V létě jsem měla šestiměsíční výročí. S diagnózou. Bylo to přesně půl roku od toho pondělního lednového dopoledne, kdy mě sotva přivezli zpátky na pokoj z další rezonance, kam mě vytáhli hned po ranní infuzi, takže jsem strašně potřebovala na záchod, a místo toho jsem musela z doktora vykukujícího zpoza štítu svařeného z profesionálního odstupu, který pořád mumlal nějakou naučenou dadaistickou báseň, co by se mohla jmenovat třeba O ložiscích a zánětech, dolovat, jak se teda to, co mi je, vlastně jmenuje. (Když jsem si později už doma v chytré příručce četla, jak se má správně citlivě diagnóza sdělovat, zvažovala jsem, že mu kopii téhle kapitoly nechám v nějaké schránce na podněty). 🙂 Asi kromě dadaismu prostě vyznával i naturalismus.
A já jsem to beztak i bez jeho recitace jaksi tušila. (Mojí intuici v tomhle například docela dost pomohlo, že mi po celý ten ospalý víkend, během nějž jsem napjatě čekala na druhou návštěvu tunelu, který během těch dvou dní spal jak unavený Blaník, do něhož celý týden strkali různé pochroumané a zanícené rytíře ve více či méně promáčklém brnění, dávali preventivně stejné léky jako slečně na vedlejší posteli, která už si byla diagnózou jistá.) 🙂
