Na tuhle píseň trénujem’ každou hodinu piruety. Pořád dokola. Název to není původní, jen taková spontánní asociace. 🙂 Nicméně za ten víc než rok, co ji nenávidím, protože už její první tóny mi pokaždé, spolehlivě jak hořící maják, signalizují, že nejpozději za čtyři minuty se mi hlava bude chtít vymotat z hlavy, mi už nějak definitivně prosákla do ucha (a rozleptala mi tam kovadlinku). Tady je, hvězda všech zatnutých hrudí: Airy Hell.

třeštivě zábavní… a srdnatě bojovní… a vaše životy bezodkladně pohlcující…

Tennis Critterrrs!

A speciální cena Gremlinova poháru náleží tentokrát (a jistě ne naposled) dvojici ve složení tučňák Tux a veverka Furlo, jež po důkladné přípravě a rozboru FedCupovic inspirativních víkendových soubojů rulovala ve smíšených čtyřhrách a ve finále porazila již zcela rozložený tým Karlíka, Máchy T. a Marka Letokruha. 😎

Den devátý - fredag, 9. 9.

Noc…

…jsme přežili.

V rámci spontánních oslav díkůvzdání, že se zombiové v noci nepročůrali dovnitř, jsme spolu s Morrisonem chvíli hráli na flašky, načež jsme se spakovali a obkroužili vítězné půlkolečko (to proto, že cesta, podél které se mezitím spokojeně vyvalily ovce, vedla jen po jedné straně jezera). Světa okolo se zmocnilo nejchladnější ze všech našich rán, protože/přestože auto tvrdilo, že je venku sedm stupňů – nahoře na skalách na protějším srázu leželo cosi, co bylo skoro jistě led a sníh.

Read More →

Školní seminář praktické fotožurnalistiky dospěl do vrcholně praktické fáze, kdy nám učitel nakázal, abychom zasunuli filmy do prastarých černých zázraků a pevnou rukou se prodrali do tvrdého jádra pravověrných fotografů.

Za tímto účelem jsem získala ze spřátelených pragenerací německý demokratický fotografický přístroj. Dnes vpodvečer v hájemství domova jsem nabyla touhy a odvahy film do něj vsunout. Nastudovala jsem k tomu různé příbuzné manuály, protože manuál k mému vypůjčenému fotoaparátu nebyl dosud zrestaurován, a měla jsem celkem optimismus v duši.

Vše se z kazety odvíjelo skvěle, než si vyklubaný film umanul, že přístroj zevnitř smrdí, a začal se kroutit, že se v něm prostírat nebude. Zachmuřila jsem se. Citlivý film rovněž potemněl.

Read More →

Zabodnutí do letenského svahu seděli jsme provizorně na dvou slepých koncích téže trnky a s větvemi sdíleli novoroční ohňostroj nad Vltavou, který z reproduktorů doprovázel osobitý “květinový” hudební výběr. Vsadila bych se, že to byly Květy zla. Poslední, co si pamatuju, bylo plíživé indiánské šustění pod námi, ve stíněném klestí, jak se kolem našeho kmene stahovala nepřátelská tlupa krvelačných diváků s teplými plamínky v očích…………….

Zabouchla jsem dveře své skříňky, kam jsem nahrnula hromadu knih z podpaží, a kolem vydutých zrcadel prošla do sprch. Navzdory růžovým plavkám na hlavě jsem se cítila naze – dokud moje papírové tělo z vybraných úryvků a poznámek nenasálo vodu, úryvky se nerozpily a jednotlivé tenké vrstvy se neslouply až ke kotníkům.

Bazén moudrosti byl plný. Mám neustále ještě opuchlé oči, protože když vidím blbost, která lidi nad hladinou nadnáší, dostavuje se u mě alergická reakce. Lhostejno, zda je ve vodě přítomen chlór nebo cizí sperma, či nikoli. Nalokala jsem se slov. Glo glo. Puf.

Mentálně jsem se evakuovala.

Read More →

Vsáknutí do matrací tu všichni kolem bezelstně spí. Zbývá z nich už jen několik uspokojivě umaštěných fleků. Mám chuť je konečně jednou vzbudit a prohnat jim hlavami tři nadměrné kulky namísto teček.

Demence všech možných skupenství přítomná ve všech vrstvách, strukturách a řetězech. Vadný článek, který je všeobecně oblíbenou součástí kteréhokoli systému, s urputnou docházkou – s nulovou absencí. Demence prenatální. Demence zhrzená adolescentní. Demence zaseklá. Demence soustavně blábolivá. Demence tak rafinovaná, že by se myslící člověk ze zoufalství rád i zabil, aby se jí zcela zbavil, ale nějaký dement by mu nepochybně zhasnul světlo na konci tunelu. Tunel je dočasně uzavřen. Čekejte – zde se prodlužují čekací doby. Nekuřte. Ani nedýchejte.

V jednu chvíli se prostě ze všech děr řine lidská záře a naráz v tu ránu všechna okna zmizí, jakoby do nich někdo vyprázdnil zásobník. Nánosy záclon a Tma. Vyjdete ven a podle hvězd a intuice trefíte k místu odlehlého kosmodromu, odkud má dnes večer startovat zkušební raketa na trase Ze-mě – Země. Takhle jste si to nepředstavovali, protože jste si to dosud vlastně vůbec nepředstavovali, ale bojíte se oprávněně, že je to tak správné. Vítr při tom trhá stromy na kusy. I po tom.

Pára. Omítka opadává. V zatopeném kanálu mezi sprchami plavou bříška. Někdo si tu vylíval akvárium.

Na Moravu dorazil kus české odnože rodičovy rodiny. Čtyři dny tu bivakovala votevřenost s vochotou. “Ty, hele, pamatuješ…” a “Víš, jak jsme…” obsadili neobydlený pokoj v patře. Představují neuvěřitelně konzistentní my, podpořené teplými večeřemi a její schopností přehlížet jeho touhu být tím rozumným a mít proto hlavní slovo.

Drátěný motýl se rozvalil na šňůře od lampy a začal sestavovat rejstřík rodinných záležitostí s odkazy na příslušné stránky.

Nepočetná sešlost počítala pozůstalé poruchy. “Pro mlčenlivé masochisty účast povinná”, hlásily vychlazené lahve, “Psychické potíže v souvislostech, hlasitá upřímnost a příbuzné anomálie.” Seděli jsme v nasvícené zahradě a každý musel překročit déšť, aby si ostatní všimli, že mezi sklenice vynesl trumf. A triumf. Jak se milujeme a jak o tom nemluvíme. Neobyčejně přítomná smrt a hledání bonusu – opakované putování za bublinou z vodováhy. Blesky se tříštily v pozorných očích.

A všichni umřou. A co můžu dělat? Počkat? Můžu o tom napsat v urputné naději, že po nás cosi směšného zůstane, můžu vyzvracet třetí pivo, můžu si nepamatovat…