28. září. Ráno jsem chytla pěkně řízný východ německého slunce. Jenomže jsem byla tak ospalá, že jsem sama sebe obelhala, že si jenom, cituji, “odmrknu oko”, a podívám se pořádně, a přitom jsem se zavrtala a spala dál. Máchomuž vedle se, pokud vím, o takové obskurnosti nezajímal vůbec. :smile:

Až když jsme se o pár hodin hlučným bojovým tancem mobilu vibrujícího dokola kolem netečné řadicí páky vzbudili (mimochodem jsem o sobě zjistila, že sama budík v noci sice zodpovědně nastavím, ovšem jakmile je při buzení v okolí ještě někdo druhý, stává se, že bývá donucen jej odchytit a zamordovat ;-)) a poskládali dohromady, hlavně teda vydloubli a přeleštěné zase zasunuli bulvy do důlků, abychom viděli co nejlíp všecko to, co nám zesvobodněný svět nabízí, rozjeli jsme se konečně onomu studenému, větrnému a veskrze přehlíženému slanému vodstvu vstříc jak správní východobloční turisti.

Read More →

27. září. Je to trochu opožděné, jo. Kdo by nevěděl, jak se to stane, tak tomu to můžu prozradit, protože jsem hluboký zasvěcenec. :cool: Hodně kvalitní základ vybudujete tak, že vám na prázdniny zbudou přesně čtyři dny před novým semestrem, které se pak vlivem litosférických tlaků a jiných opruzů ještě zdrcnou na tři dny a cancour, a jen pár hodin po tom, co se nad ránem v pondělí vrátíte, vás sejme akademické, byrokratické, citové a jiné tsunami, co zásadně nemá smysl ani pochopení pro nostalgii, tak, že vás v dalších týdnech zcela zaplňuje dobývání vlastního území z jeho blemcavých spárů.

Nicméně nemůže to být opožděné zase tak moc, jelikož v botách mám ještě pořád písek z pláže.

Ačkoli je fakt, že jsem si kvůli zachování téhle piety musela koupit boty nové. :mrgreen:

Read More →