Den devátý – 28. 8. 2013
Druhý den jsme se před polednem vzbudili kdesi v rezervaci na rozeklaném pobřeží, kam nás v noci dovedla bdící Machostřelka, ale skrz svoji vlastní noční paracetamolovou jízdu o tom místě nedokážu ani teď říct nic moc bližšího. 🙂 Akorát že jsme byli někde mezi nebem, zemí, pevninou, Gulfem od Bottenů a Uppsalou a Gävlí, kterou jsem si hned trochu tajně přejmenovala na Davli.
Den sedmý – 26. 8.
Zase se to začíná chovat jak celoroční vytrvalostní battle aka Paměť versus Čas. Si myslím, že všichni ti zapomenutí análoví pisálci typu Kosmas a kol. nemohli dělat nic jiného než smolit od rána do večera ty svoje zkazky akorát podle toho, co jim kdo zvenku přišel navykládat, čímž by se mimochodem vysvětlilo i to množství nelogických skoků v dějinách, které se omlouvají jakože Velký Mytický Příběh, aby se po logice radši nikdo neodvážil ptát.
Každopádně sedmého dne našeho putování po [tre kronOr] (slyšíš to, jo, Zárubo!) jsme se, někteří, vohákli do růžových šatiček a šli korzovat po Stockholmu, který si už pár stovek let pase takové větší stádo ostrovů, aby se měl kde rozvalovat, a který si i vlastní bránu, skrz kterou se do něj leze, vyzdobil podle zbožňovaného severského stylu prudce designovými rybími dekoracemi.
Den pátý – 24. 8.
Příruční švédský ostrov Öland nadnášený Baltem a už čtyřicet let přivázaný ke kalmarské pevnině šestikilometrovým mostem se dostal na náš VIP itinerář mezi prvními, a to hlavně díky pánovi, který se na tenhle ostrov dlouhodobě specializuje, vlastnoručně vyšlehává mlhu, do které ho pro lepší dramatický dojem halí, a nechává po něm svobodně pobíhat stáda všelijakých svých oblíbených ujetých magorů, zákeřných zabijáků, přízraků veskrze temné minulosti a developerů.
Ve skutečnosti je to ale spíš takový Neverland ovečky Shaun, protože ovce jsou tu podle mých statistických pozorování zdaleka nejrozšířenějším etnikem a dík svému majoritnímu postavení si tu solidně vyhazují z kopýtka. 😉 Z praktického hlediska je ale asi přece jen furt lepší potkat v pátek večer na tahu rozpařenou ovci než rozpařeného zabijáka, protože je známá věc, že ovcím postrádajícím opoziční palec se mezi paznehty drží vražedný nůž hůř, takže jsme se s nimi jako s domorodým inventářem nakonec docela rádi smířili. Ale popořádku.
Den čtvrtý – 23. 8.
Krotké moře, co se přes noc vmáčklo do zálivu, ráno mírně ošplouchávalo známé trollí žabky rozmetané po mělčině, co se večer strašidelně černaly proti hladině, a do křoví o kus dál přibylo opalovací mlíko, které si s sebou vzalo polonahou paní i s lehátkem, aby se mělo na čem pěkně lesknout.
Teprv ráno jsme si taky pořádně prohlídli, kde jsme to vlastně večer skončili, a musím říct, že to celkem ušlo – ačkoli já tohle místo nevybrala, takže jsem nemusela být nekriticky unešená jak někdo. 😉
Den třetí – 22. 8.
Ráno jsme se zase vzbudili u té slavné bezbřehé švédské pláže, kterou měly vlny pořád víceméně samy pro sebe – jako uprostřed předešlé náměsíčné noci. Teprv s přibývajícmi hodinami obtisklo tu a tam nějaké to venčené psisko svoji tlapu do mokrého písku a nějaký ten nesmělý a velmi oblečený potenciální plavec se obezřetně vynořil z vysoké trávy a větřil sůl jak srnka u krmelce, ale podvodní stopy zalité lagunou říkaly dost jasně, kdo tady tomu velí. 😎
Muž mě děsně štval, protože se válel kdesi mezi stromy u odpadkáče jak opilej mýval a vůbec se mnou nechtěl nasávat svět. 👿 Šla jsem teda na pláž nejdřív rozjímat sama, tudíž se ke mně okamžitě jak mýval k láhvi od džusu přilepil, protože co kdybych náhodou nasála něco důležitého, viď. 🙂
Den první – 20. 8.
Musím samozřejmě říct, že do Švédska jsme vlastně jeli implicitně, ale hlavně kvůli tomu, že má muž slabost pro velké Švédky s mohutnými kostrami. 
Kvůli pracovním a jiným voserům na obou stranách, které nás držely v šachu ještě v úterý dopoledne, jsme ale neměli zrovna moc času na velké plánovací seance, co všechno Švédům vlastně vyvedeme. Někdy po třetí odpolední jsme se však v podstatě násilím konečně odtrhli od republiky, protože někde v dálce – a v našich duších se solidní akustikou – už houkala loď.
Těsně za hranicemi však číhali němečtí policisté na živly, které sešly z cesty, ale trefily do Němec, a některé z exemplářů si už stáhli o kus dál na pole. Jeden z četníků zastavil i nás a česko-anglickou němčinou se nás dotazoval, jestli jsme přijeli z Česka. Pátrali jsme v jeho otázce po tom záludném chytáku, který tam někde musel být nastražený, protože proč by se jinak těsně za českými hranicemi takhle ptal, ale neobjevili jsme ho, tak jsme bezelstně odpověděli podle pravdy, že ano, z Česka, a doprovodili jsme to ještě názorným emotivním gestem, jež se dojatě obracelo zpátky k úrodným českým dolinám. Potom chtěl vědět, kam odtud pojedeme. Všem zúčastněným bylo jasné, že do Německa, a bylo by trapně redundantní to ještě říkat nahlas, a tak mu muž stručně předestřel náš dosavadní jízdní plán, který končil někde v písku na druhé straně Baltu. Když jsme mu takhle slíbili, že se snad brzy staneme problémem Švédska, o který se už bavorská kriminálka nebude muset starat, pustil nás urychleně ze své plácačky a popřál nám dokonce ščastnou cestu a happy holiday. A tak jsme se s posvěcením represivních složek SRN rozsvištěli na sever. 😉
Po necelých dvou letech od legendární výpravy do norské země rozežrané fjordy a napadené soustavně se snášejícími dravými lijáky jsme se s Máchomužem usnesli, že je na čase znovu se zanořit do bohatých skandinávských vod a vylovit si nějaký “pěkný zážitek”™. Dlouho byli sice jako hostitelé s potenciálem ve hře i hrdí Skotové nebo samorostlí Normanďané (v nichž možná ještě crčí trochu vikingské krve, i když pořádně zředěné různými nedobrými evropskými vlivy), ale nakonec nás nekompromisně přemohla naše vlastní drsná srdce, která to očividně táhlo na severosever a taky k opravdovým Vikingům, a kromě toho též Stena Lajna se svou ultimátní nabídkou švédských trajektů. 😉
Švédsko musí milovat všichni ti, co jsou hotoví z šutrů – obzvlášť z těch s patinou, u kterých je relativně šance, že na něj někdy mákl nějaký ten Viking nebo ho spořádaně občůral jeho mořský vlk. Ve Švédsku mají všechny tyhle šutráky perfektně zmapované a zkatalogizované, takže Vám neujde jediný zkamenělý troll. Spíš má člověk občas pocit, že si Švédové oháčkovali legendami i kameny, co se jim za bouře jednou prostě přivalily na zahradu. Ale k tomu se dostanu až později.
Kromě milovníků šutrů si tam ovšem užijou i nadšenci do lodí, kormidel a všech dalších lodních featurek líznutých mořskou solí. Švédové jsou loděmi posedlí – asi jako každý národ, kterému to na vodě dycky celkem šlo (líp než na suchu) a který si proto jako správný furiant schválně stavěl svoje města na ostrovech a nejvíc si to dával. Kromě toho, že si nechávají statisíce lodí v přístavech okopávat vlnami nebo vyzvedávají ze dna přístavů vraky těch, co jim je vlny prokoply, a pak na ně nábožně zírají (viz Vasamuseet), si lodičky zastrkávají taky třeba za okna místo květináčů. A když jim ani to nestačí, nechají občas kus fejkové přídě trčet ze štítu domu do ulice místo vlajky.
A pak taky Švédsko musí zbožňovat ti, co milujou Ikeu (ale o tom už vyprávěla Entropa blahé europaměti), na jejíž megastóry u cest odkazují extra výstražné oranžované ukazatele, které v ostatním světě signalizují třeba dopravní objížďky, a samozřejmě osudové Háemko. Hennes & Mauritz dnů našeho života se zrodili kdysi právě tady, na březích jezera Mälaren, a ve Stockholmu dneska okupují celou jednu ulici.
Každý si tam prostě najde něco. A co všechno jsme si v zemi U Tří korun, která nám kdysi vyrabovala sejfy a které jsme o pár století později nadělili Rachnu kachnu, našli my dva, o tom bude, doufejme, následující mnohadílné vyprávění.
