S novým semestrem se navrátil povídkářský seminář. Tož přemýšlím, že tam budu znova dorážet. První téma znělo Nožem k srdci.

Šla pořád dál. Cesta plná loužiček vedla přímo k moři. Kráčela usilovně. V hlavě se jí jako v železné kobce rozléhaly stále tytéž smrduté věty, k jejichž vyzvracení se ne náhodou nachomýtla. Nechtěla, ale přesto si je nesla s sebou jako pití v PET lahvích. Viděla obličeje jejich původců, o to zřetelněji, že okolní svět jí před očima právě močil z podoby.

Moře kypělo a zbloudile klouzalo po stínech vln jak opilý básník impresionik. Na útesu si čas od času některou z vln rozdrtilo na ledovou tříšť.

Pohled k vodnímu horizontu byl napjatý jako lodní plachta při bouři. Zírala na něj a moře zíralo na ni, jak už to tak nesporně živelná masa umí, a obě strany měly v očích, přičemž moře mělo těch očí o poznání víc, opravdovou hrůzu z mořské nemoci. A nedaleká bójka se též tvářila nevolně. Read More →

Duha teče, i když prší.

Díváte se na události…
…což nás těší…
VÍTEJTE.

Tímto děkuji reutrsím fotografům, že za mě fotí šanghajský déšť.

Zabodnutí do letenského svahu seděli jsme provizorně na dvou slepých koncích téže trnky a s větvemi sdíleli novoroční ohňostroj nad Vltavou, který z reproduktorů doprovázel osobitý “květinový” hudební výběr. Vsadila bych se, že to byly Květy zla. Poslední, co si pamatuju, bylo plíživé indiánské šustění pod námi, ve stíněném klestí, jak se kolem našeho kmene stahovala nepřátelská tlupa krvelačných diváků s teplými plamínky v očích…………….

Zabouchla jsem dveře své skříňky, kam jsem nahrnula hromadu knih z podpaží, a kolem vydutých zrcadel prošla do sprch. Navzdory růžovým plavkám na hlavě jsem se cítila naze – dokud moje papírové tělo z vybraných úryvků a poznámek nenasálo vodu, úryvky se nerozpily a jednotlivé tenké vrstvy se neslouply až ke kotníkům.

Bazén moudrosti byl plný. Mám neustále ještě opuchlé oči, protože když vidím blbost, která lidi nad hladinou nadnáší, dostavuje se u mě alergická reakce. Lhostejno, zda je ve vodě přítomen chlór nebo cizí sperma, či nikoli. Nalokala jsem se slov. Glo glo. Puf.

Mentálně jsem se evakuovala.

Read More →

Vsáknutí do matrací tu všichni kolem bezelstně spí. Zbývá z nich už jen několik uspokojivě umaštěných fleků. Mám chuť je konečně jednou vzbudit a prohnat jim hlavami tři nadměrné kulky namísto teček.

Demence všech možných skupenství přítomná ve všech vrstvách, strukturách a řetězech. Vadný článek, který je všeobecně oblíbenou součástí kteréhokoli systému, s urputnou docházkou – s nulovou absencí. Demence prenatální. Demence zhrzená adolescentní. Demence zaseklá. Demence soustavně blábolivá. Demence tak rafinovaná, že by se myslící člověk ze zoufalství rád i zabil, aby se jí zcela zbavil, ale nějaký dement by mu nepochybně zhasnul světlo na konci tunelu. Tunel je dočasně uzavřen. Čekejte – zde se prodlužují čekací doby. Nekuřte. Ani nedýchejte.

V jednu chvíli se prostě ze všech děr řine lidská záře a naráz v tu ránu všechna okna zmizí, jakoby do nich někdo vyprázdnil zásobník. Nánosy záclon a Tma. Vyjdete ven a podle hvězd a intuice trefíte k místu odlehlého kosmodromu, odkud má dnes večer startovat zkušební raketa na trase Ze-mě – Země. Takhle jste si to nepředstavovali, protože jste si to dosud vlastně vůbec nepředstavovali, ale bojíte se oprávněně, že je to tak správné. Vítr při tom trhá stromy na kusy. I po tom.

Pára. Omítka opadává. V zatopeném kanálu mezi sprchami plavou bříška. Někdo si tu vylíval akvárium.

aby jezdil pryč co nejčastěji.

Drahý přítel se nadále plaví kdesi na Lužnici. Soudě podle stručných a teskných zpráv, které soustavně přijímá rozmrzelý telefon, se navzdory všeobecnému očekávání a (přáním některých) dosud neutopil. A světě div se, konečně jsem se dočkala satisfakce. Můj geniální smysl pro humor vskutku může někomu chybět. Holt dobrodruh.

Odloučení snáším nesrovnatelně lépe, neb mám dost radostí se svou vlastní depresí. Zásady a zákonitosti párečkové kultury jsem si vlastně nikdy nevzala k srdci. Je mi to jaksi cizí. Asi jako matika nebo Coca-Cola. Jiný svět, jiná pravidla. Stupidní, povětšinou, často přeslazené.

Rodič se ptá několikrát za den, jak náš chrabrý vodák snáší všudypřítomné vlhko. Původně jsem pojala podezření, že si ho po otcovsku zamiloval, ale později jsem si povšimla zklamání v rodičových očích, kdykoli jsem lhostejně odvětila, že Svíťa patrně stále sveřepě svírá pádlo.

Zdá se tedy, že vztah rodiče k dotyčnému adolescentovi bude poněkud ambivalentní.

Lámala jsem si hlavu. Díl jsem utopila v opalovacím krému, díl smíchala s navlhlým pískem a z formičky ve tvaru želvičky se vykutálel prostý míč. Krunýř. K politování slabé nožičky uvízly ve spárách kruté dětské záležitosti.

Kdy je pravý čas na to, aby se člověk začal učit hrát podle pravidel…? Tedy prohrávat?

O jeden bezduchý odstavec později jsem seděla na kraji roztavené pláže a sledovala úpadek cukrové hory vyhloubené lžičkou do velké bílé misky. Netečně krásná podívaná, hluboký nádech a výdech nejbližší vlny, zhroucená pěna. Tentýž obraz ve věčném opakování na hranici slyšitelnosti orámovaný znaleckýma očima přihlížejích komparzistů.

Zírat a být zírána. Nadutý lovec a emancipovaná kořist. Tělo jako trvanlivý námět ke konverzaci. Instantní inspirace. Paranoia na všechny způsoby, v hlavní roli krabi.

Boře mouří. Poklady pod hladinou pokryté bezbarvým slizem, pruhy promoklých mraků poseté racky a netopýry.

Chyběla mi přídavná jména pro radost malé tanečnice. A tak byl svět na chvilku složen z nenásilného úsměvu. Za odměnu mi byla přidělena výsada věřit na zázraky a sfouknout svíčky.

Permanentně ztracený status.

Obzvlášť když prší.

Příští týden by se začaly prodávat lístky v předtermínu pro sváteční rodinné příslušníky letošních maturantů. Začala bych shánět nové šaty. Zelené, nejspíš.

Ples gymnázia je ale zrušen. Protože nikdo nemá chuť plesat. Náš sebevrah má pohřeb příští čtvrtek. A tak se teď někteří konečně přestali dohadovat kvůli barvě na šerpách a začali debatovat o upřímné soustrasti a nápisu na stuze smuteční kytice.

Velice málo hyen. A spousta červených očí. Když nevykolejí vlak, ale zaryté koleje…

Naprasklé vzduchoprázdno mezi nocí a dnem:
“Proč furt utíráš to přední sklo?”
“Protože na něj pořád něco prská.”
“Prší.”
A venkovní schůdky pod oknem ve třetím patře v obležení svíček září už z dálky. Kytky vidět nejsou. Ještě je tma.

Vztekala jsem se kvůli lžím, které média vyplodila. Blesk se v dalším vydání opravil. Přinesl jeho fotku. Jeho – jednoho letošního maturanta.

“Nebudu poslouchat, že to byl slaboch. Každý máme svůj svět a nikdo nemá právo nám do něj vstupovat. Ale vy, děti, mějte, prosím, rády život. Žijete teď i za něj.” Jistě, pane profesore.

Otupěle si libujíc v záhadných rodinných důvodech, podcenila jsem uši trhající reálnost několika startovních výstřelů, které v průběhu uplynulých dvou měsíců opakovaně vycházely z úst naší nesmlouvavé češtinářky. Nechci si u zítřejší zkušební maturitky svou náročnou vyučující pohněvat. Proto teď pracuji takřka tvrdě, přestala jsem si stříhat nehty a poměřovat prsty na rukách s prsty na nohách a skutečně si prohlížím pět úhledných hromádek.

Na každé z témat, jejichž hrdinové mi již dávno mají být důvěrně známí, mám přibližně půl hodiny čistého času. Kdykoli ale narazím na jméno, jež začne provokativně mrkat na raně barokní duo Pavla Skály ze Zhoře a Pavla Stránského ze Skály u Zap a zní jako Bartoloměj Paprocký z Hlohol, opouští mě elán. Tehdy líbezným hlasem volám ve vyhřáté kuchyni rozněžnělého psa a vážu k němu studené vodítko.

Čerstvý vzduch prý čistí hlavu od záškodníků. Posledních několik dní se ovšem venku vyskytuje čina ukrutná, do níž bych ani psa nevyhnala. Jediným mým štěstím je, že on, oblečen do husté srsti nejlepšího přítele, musí jít dobrovolně. Utěšuji ho tím, že dělá cosi pro své tělo i svého ducha, jak to měli rádi staří Řekové. Liják a divoký vítr a zlomené bahno pod nohama, které stáhne vše pomalé do svého hnědého světa. Nezbývá než mu utéci. Ačkoli mě pes v dané chvíli nenávidí a ve všech následujících granulí prostých chvílích nenávidět bude, v hlavě má čisto.

Já rovněž. Prozkoumala jsem taje pravděpodobnosti, zhodnotila výsledná čísla a rozhodla se, že se protentokrát nabídnu některému schopnému štěstí.

Update (8.11.): Ano, tak se na literáty musí.