrejky i bakulářku. Jenom rozcvičky a protažení bývají bolavé. Dneska jsem dělala normostrany aspoň v bazénu – jeden a půl bazénu na jeden bazén pána od vedlejší lajny. Pak šel pán radši aquabelit. A když se nakonec vynořil i se svým kytovčím podvozkem, moje sebevědomé normostrany se smrskly zase na odstavce.

Doktor Snobek už na semináři kritiky nevěděl, co by nám ještě chytrého řek’, případně koho by zkritizoval, a tak nám nařídil, abychom ve zbytku času napsali kritiku na jakože “novou” bankovku, co zrovna máme po ruce. Vzhledem k tomu, že to nebyla ani tak z nouze ctnost jako spíš z nouze vopruz, a nebude to jinak vůbec k ničemu, mrskám to aspoň sem. :mrgreen:

Do oběhu vniká v těchto dnech docela nová stokorunová bankovka o rozměrech 14 na 6,9 centimetrů, jíž na líci dominuje ctihodná busta Karla IV. vyvedená rukou grafika Oldřicha Kulhánka.

Volbu stokorunového protagonisty, jehož úděl nakonec padl na známého Lucemburka, takzvaného Otce vlasti, provázely zřejmé rafinované pohnutky. Mocný král a římský císař, který se zasloužil o české země měrou nesmírnou, symbolizuje jistě sílu a velikost, je to na výsost seriózní postava. Kdo jiný by nám mohl lépe vnuknout toužebnou myšlenku, že naše měna dlí v bezpečí a těší se stabilitě jako nikdy, než panovník z dob romanticky zašlého středověku, jenžto je soustavně halen do konotační aury domnělé jistoty a řádu. Důstojnost samotné bankovky pak ještě dokládá vyobrazení pečeti Univerzity Karlovy a velkého státního znaku na rubové straně papíru.

Kulhánkovo zpracování ve spojení s měňavě zelenou barvou bankovky nám však patrně bezděky nabízí jaksi nečekaný a inovativní pohled na situaci. Karel IV. se totiž v tomto podání skrze české platidlo noří do nového mýtu, obrůstá mořskou trávou, řasou a chaluhami. (Mezi prsty mu pučí plovací blány a do zadku ho šimrá velrybí kůstka, na to však nevidíme.) Více než cokoli jiného, pakliže nebudeme počítat skřítka Vodenku z pohádek o Křemílkovi a Vochomůrkovi, teď jeho tvář připomíná rysy Poseidóna, toho (mytického) času starořeckého boha moře a vodního živlu. Namísto trojzubce podpírá oblouk bájného království pod hladinou gotická klenba, Karlův hustý vous volně splývá ve vodních proudech, Karel poulí rybí oči a jeden by čekal, že zpoza okraje bankovky si to sem každou chvíli přihasí Blanka z Valois s opravdovou rybí ploutví coby mořská panna. Read More →

S novým semestrem se navrátil povídkářský seminář. Tož přemýšlím, že tam budu znova dorážet. První téma znělo Nožem k srdci.

Šla pořád dál. Cesta plná loužiček vedla přímo k moři. Kráčela usilovně. V hlavě se jí jako v železné kobce rozléhaly stále tytéž smrduté věty, k jejichž vyzvracení se ne náhodou nachomýtla. Nechtěla, ale přesto si je nesla s sebou jako pití v PET lahvích. Viděla obličeje jejich původců, o to zřetelněji, že okolní svět jí před očima právě močil z podoby.

Moře kypělo a zbloudile klouzalo po stínech vln jak opilý básník impresionik. Na útesu si čas od času některou z vln rozdrtilo na ledovou tříšť.

Pohled k vodnímu horizontu byl napjatý jako lodní plachta při bouři. Zírala na něj a moře zíralo na ni, jak už to tak nesporně živelná masa umí, a obě strany měly v očích, přičemž moře mělo těch očí o poznání víc, opravdovou hrůzu z mořské nemoci. A nedaleká bójka se též tvářila nevolně. Read More →

Duha teče, i když prší.

Díváte se na události…
…což nás těší…
VÍTEJTE.

Tímto děkuji reutrsím fotografům, že za mě fotí šanghajský déšť.

Zabodnutí do letenského svahu seděli jsme provizorně na dvou slepých koncích téže trnky a s větvemi sdíleli novoroční ohňostroj nad Vltavou, který z reproduktorů doprovázel osobitý “květinový” hudební výběr. Vsadila bych se, že to byly Květy zla. Poslední, co si pamatuju, bylo plíživé indiánské šustění pod námi, ve stíněném klestí, jak se kolem našeho kmene stahovala nepřátelská tlupa krvelačných diváků s teplými plamínky v očích…………….

Zabouchla jsem dveře své skříňky, kam jsem nahrnula hromadu knih z podpaží, a kolem vydutých zrcadel prošla do sprch. Navzdory růžovým plavkám na hlavě jsem se cítila naze – dokud moje papírové tělo z vybraných úryvků a poznámek nenasálo vodu, úryvky se nerozpily a jednotlivé tenké vrstvy se neslouply až ke kotníkům.

Bazén moudrosti byl plný. Mám neustále ještě opuchlé oči, protože když vidím blbost, která lidi nad hladinou nadnáší, dostavuje se u mě alergická reakce. Lhostejno, zda je ve vodě přítomen chlór nebo cizí sperma, či nikoli. Nalokala jsem se slov. Glo glo. Puf.

Mentálně jsem se evakuovala.

Read More →

Vsáknutí do matrací tu všichni kolem bezelstně spí. Zbývá z nich už jen několik uspokojivě umaštěných fleků. Mám chuť je konečně jednou vzbudit a prohnat jim hlavami tři nadměrné kulky namísto teček.

Demence všech možných skupenství přítomná ve všech vrstvách, strukturách a řetězech. Vadný článek, který je všeobecně oblíbenou součástí kteréhokoli systému, s urputnou docházkou – s nulovou absencí. Demence prenatální. Demence zhrzená adolescentní. Demence zaseklá. Demence soustavně blábolivá. Demence tak rafinovaná, že by se myslící člověk ze zoufalství rád i zabil, aby se jí zcela zbavil, ale nějaký dement by mu nepochybně zhasnul světlo na konci tunelu. Tunel je dočasně uzavřen. Čekejte – zde se prodlužují čekací doby. Nekuřte. Ani nedýchejte.

V jednu chvíli se prostě ze všech děr řine lidská záře a naráz v tu ránu všechna okna zmizí, jakoby do nich někdo vyprázdnil zásobník. Nánosy záclon a Tma. Vyjdete ven a podle hvězd a intuice trefíte k místu odlehlého kosmodromu, odkud má dnes večer startovat zkušební raketa na trase Ze-mě – Země. Takhle jste si to nepředstavovali, protože jste si to dosud vlastně vůbec nepředstavovali, ale bojíte se oprávněně, že je to tak správné. Vítr při tom trhá stromy na kusy. I po tom.

Pára. Omítka opadává. V zatopeném kanálu mezi sprchami plavou bříška. Někdo si tu vylíval akvárium.