Po skálopevnějších než skálopevných věcech se přehnala potopa. A i když zůstaly pod tím vším zběsile tekoucím vrostlé na svých místech, rozežírá je teď seshora bahno mazlavější, než jaké si Filip Horký umí představit ve svých nejblátivějších snech.

Celé to způsobila otrávená, protože špatně oškrábaná brambora. Hodila – škrobeně – placáka do průzračné hladiny a vypustila krvežíznivé vlny. Prý protože odmítla dělat bramborové tiskátko.

Den jedenáctý - søndag, 11. 9.

Noc u hučícího jezera nám předvedla, jaké to je pocítit teplé vlhké Norsko na kůži, neb se rozpálila na sedmnáct stupňů a nechtěla s tím přestat. Vzbudili jsme se a ještě ve spacácích si vyprávěli sny. Bohužel jsme také museli zkonstatovat, že Máchomužův igelitový vynález, který měl zabránit padající vodě pronikat skrz okénko do auta a který předešlé noci pokřtil kmotr déšť, fatálně selhal. Hlavní tragickou roli v tomto dramatu sehrála sebraná větev, jež měla původně igelit napínat. Bouřka z ní totiž udělala cosi jako prak, jehož výkonnost byla ověřena hned vzápětí, když se vprostřed noci vzepjala a veškerou vodu, která v igelitu mezitím uvízla, chrstla svému vynálezci skrz okénko na hlavu. :mrgreen: Read More →

Den desátý - lørdag, 10. 9.

Vstali jsme do koláže z různošedých skvrn a zamlžených vrcholků skal. Srdnatého Máchomuže to ale nezastavilo a rozhodl se, že se v jezeře vykoupe. (Nejdřív nechtěl, ale pak jsem se mohla koukat. :mrgreen:) Koupel měla hned dva pozoruhodné spontánní aspekty: Nejenže byl Máchovník najednou čistý (a vybuzený), ale ještě nadto se mi svěřil, že se v něm tou studenou lázní skoro probudil soucit s pasažéry Titaniku. Read More →

Jelikož první část dnešního dílu věnujeme právě Bergenu, pustíme si na úvod chytlavou píseň bergenské rodačky Gabrielle, jejíž rozkřáplý hlas nás během norského výletu ve smyčce rádiových vln stále a znova oblažoval, a dále pak video bezejmenného Nora, který žije život takový, jaký opravdu je, ale který přesto dokazuje, jak inspirativní může být Gabrielle umělkyně. :mrgreen:

Den sedmý - onsdag, 7. 9.

Podivný muž v landroveru sjel po štěrkové cestě odkudsi shora z kopce, udělal na opuštěném, leč dosud celkem přívětivém odpočívadle, kde jsme se právě chystali snídat, malé kolečko, na chvíli se čelem k nám výhružně zastavil, přičemž nás ani na moment nepřestal upřeně pozorovat, a pak se pomalu rozjel zpátky na kopec. “Tahle introvertní země mě sere,” podotkl Máchomužík. “Takhle divně nekoukali ani na Zélandu. A ti uměli koukat.”

A tak jsme se trochu rozechvěle rozjeli na divoký a západními větry bičovaný Bergen. Read More →

Den pátý - mandag, 5. 9.

Po nekonečném oslím dni jsme se vzbudili až dopoledne a chvilku se pokoušeli uhladit zmačkané tváře a zjistit, co si myslí. Zdály se mi podivné sny o státnicích, kde jednoho člena komise hrál Ondřej Hejma a vadilo mu, že si celý den broukám tutéž písničku. To je na pěst hned po ránu. Z docela slepého nebe nad námi se po nekonečných šňůrách spouštěla kvanta šedé vody a třepila se nám o plechový příbytek. Konkrétně zeměpisně jsme se k životu vzpamatovali u lesa kus za Oslem. Minulé noci jsme se nejprve blouznivě chtěli sunout dál, ale pak jsme se na přívětivém místě s minimem podezřelých existencí (tj. 5 – 1 úchyl v lokalitě) usnesli, že na rozhodnutí takového rázu se radši vyspíme.

Stěrače docela marně pištěly, protože padající voda se bez jakýchkoli pravidel bohatě rozlévala po skle a my jsme zastavili na snídani před obchodním komplexem pohozeným u silnice, po které se v obou směrech hnala auta a nechávala za sebou syčící mokré čáry. Read More →

Den čtvrtý - søndag, 4. 9. (Heslo dne: Oslopass!)

Ráno nás vzbudily dešťové kapky urputně bušící do střechy auta. No anebo Máchomuže vzbudili motorkáři, kteří se na našem místě sjížděli na společné rabování, a Máchomuž pak vzbudil mě. Můžete si vybrat třeba podle toho, jak moc v životě potřebujete romantiku.

Ačkoli já jsem nemohla být spokojenější, nabyla jsem podezření, že skrz to počasí je Máchomuž už trochu nasrán, a tak jsem ho ještě dodělala tím, že jsem mu řekla, že je Robbie Williams teplý. Jeden by čekal, že bude mít třeba radost, ale dočkala jsem se spíš něčeho, co znělo jako “Doprdele, o něm jsem to ještě nevěděl!” Myslím, že bych možná aspoň na čas přeci jen mohla přestat testovat, jestli náhodou nechodím s počínajícím gayem. 😉 Read More →

Provedli jsme s úspěchem výpravu do bouřící země plné mluvící, křičící, ba i té tiché vody, co jen mele, hyperbludného kamene a “pohostinných introvertů”™. 😎 Defaultní idea, že jen Máchomuž a já společně naleptáme nějaký poutavý kraj, byla nastavena již před časem, měnil se pouze cíl k zaměření. Několik měsíců jím byl Island, toliko země kouzel a skřítků, avšak posléze ho jaksi nekontrolovaně nahradil zkroušený zelený diamant Irsko, pročež jsem se začetla do Joyceových Dubliňanů, abych se připravila na setkání s původním obyvatelstvem. Ovšem docela nakonec jsme se takřka spontánně rozjeli do promočené země k divokým hrdým Norům, na které jsou všechny behaviorální příručky, včetně knihy Lonely Planet se speciální vazbou pro extrémní namáhání, nekonečně krátké, a obrazy některých domorodých postav, s nimiž jsme se v chuchvalcích mlhy a prověšených mraků střetli, byste spíš našli ve scénáři k temnotemnému hororu, v němž bude vystupovat hned několik výtečných žánrových zabijáků. 🙂

Pojďme si to ale říct a ukázat pěkně popořádku. Read More →

Při útěku zpod obří horoucí skleněné poklice, za říčkou s rezavým tankem na prameni, uprostřed mutující betakrajiny, s plechovkou červů naložených do cukru, navštívili jsme Zemi tisíce vybagrovaných jezer.

V době, kdy jsme ještě netušili, že druhé jezero je Labutí rybník, nás u druhého jezera přepadlo stádo…labutí. Nejprv připlula jen rodička vejcokladka s šedivými obludkami, posléze se přičeřil i labutí fotřík. I na ptáky dost ohavný druh, tyhlety zmalované husy. Sviňští dospělci na nás pokrytecky syčeli, přestože my jsme museli krmit jejich pět hladových krků, které naškubaný jetel požíraly jako pojízdná sklízecí mlátička. Potom je sice všechny zahnaly sympatičtější, opravdově nepřátelské kachničky, ale když už jsem věděla, jací ptáci tady prdí do vody, nechtělo se mi tu zaprdět s nimi.

Nakonec jsme zabrali poslední, lidmi a ostatním kejhavým ptactvem nezanesený rybník, na jehož dnu se podle mého odhadu sice taky skrýval nějaký ten tank, ale nechtěla jsem být moc velký vymyšlok, a to hlavně proto, že už došly vodní plochy, a tak jsem místo odsouhlasila. Rybky tu pod hladinou upřímně lapaly po dechu a o kus dál, tam, kde křoviska a divoká uranová tráva náhle končila a zpoza demarkační čáry chemického postřiku zle zahlížela na zdegenerovaný golfí porost, se čas od času zahemžila vozítka zombíků s holemi. Mezi oběma světy v dojemně oploceném čtverci stál mimózní sloup s ampliónem, patrně jedna z opuštěných kót Svobodné Evropy. Později mě ovšem ještě napadlo, že amplion možná slouží ke svolávání míčkomrskačů do erární klubové vývařovny. Nemohla jsem tuto teorii ověřit, jelikož je léto a to se nevaří.

Uprostřed toho božího světa cosi chrochtlo a z trubky skryté v břehu vytryskl mohutný proud vody k občerstvení místních ryb. Mohutný byl tak, že se záhy osvědčil jako trenažér na práci s koňským penisem. Neviditelnému porybnému se ale časem přestalo zamlouvat, že si tu beztrestně a zdarma honíme vodu, a tak proud zalezl zpátky do trubky a už ani neukápl.

A tak jsme se šli konečně koupat, v zapůjčeném tyrkysu a mazlivých vodních blivajzích. A četli jsme knížku, ve které mrzlo. A bylo to hezké, dokud si muž nezačal zkoušet mé volánkové tričko a nekousl ho nějaký hmyzák homofob. Ale vlastně i pak. 🙂

Taky bych se vešla do osmi panelů a ještě by mi jeden nejspíš zbyl na nervózní kachličky ve sprše. Signál spěje na okraj Zeměplochy se zpožděním, kdo by to čekal. Je to jak chtít se kamarádit s hromem, když jste blesk. Na mapě globalizované vesnice stojím já na kupce hnoje u božích muk uprostřed všeobjímajícího rozoraného pole.

Se střídavým sukcesem pronásleduji kubánbrejky i bakulářku. Jenom rozcvičky a protažení bývají bolavé. Dneska jsem dělala normostrany aspoň v bazénu – jeden a půl bazénu na jeden bazén pána od vedlejší lajny. Pak šel pán radši aquabelit. A když se nakonec vynořil i se svým kytovčím podvozkem, moje sebevědomé normostrany se smrskly zase na odstavce.

Doktor Snobek už na semináři kritiky nevěděl, co by nám ještě chytrého řek’, případně koho by zkritizoval, a tak nám nařídil, abychom ve zbytku času napsali kritiku na jakože “novou” bankovku, co zrovna máme po ruce. Vzhledem k tomu, že to nebyla ani tak z nouze ctnost jako spíš z nouze vopruz, a nebude to jinak vůbec k ničemu, mrskám to aspoň sem. :mrgreen:

Do oběhu vniká v těchto dnech docela nová stokorunová bankovka o rozměrech 14 na 6,9 centimetrů, jíž na líci dominuje ctihodná busta Karla IV. vyvedená rukou grafika Oldřicha Kulhánka.

Volbu stokorunového protagonisty, jehož úděl nakonec padl na známého Lucemburka, takzvaného Otce vlasti, provázely zřejmé rafinované pohnutky. Mocný král a římský císař, který se zasloužil o české země měrou nesmírnou, symbolizuje jistě sílu a velikost, je to na výsost seriózní postava. Kdo jiný by nám mohl lépe vnuknout toužebnou myšlenku, že naše měna dlí v bezpečí a těší se stabilitě jako nikdy, než panovník z dob romanticky zašlého středověku, jenžto je soustavně halen do konotační aury domnělé jistoty a řádu. Důstojnost samotné bankovky pak ještě dokládá vyobrazení pečeti Univerzity Karlovy a velkého státního znaku na rubové straně papíru.

Kulhánkovo zpracování ve spojení s měňavě zelenou barvou bankovky nám však patrně bezděky nabízí jaksi nečekaný a inovativní pohled na situaci. Karel IV. se totiž v tomto podání skrze české platidlo noří do nového mýtu, obrůstá mořskou trávou, řasou a chaluhami. (Mezi prsty mu pučí plovací blány a do zadku ho šimrá velrybí kůstka, na to však nevidíme.) Více než cokoli jiného, pakliže nebudeme počítat skřítka Vodenku z pohádek o Křemílkovi a Vochomůrkovi, teď jeho tvář připomíná rysy Poseidóna, toho (mytického) času starořeckého boha moře a vodního živlu. Namísto trojzubce podpírá oblouk bájného království pod hladinou gotická klenba, Karlův hustý vous volně splývá ve vodních proudech, Karel poulí rybí oči a jeden by čekal, že zpoza okraje bankovky si to sem každou chvíli přihasí Blanka z Valois s opravdovou rybí ploutví coby mořská panna. Read More →