Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9.

Den desátý – 29. 8. 2013

Od liščího ohniště u borůvkového lesa, ve kterém mimochodem děsně prudily i brusinky a kterým čas od času zachvěla ozvěna pár kilometrů vzdálených rozvibrovaných kolejí nebo zvuky turbokachních hrátek z jezera, jsme se v podstatě nehli ani celý následující den, protože i nomádi si občas potřebujou někde umýt hlavu, vyprat duši nebo si chvilku v klidu číst Žítkovské bohyně, ačkoli vám řeknu, že to není zas takový hit a že se nedozvíte o moc víc, než co byste se dočetli v Gabře a Málince.

Navíc nás toho dne vhodně konečně zastihl i první trochu řádnější a vytrvalejší švédský déšť, který kromě mě rozradostnil taky latentní architekty z našich řad, kteří se tak mohli pustit do stavby sofistikovaného voduodpuzujícího přístřešku. O něco míň už je potěšily místní písčité poměry, které na tuto stavební snahu pohlížely poněkud s ironií. :) Párkrát jsme sice solidně promokli, ale nakonec teda – pochopitelně dík mojí obětavé asistenci – v určitém slova smyslu příštřešek stál. A pak tak dokonce vydržel, i když jsme ho přestali podpírat. :cool:

Read More →

Ačkoli tu okolo mně týdny stepuje víc věcí, které by se rády protancovaly do archivu, jako třeba relativní vítězství nad chocholoušem nebo osudové stěhování do Křečkárny ke klukům (s nimiž budu muset co nejdřív spáchat nějaké orgie, abych nezklamala ubytovací kancelář), nebo nový spolubydlící Raymond Gibbs Jr., dneska tomu tady bude šéfovat King Kong nazi dance a jeho zájezdová skupina.

To bylo tak, že moji němečtí elvisové (což zní mnohem ujetěji, než jak to na nich pak vypadá), kteří i seberozbředlejší srajdu dokážou přemlít a převařit na song, po kterém padesátkové americké holky z předměstí šílí jak po opraváři praček s postavou Supermana, vydali novou desku a spustili se s ní na turné. Akorátže si asi nevěřili na Slovany či co, čili se omezili akorát na svoji domovinu a hecli se pouze na mírnou zajížďku k Rakušákům, kterým doteďka nikdo neřekl, že si s tou němčinou Němci dělají prdel, a proto se tou řečí “Tywe, zkusíme schválně, jak dlouhý slovo nám ještě sežerou” pokoušejí mluvit taky. :mrgreen: Viel spaß, ja!

No každopádně jsme teda museli vyrazit za retrokunďákama až do Německa, a tak jsme si z toho udělali malý výlet, abychom konečně mrkli na belgické Bruggy, které jsou – řekněme přibližně – stejným směrem jako Norimberk, tudíž se to vyloženě hodí spojit :grin: , a pak taky proto, že do Brugg jsem chtěla už od doby, kdy tam hodnej Voldemort poslal Colina Farrella na ozdravný pobyt, a když to bylo dobré pro Farrella, co měl vředy z telefonní budky, tak proč by to nebylo dobré taky pro nás, viď. (A pak taky proto, že jsem chtěla aspoň na chvilku k moři a z Brugg je to o dost blíž než z Norimberka).

Read More →

rychlost-20

Den šestý – 25. 8.

Předchozí příspěvek jsem ukončila sice idylicky, protože mě k tomu svedl zákeřný ölandský západ slunce, ale mírně nepříjemným faktem bylo a je, že jsme se ještě v jednu ráno, pochopitelně v totální tmě, motali po rozcupovaném pobřeží, na mapě už dávno vysoko nad ostrovem, a hledali spací místo, kde by nás ráno nepřejel trajekt nebo nevylovil nedočkavý rybář. Tuhle fázi našich výletů obzvlášť nesnáším, poněvadž obvykle spočívá v tom, že muž najde a identifikuje asi tak 10 spacích míst do hodiny, z nichž 99 procent z naprosto racionálních důvodů našim potřebám nevyhovuje, což on dobře ví, ale zkouší, jestli na to přijdu taky. :mrgreen: Samozřejmě na to vždycky přijdu a nebojím se to říct, což mě ovšem staví do velmi nevděčné pozice toho, kdo si furt vymýšlí a nic se mu nezdá. :twisted:

Btw, to jedno procento bývá obvykle někde u kontejnerů / u odstaveného vraku, který se velmi přesvědčivě tváří, že si pro něj každou chvíli přijde nějaký odstavený…lidský vrak.

Asi tak o hromadu nafty lehčí jsme se teda nakonec asi na desátý pokus ustájili, a to na skále kdesi za Klintemalou, díky čemuž vlastně vůbec mohl další den začít.

Read More →

Po skálopevnějších než skálopevných věcech se přehnala potopa. A i když zůstaly pod tím vším zběsile tekoucím vrostlé na svých místech, rozežírá je teď seshora bahno mazlavější, než jaké si Filip Horký umí představit ve svých nejblátivějších snech.

Celé to způsobila otrávená, protože špatně oškrábaná brambora. Hodila – škrobeně – placáka do průzračné hladiny a vypustila krvežíznivé vlny. Prý protože odmítla dělat bramborové tiskátko.

Den jedenáctý - søndag, 11. 9.

Noc u hučícího jezera nám předvedla, jaké to je pocítit teplé vlhké Norsko na kůži, neb se rozpálila na sedmnáct stupňů a nechtěla s tím přestat. Vzbudili jsme se a ještě ve spacácích si vyprávěli sny. Bohužel jsme také museli zkonstatovat, že Máchomužův igelitový vynález, který měl zabránit padající vodě pronikat skrz okénko do auta a který předešlé noci pokřtil kmotr déšť, fatálně selhal. Hlavní tragickou roli v tomto dramatu sehrála sebraná větev, jež měla původně igelit napínat. Bouřka z ní totiž udělala cosi jako prak, jehož výkonnost byla ověřena hned vzápětí, když se vprostřed noci vzepjala a veškerou vodu, která v igelitu mezitím uvízla, chrstla svému vynálezci skrz okénko na hlavu. :mrgreen: Read More →

Den desátý - lørdag, 10. 9.

Vstali jsme do koláže z různošedých skvrn a zamlžených vrcholků skal. Srdnatého Máchomuže to ale nezastavilo a rozhodl se, že se v jezeře vykoupe. (Nejdřív nechtěl, ale pak jsem se mohla koukat. :mrgreen:) Koupel měla hned dva pozoruhodné spontánní aspekty: Nejenže byl Máchovník najednou čistý (a vybuzený), ale ještě nadto se mi svěřil, že se v něm tou studenou lázní skoro probudil soucit s pasažéry Titaniku. Read More →

Jelikož první část dnešního dílu věnujeme právě Bergenu, pustíme si na úvod chytlavou píseň bergenské rodačky Gabrielle, jejíž rozkřáplý hlas nás během norského výletu ve smyčce rádiových vln stále a znova oblažoval, a dále pak video bezejmenného Nora, který žije život takový, jaký opravdu je, ale který přesto dokazuje, jak inspirativní může být Gabrielle umělkyně. :mrgreen:

Den sedmý - onsdag, 7. 9.

Podivný muž v landroveru sjel po štěrkové cestě odkudsi shora z kopce, udělal na opuštěném, leč dosud celkem přívětivém odpočívadle, kde jsme se právě chystali snídat, malé kolečko, na chvíli se čelem k nám výhružně zastavil, přičemž nás ani na moment nepřestal upřeně pozorovat, a pak se pomalu rozjel zpátky na kopec. “Tahle introvertní země mě sere,” podotkl Máchomužík. “Takhle divně nekoukali ani na Zélandu. A ti uměli koukat.”

A tak jsme se trochu rozechvěle rozjeli na divoký a západními větry bičovaný Bergen. Read More →

Den pátý - mandag, 5. 9.

Po nekonečném oslím dni jsme se vzbudili až dopoledne a chvilku se pokoušeli uhladit zmačkané tváře a zjistit, co si myslí. Zdály se mi podivné sny o státnicích, kde jednoho člena komise hrál Ondřej Hejma a vadilo mu, že si celý den broukám tutéž písničku. To je na pěst hned po ránu. Z docela slepého nebe nad námi se po nekonečných šňůrách spouštěla kvanta šedé vody a třepila se nám o plechový příbytek. Konkrétně zeměpisně jsme se k životu vzpamatovali u lesa kus za Oslem. Minulé noci jsme se nejprve blouznivě chtěli sunout dál, ale pak jsme se na přívětivém místě s minimem podezřelých existencí (tj. 5 – 1 úchyl v lokalitě) usnesli, že na rozhodnutí takového rázu se radši vyspíme.

Stěrače docela marně pištěly, protože padající voda se bez jakýchkoli pravidel bohatě rozlévala po skle a my jsme zastavili na snídani před obchodním komplexem pohozeným u silnice, po které se v obou směrech hnala auta a nechávala za sebou syčící mokré čáry. Read More →